Osudy Petschekova paláce

Když se autor knihy Norman Eisen coby vyslanec Spojených států amerických dostane do Prahy, okouzlí ho velvyslanecká rezidence natolik, že se rozhodne zpracovat její pohnuté osudy do knižní podoby. Autor začíná svou literární cestu po první světové válce, kdy uhelný magnát Otto Petschek začne uskutečňovat svůj velkolepý plán na výstavbu monumentálního rodinného sídla. Nesejde se s pochopením u všech, navíc jako Žid sklízí posměch i opovržení. Ve třicátých letech nakonec musí čelit i vzrůstající vlně antisemitismu a sílící nacistické zlovůle.

Netrvá dlouho a rezidence mění své majitele, během druhé světové války je většina majetku židovským obyvatelům zabavena, dochází k hromadnému vraždění a do paláce se stěhuje německý generál Rudolf Toussaint. Snad jen díky jeho nasazení se podařilo Petschkův palác zachovat. I přesto se na různých místech budovy dodnes nachází neodmyslitelné symbolu nacismu – svastiky. I zde se promítá přímý autorův životní příběh do osudů rezidence – Eisenova vlastní matka uprchla před holocaustem do USA, a když se dozví o přítomnosti svastik v domě velvyslanectví, odmítá svého syna navštívit.
Po válce sídlí v paláci americký velvyslanec Laurenc Steinhardt. Ten sice nemusel čelit vpádu nacistických vojsk, ale marně se snažil uchránit své sídlo, ale i Československo před sílící mocí komunismu.

Poslední popisovanou "majitelkou" panství je v knize Shirley Temple Black. V roce 1968 byla očitou svědkyní okupace Československa sovětskou armádou a vrátit se rozhodla až po osvobození v roce 1989 coby velvyslankyně.

Toť ve zkratce o knize a jejím obsahu. Vedle samotného textu dotváří a ilustrují dané období i černobílé fotografie, které umocňují autenticitu knihy. Podle mého názoru je ale velmi patrné, že autor není literátem, a jeho styl mi přišel spíše těžkopádným. Kompozice textu mi nepřišla plynulá a osudy jednotlivých obyvatel Petschkova paláce mi díky nezáživnému autorovu stylu byly lehce lhostejné. Nevím, co přesně jsem v knize postrádala, snad větší zaujetí, lepší prokreslení, méně popisných pasáží a omáčkoidních odboček. Jako celek hodnotím knihu spíše průměrně – líbí se mi nápad zpracovat osudové okamžiky jednoho domu z pohledu jeho obyvatel, na kterých se navíc ukazují i proměny doby, ale jako literární dílo mě kniha nepřesvědčila. Pro zájemce o historii nebo studenty, kteří potřebují stravitelnější text o daných budovách, by kniha mohla být přínosem. Pokud ale očekáváte plynulé poučné čtení formou beletrie, pak sáhněte po jiné knize od jiného autora. I v žánru populárně naučné literatury se dají najít autoři, kteří se drží faktů a jsou čtiví. Kniha si jistě své čtenáře najde, ale nikoliv mě.