V roce 2010 zemřel Jan Balabán, bytostný povídkář, který si jako jeden z mála autorů své generace, která hromadně podléhala zaumnosti i extravagancím, umožňovanými konečně fantaskní postmodernou, uchoval smysl pro neokázalý civilní příběh. Balabánovy povídky výmluvně svědčí o jedné z periferií této země, Ostravsku. Jeho Ostravsko ale není kuriózní atrakcí a bizarním svérázem, oním „krajem razovytym“, ale jakousi metonymií všech našich periferií v jejich existenciálním i sociálním rozměru, v jejich lidskosti. Balabán přitom rozhodně nebyl typickým představitelem své generace. Spíše dokonce outsiderem. Jaká je dnes vlastně česká literární povídka, deset let od smrti jejího dost možná nejvýznamnějšího představitele konce devadesátých a nultých let?

Současná próza se do rozsáhlých románových celků i nadále pouští spíše ojediněle, většinou pak tam, kde se narace může ukotvovat v šabloně historických milníků a epoch: velké romány se tak povětšinou odvíjejí na pozadí 20. století. Nejfrekventovanějším žánrovým útvarem tedy zůstává novela (jakkoliv nakladatelstvími často označovaná za román), nijak rozsáhlý útvar s omezeným počtem postav, prostředí a zápletek. Nápadným rysem současné literární tvorby je obecně také určitý dějový minimalismus, fragmentárnost, sebereflexivita postav nořících se do vlastních myšlenkových hlubin, přecitlivělé zvýznamňování detailu na úkor celku. Právě tyto rysy současných českých próz někdy smývají hranice mezi novelou a povídkovým souborem. Například Doupě (Host 2017) Jakuby Katalpy tvoří tři odlišné vyprávěcí linie, které se protnou jen minimálně – ač efektně. Na principu experimentu, příběhu-kapitoly o padesáti slovech, je postavena próza Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky (Host 2013); její působivost se nepochybně zintenzivňuje kumulací jednotlivých textových fragmentů, ty jsou ale zároveň pevně prokomponovanými miniaturními celky. Do povídkového souboru by bylo možné snadno rozbít třeba eskapády Augustina Hnáta v Andělím vejci Petra Stančíka (Druhé město 2016). K povídkám je tu tedy často blízko, leč povídky to přeci jen nejsou. Podobně lze spekulovat u mnoha soudobých novel, zda by jejich subtilní záměr nevyzněl naléhavěji v prokomponované povídce, než natažením do novely (například novely Jany Šrámkové Hruškadóttir a Zázemí, Mapa Anny a Únava materiálu Marka Šindelky nebo Macocha či Stručné dějiny hnutí Petry Hůlové). Autoři i nakladatelé se tu možná povídce brání z celkem ekonomicky racionálních pohnutek: povídky totiž představují tu efemérnější vrstvu literární produkce, a to i v případě, že vyjdou knižně. Každopádně, ať už je příčina popsaných disproporcí námětu a žánru (či obsahu a rozsahu) jakákoliv – pro českou literaturu dnešních dní je vlastně téměř typická. Tomuto textu stejně ale nezbývá, než se věnovat souborům přímo označeným za povídkové. Přednost pak dostanou soubory jednoho autora, kolektivní sbírky budou zmíněny jen okrajově – a trochu nahodile. Z pragmatických důvodů se zde také nedostane na povídky, které vyšly pouze časopisecky.

Lidmila Kábrtová. Foto: Lenka Faltejsková

V tenatech rekonstruované paměti

Lidská paměť funguje v zásadě značně nespojitě: vzpomínky se vynořují jako zlomky, záblesky, vzájemně kontaminované, překrývající se, deformované, do časových souvislostí vřazované spíše nahodile a omylně. Až naše současné vědomí je zpětně narovnává, koriguje, řadí do dominových efektů a kupí kolem point. Tato přirozená fabulační aktivita lidské mysli snad dala vzniknout i povídkám samým – konkrétně těm, které pracují se vzpomínkami, s historizací našich životů, kdy se kolem v paměti uvízlého obrazu dotvoří vyprávění s pointou. A snad právě proto patří různé retrospektivní a historické povídky těm snad nejpočetnějším.

V půdorysu tragických dějin 20. století se de facto celou svou tvorbou pohybuje Jiří Kratochvil, zřejmě náš nejvytrvalejší magický postmodernista, který navíc mnoho svých textů situuje do Brna. To vše platí i o jeho posledním povídkovém souboru ...Lůžko je rozestlané (Nové brněnské povídky) (Druhé město 2015), přičemž převážná většina povídek v něm obsažených tu vyšla poprvé. Právě postupy fantaskní postmoderny, které umožňují, aby vypravěčem byl třeba sovětský armádní kůň dočasně ustájený v luxusní vile Tugendhat architekta Ludviga Miese van der Rohe, přetváří obraz násilí a perzekucí dvacátého století do jakéhosi bizarního přeludu, který se může jevit i jako „čtyřicetileté kóma“, a jak napovídá jedna z povídek – do dalšího kómatu jsme upadli i po Listopadu. Hranice mezi fantazií a fikcí se tu jeví šálivou a autor věrný svému literárně rozmařilému naturelu sytí své texty všemi dekory postmoderny: aluzemi, odkazy, parafrázemi apod. Dokud bude psát Jiří Kratochvil, hravá postmoderna říznutá magickým realismem se z české literatury nevytratí.

Temné dějiny padesátých let mají v české literatuře dvě protilehlé podoby, které v povídkách reprezentují autoři Zdeněk Svěrák a Edgar Dutka. Ve Svěrákově bestselleru Po strništi bos (Fragment 2013) najdeme obraz poválečného Československa zasazený do zdobného rámu sentimentu; zachycuje příběhy pražského chlapce, jehož rodinu dějiny odsunou na venkov, kde je svět tak nějak prostší, hmatatelnější a autentičtější. Oproti svěrákovské dílem autobiografické cestě za zmizelým světem někdejších idealizovaných reálií se dílo Edgara Dutky vrací – rovněž autobiograficky – k traumatu dětství stráveného částečně v dětském domově, a to v povídkách Matka vzala roha (Prostor 2016). Příběhy rozvíjené okolo postavy svérázné emancipované ženy (předobrazem je zde autorova matka, která uprchla z vězení a posléze i z Československa) přes svou akčnost zachycují padesátá léta v daleko vyhrocenějších dilematech. Povídky navazují na soubor V útulku č. 5 (Prostor 2003), které popisují autorovy vzpomínky na dětský domov.

Autobiografické podloží najdeme i v povídkách Miloše Doležala Jízda na skle ochcanou strání (Nezávislý podmelechovský spolek 2017) situovaných do časů normalizace. Autor, který se ve svých nefikčních dílech primárně soustředí na zločiny nacismu a komunismu – a jeho opusem magnum je životopis faráře Toufara Jako bychom dnes zemřít měli (2012 Nová tiskárna Pelhřimov) –, se v útlé povídkové knížce vrací na maloměsto svých školních let. Navzdory neslavnému dějinnému období se povídky vyznačují téměř svěrákovským laskavým humorem, s nímž je líčena i jakási někdejší dobrodružná dřevnost tehdejších dětských zábav. Zároveň je to svět sice vysmívaný, lež paradoxně konejšivě přehledný, rozdělený na bývalé vážené majitele něčeho a současné vysmívané soudruhy. K řekněme hrdinsko-nehrdinským dějinám protektorátní reality se autor dostane v daleko vážněji laděném souboru Čurda z hlíny: Tři dokumentární povídky z protektorátu (Host 2019).

Autorem, který má ale na beletrizaci normalizace patent, je Petr Šabach. Nejznámější povídkové texty, k jejichž slávě pochopitelně přispěly i populární filmové adaptace, ovšem napsal už dávno před námi sledovaným obdobím: Opilé banány (Paseka 2001) a Hovno hoří (Paseka 1994). V posledních letech jsme tak na Šabachovy texty narazili především ve výborech jako Království za story (Odeon 2012), případně v komerčně koncipovaných kolektivních povídkových souborech jako například Tenkrát za totáče (Listen 2005) apod. Autorova poslední kniha A nakonec Vánoce (Paseka 2015) je pak řekněme krokem stranou, protože vyprávění se přesouvá do Spojených států a do současnosti a hrdinou je zde školák Damián charakterizovaný např. tím, že má ADHD. Nutno říci, že autorovo nekomplikované vypravěčství se už poněkud rozmělňuje a prozaická miniatura trpí jistou vágností – navzdory tolik specifickému hrdinovi.

Šabachovskému ironizujícím glosování dějin je blízký i Josef Moník ve Schweik it easy (Argo, 2011) – ačkoliv daleko více pracuje se zápletkami a motivy „velkých dějin“ a ve větší míře akcentuje historické paradoxy.

Petr Šabach. Foto: Michal Maňas / Wikipedie

K historickým povídkám se lze ještě vrátit s řekněme zvláštním případem, Jiřím Padevětem. Autor proslavený jako popularizátor perzekučních dějinných kauz období protektorátu a padesátých let specifickým způsobem beletrizuje dějinné okamžiky tím, že je dotváří atmosférami a všedními detaily, někdy i s kolážovitým využitím dobové publicistiky. Sem patří knihy dramaticky patetizovaných historických mikrosituací Ostny a oprátky (Host 2018) a Sny a sekyry (Host 2019). Zatímco ve zmíněných souborech figurují reální historičtí hrdinové i antihrdinové, Dvacet minut na vsi (Academia 2019) je tvořeno životní mozaikou obyčejných lidí.

Dějiny se tak v české povídkové tvorbě ukazují jako dramatické i shovívavě přelíčené, trauma spíše ustupuje sentimentu a dramatičnost se naopak objevuje tam, kde jde o „vzpomínky“ doslova rekonstruované, dějinám ex post dodaným osobním detailem.

Povídky o mně i o druhých

Tematicky podrobnější či specifičtější členění povídek je obtížné, ne-li nemožné: drtivá většina textů je totiž zaměřena více či méně nepokrytě na autora, případně jeho nejbližší okolí. Na rozdíl od historicky rámovaných textů předchozích odstavců se jednoduše ocitáme v nějaké současnosti, přičemž čtenáři není třeba připomínat povahu majetkových poměrů nebo rozložení mocenského aparátu (jako u předlistopadových desetiletí). S jistou nadsázkou řečeno, přibývají telefony a mizí soudruzi. Autoři se také spíše než na společenské paradoxy soustředí na jevy a události osobní až intimní povahy.

Autor par excellence, který „píše sebe“, je Michal Viewegh – možná jediný současný spisovatel, kterého znají „všichni“, tedy i ti, co nečtou. Viewegh v roce 2012 přežil prasklou aortu, což se zásadně promítlo i do jeho textů počínaje až sebelítostivou a spíše terapeutickou prózou Můj život po životě (Druhé město 2013). Naopak soubor povídek Zpátky ve hře (Druhé město 2015) připomene někdejší autorovu sebeironickou polohu a jakkoliv se Vieweghovo alter ego Oskar potýká s dezorientací, melancholií a výpadky paměti, povídky jsou příslibem svého názvu. Následující soubor Bůh v renaultu (Druhé město 2017) už mnoho nového nepřináší a přes autorovu elementární psavou zručnost a nadhled nad sebou samým uvízly na mělčině výrazu i témat.

I Vieweghova generační vrstevnice Tereza Boučková píše především sebe. Přesto autorka převážně v osobní zkušenosti ukotvených románů napsala Šíleně smutné povídky (Odeon 2013), které se daleko více soustředí na ty okolo: sousedy, známé, případně víří kolem odvěkého žensko-mužského zápolení. Boučkové svět je silně konzervativní, ženy v něm uklízí a vaří – a pokud ne (a jsou třeba vášnivými cyklistkami), je něco v nepořádku. Paradoxně tam, kde autorka fabuluje kolem vztahů (v linii tradičního postkomunistického patriarchátu), dokáže fikční svět popsat s jistou stylistickou ambicí. Naopak povídky, které tento výkladový rámec nemají, prozrazují kupodivu nezaujatost a vágní povšechnost.

Mnoho autobiografických rysů lze vystopovat i v souboru Emila Hakla Hovězí kostky (Argo 2014). Stylisticky a pozorovatelsky brilantní Hakl v momentkách rozprostřených v čase od půlky osmdesátých let do současnosti dokázal zachytit generační příběh. Ač snad ne tolik příběh jako pocity, postoje a závislosti, a nebo prostě jen špatný životní styl. Předrevoluční lúzrovství jako by nechtělo generaci Haklových hrdinů opustit ani dnes. Zálesácké chlapáctví a vyčichlé rockerství se tu snoubí s křehkostí nitra osamělého, nepraktického a silně sebeironického padesátníka plus.

Nesourodý svět české povídky reprezentuje i básník Petr Borkovec, velmi poetizujícím a do jisté míry žánru povídky vzdorujícím souborem textů Lido di Dante (Fra 2017). Impresionisticky – i nelichotivě – zúročený silně osobní vztah k jadranskému pobřeží snad nikdy nemíří k pointě, ba spíše naopak. Unikavá báseň v próze je nesena spíše atmosférami, náznaky a zámlkami.

Petr Borkovec. Foto: Ondřej Lipár

Dalším básníkem tohoto přehledu může být generačně nevybočující Martin Reiner, který paradoxně proslul románem Básník. Román o Ivanu Blatném (Torst 2014). Následující povídky Jeden z milionu (Větrné mlýny 2016) potvrzují, že Reiner je schopný vypravěč, který (snad i díky básnickému založení) dokáže stylizovat pečlivě a neotřele. Radost ze psaní pak vyniká především u primárně humoristických povídek. Škoda že soubor není koncipován čistě humoristicky, protože povídky psychologizující nebo se vracející do minulosti (například k osobě básníka Jiřího Kuběny) se zadrhávají v pietní opatrnosti. Zároveň v současném výčtu patří k tomu řemeslně nejzdařilejšímu.

Za jeden z vrcholů současné povídky lze pak považovat soubor Marka Epsteina Ocucanej konec (2014 Listen). Profesí scenárista se ve stylově jednotném povídkovém souboru jako většina povídkářů vrací do svého života – nebo to tak alespoň náměty povídek naznačují včetně chronologie dětství-dospívání-dospělost a první profesní deziluze a (ne)úspěchy. Klučičí tulácká historka, jihočeská rodinná miniatura nebo divadelní groteska… Nic tu není napsáno jako oddechová bokovka, každý kus má svůj příběh, uvěřitelné živé postavy, atmosféru – a čistou krystalickou sebeironii a někdy nutně i zlý sarkasmus. Epstein nevyrábí umění, jazyk a literatura se zde trochu usedle, a proto zcela funkčně snaží zachytit smysl toho, co žijeme. A nutno zopakovat: mimořádně vtipně.

Naopak povídky Lidmily Kábrtové Místa ve tmě (Host 2018) prozrazují navzdory jisté archetypální bezčasovosti a symboličnosti spíše trudnou ženskou životní zkušenost. Hrdinky zde neustále narážejí na svým způsobem nepřátelský svět mužů. To, co je u Boučkové „poznaná nutnost“ patriarchátu, se u Kábrtové mění v trvalou frustraci a melancholii. Věcně napsané povídky bez experimentálních ambicí zapadají do úspěšné vlny současné prózy psané ženami – které se točí právě kolem rodinných a partnerských témat a ženské, dosud spíše přehlížené, životní zkušenosti, která má k onomu historickému „šťastná to žena“ daleko.

Tematicky podobný soubor ztělesňují i povídky Petry Dvořákové Sítě (Host 2016): ženy a jejich nízké sebevědomí a přílišná závislost na vztazích, ať by byly sebepatologičtější – přičemž nechybí ani motiv kolektivního nátlaku křesťanského „spolča“. Autorka proslulá spíše dokumentárním způsobem práce sahá i tentokrát více po „story“ a tématu než po literární kudrlině.

Petra Dvořáková. Foto: Roman Franc

Neuchopitelné půvaby psaní

Následující autoři také píší vlastně o sobě, ale zároveň trochu více skryti za své postavy: za všechny ty Richardy, Soni, Klárky a Petry… Snad absence zkušenosti „života v normalizaci“ autorům sebrala onu životní vědoucnost předchozích generací kroušených nedostatkem konzumního zázemí i možnostmi seberalizace. Vyrůstání ve světě, kde vše je tak nějak samozřejmé a radikální společenské krize v nedohlednu, dalo vzniknout literatuře, jíž lze s jistou nadsázkou říci mileniálská. Asi nejpříkladnějšími mileniálskými povídkovými soubory je Spoušť (Host 2015) Sáry Vybíralové a Bílá zvířata jsou velmi často hluchá (Host 2017) Ivany Myškové. Rysem je zde až jakési okouzlení literárním textem jako takovým, neochotou příběh jen tak opustit, a naopak úsilím vypovědět všechna subtilní hnutí mysli postav. Přetrvává vědomá touha po literárnosti. Jakkoliv kultivovaně tyto povídky působí, jejich rafinovanost (mnohdy i v erotických námětech) a neuroticky zjitřeně vnímaná každodennost se jen obtížně dostávají pod tuhou čtenářskou kůži zmlsanou snadno dosažitelnými dramaty infotainmentu i quality TV. Zároveň zde lze najít drobný existenciální psychologicky vybroušený klenot – jako například v povídce, jež dala název celému souboru Ivany Myškové.

Asi nejvýraznějším představitelem této generace řekněme artové literatury je Marek Šindelka. Jeho Zůstaňte s námi (Odeon 2011) je možná jejím nevědomým manifestem, v každém případě zde najdeme dvě hlavní ingredience: 1) banalitu – 2) vyjádřenou mimořádně senzitivně a expresivně. Vztahy mezi postavami jsou tu zraňujícími kusadly, vše se jeví fatálním, fyzicky naléhavým a skoro šíleným. Šindelkovy povídky prokazují, že ani extravagantní vypjatá obraznost není úplně pasé – navzdory v této dekádě sílící stylistické věcnosti.

Z mileniálské generace (nepatrně i věkem) vybočuje Dora Kaprálová, svého času usazená v Berlíně. Její povídková kniha Ostrovy (Druhé město 2019) má ale s touto generací společnou jistou literární meditativnost a smysl pro drobné dějové posuny, náznaky a literárně exponované emoce. Na rozdíl od někdy neústrojného tematizování zkušenosti života v zahraničí, které se v české próze občas objeví, Kaprálová ve svých povídkách dokáže zachytit jakýsi globální pocit úzkosti, samoty, vykořeněnosti i sociální nejistoty. Primární je tu ale vždy spíše absurdita situace, atmosféra a pocity – než složitě konstruované zápletky. To vše příznačné pro mladší autorskou generaci porevoluční literatury.

Výbory, žánry a popliteratura

Povídek zde ale vychází mnohem více: vlajkovou lodí českého manufakturního povídkářství je nakladatelství Listen Borise Dočekala nyní spadající do Euromedie. Zde vycházejí tematicky koncipované soubory povídek současných spisovatelů jako Rodinné povídky, Žít jako single, Nové povídky o mužích, Nové povídky o ženách, Pánská jízda etc. V souborech – velmi často genderově pořádaných – najdeme vždy směs spíše respektovaných autorů, a kromě zde již zmíněných se v této řadě objevují jména jako Petra Soukupová, Kateřina Tučková, Pavla Horáková, Emil Hakl, Irena Dousková – mnohdy se mezi převažujícími literáty povídkou blýsknou i „lidé od filmu“ jako Igor Chaun, Tomáš Baldýnský nebo Alice Nelis.

Dramaturgicky výjimečný byl pak pokus o reprezentativní antologii současné noirové povídky Praha noir editora Pavla Mandyse (Paseka 2016), která vyšla posléze i anglicky (Prague Noir, Akashic Book 2018). V zajímavé směsi autorů, kde nechybí ani spolehliví Chaim Cigan, Petra Soukupová, Petr Stančík nebo Kateřina Tučková, je zde možná vhodné upozornit na povídku Štěpána Kopřivy Amatéři. Autor zabydlený v žánrové literatuře tu dokáže nejen plasticky popsat poměry na scéně velkopěstitelů marihuany, ale syrovým, svižným a přesným stylem vygradovat napětí a nezklamat pointou. Kromě příznačně temné povídky Martina Goffy a povídky Michala Sýkory tu ale také najdeme i kusy o poznání slabší (Ondřej Neff, Irena Hejdová).

Co se týče detektivního noiru, za pozornost určitě stojí i Goffovy povídky Živý mrtvý a další policejní povídky (Mladá fronta 2015): zločin tu představuje nikoliv impuls k rafinovaně dekadentní spletité zápletce nebo dekonspiraci špionážního rozměru, ale je ponurou výpovědí o policejní každodennosti, o banalitě a neustálé blízkosti násilí, i o lidech z okraje společnosti, zkrátka noir po česku.

Martin Goffa. Foto: Tomáš Škoda

Aby tento povídkový přehled neskončil moc temně a obklopen mrtvolami, nakonec dojde i na humor. Jména vedle sebe působí trochu neústrojně, jenže kam jinam s nimi? Nejprve tedy zmínka o nezávazném literárním vrtochu: žertovný kapric autorů Michala Šandy a Ivana Wernische Jakápak prdel (Druhé město 2015) – kde se, upřímně řečeno, opět trochu vzdalujeme povídce. Šanda je autorem také souboru Hemingwayův býk (Milan Hodek-Paper Jam 2018), lehké, v jakémsi chlapském rybářském zenu pohroužené miniatury, která se svou chlapskou náturou blíží Haklovi, jeho hutnosti už moc ne.

Slovutným autorům jistě naturelem vzdálená, ale přesto si zde zasluhující zmínku, je povídková kniha Marie Doležalové: Kafe a cigárko: aneb Historky z hereckého podsvětí (Domino 2015). Žánr „herecké historky“ má v české masmediální popkultuře své nezpochybnitelné místo. Zde jde o jeho variaci – soudobou, svěží, sebeironickou a bezprostřední.

Tímto ve finále zběsilým výčtem česká povídka ale nekončí. Má své plodné představitele i ve sci-fi, jako například bioložku Julii Novákovou, která se ve Světech za obzorem (Brokilon 2018) soustředí s nebývalým mezioborovým záběrem na technologicky inspirované zápletky (spíš než na atmosféru a psychologii).

Obecně žánrové a tematické antologie a soubory představují širokou prozaickou bázi, kde se mnohdy potkávají autoři různých literárních pater, přístupů a čtenářských či žánrových okruhů, jak je snad patrné i z tohoto přehledu. A to se ani nechce pomyslet na stohy časopiseckých povídek roztroušených v paralelním světě periodik.

Vrátíme-li se k Janu Balabánovi – navzdory nezpochybnitelné úctě, jíž se mu dodnes dostává, se v jeho stopách nikdo nevydal. Je to jistě dáno mnoha okolnostmi: od žánrové anarchie po dvojí paradoxní tlak, kdy na jedné straně existuje ambice vytvářet tematicky atraktivní autorské směsi lehkého čtiva (leč i zde najdeme v hromadě štěrku žíhaný kamínek), a na druhé straně se u literárně ambicióznějších autorů trochu přehlíží, že ne nutně ze všeho musí být „román“ a povídka tu tak trochu slouží jako cvičiště. Nelze než si přát, aby se s povídkami jednalo ve větší vážnosti.