Vážení přátelé Moravského krasu, jste příznivci pravdy, byť je jakkoliv zneklidňující? Pak čtěte dál. Přijdete sice o iluze, ale dozvíte se dosud neznámý příběh z doby zpřístupňování jeskyní na počátku dvacátého století.

Moravský kras je příjemné a při troše štěstí i bezpečné místo, které rozhodně stojí za návštěvu. Zmiňovaným zločinem tedy nemyslím vykradené auto nějakého nešťastného turisty nebo otřesný případ zvrhlého milovníka přírody, který se bez kapky studu procházel v Národní přírodní rezervaci Býčí skála mimo značené cestičky.

Zločinem nenazývám ani novou správní budovu Punkevních jeskyní, kterou se pět let marně snažím naučit mít rád. Zvláště mne odpuzují betonové sloupy v průčelí, které se opilecky odklánějí od vertikály, monstrózní stříška nad přístavištěm u vývěru Punkvy, která naznačuje, že potřeby turistů mají přednost před krásou přírody nebo světelné sloupy, které by se znamenitě hodily do nějakého průmyslového areálu. Žlutavé, romantické světlo luceren na stylových kandelábrech by ovšem zase neladilo k té proklatě moderní stavbě, která jako by se snažila upoutat na sebe pozornost od okolní přírodní scenérie. Pokrok se však nedá zastavit a tak si staromilec může postěžovat jen kamennému doktoru Wanklovi, který tyto novoty zachmuřeně pozoruje z podstavce pomníku na protější straně žlebu.

Zločin, kterým se budeme zabývat, je poněkud staršího data. Stálo to hodně času, nežli informace skryté ve starých poznámkách, dopisech a vzpomínkách z druhé ruky uzavřely kruh kolem příběhu, který vyústil v šokující odhalení. Autor musel zcela vážně řešit, zda zjištěná fakta vůbec zveřejnit nebo raději navždy utajit.

Část první
Spiklenci

Tento historicko-detektivní příběh začíná fotografií z archivu Karla Absolona (Ústav Anthropos, MZM)

Sebevědomého mladého muže uprostřed snímku není třeba představovat. „Přišel na Moravu vnuk známého dra Jindřicha Wankla, člověk sice nadaný, ale slavomamem postižený a omámený, člověk přímo geniální v dělání humbuku, v balamucení lidu i klamání veřejnosti.“ (Moravský kras aneb Dr. Karel Absolon v pravém světle - Praha 1911-1913).

Takové odsudky nebyly ojedinělé ani později. Po Absolonově smrti sice soudruzi se skřípěním zubů uznali jeho rozsáhlé dílo, ale neodpustili si dovětek o jeho nevalném politickém charakteru a reakční minulosti. (Československo země neznámá - Orbis 1966)

Nás však budou nejprve zajímat jeho poťouchle se tvářící průvodci, sloupští skalní duchové Sedlák a Klusák. Soustředíme se na Václava (Vencla) Sedláka, 1837 - 1906, (na fotografii s dýmkou v ruce vedle Karla Absolona), sloupského cestáře a roduvěrného jeskyňáře. Tento zasloužilý objevitel měl však také svoji lidskou slabůstku. Zatímco ve dne pracoval v jeskyních pro svého chlebodárce Absolona, v noci z nově objevených prostor vylupoval jejich krápníkové bohatství, aby si finančně přilepšil a vůbec ho netížilo svědomí, že nenávratně ničí to, co příroda staletí tvořila. Dnešnímu, ekologicky vzdělanému speleologovi je to ovšem nepochopitelné. V Býčí skále se například před lety do nově objevené krápníkové jeskyně nechtěli jeskyňáři ani podívat z obavy, aby neponičili bělostnou výzdobu a jen na nátlak Správy CHKO se neochotně pustili do dalšího průzkumu. Všem je také známý tragický případ nešťastného jeskyňáře, který nedopatřením šlápl zablácenou holinkou do sintrového jezírka a výčitky svědomí ho dohnaly k pokusu o sebevraždu vypitím lahve tuzemské vodky.

Ale zpět k nenapravitelnému Sedlákovi. Krápníky nebyly jediným artiklem, po kterém v jeskyních pásl. Turistům se také dobře prodávaly špičáky jeskynních medvědů a zde se ukázal Sedlákův největší talent. Protože „medvěďáků“ nemohl nikdy najít tolik, aby ukojil zájem všech kupců, naučil se z jejich jinak neprodejných zlomků slepovat padělané exponáty, dokonalejší těch originálních. Používal k tomu klíh, který vařil z netopýřích křídel a slepený a zabroušený špičák pak patinoval několikatýdenním uložením v hnojišti, na dvorku svého sloupského domku č. popisné 58.

Originální medvědí špičáky ze Sloupské jeskyně v porovnání s mistrovskými falzy Václava Sedláka.
(Historická srovnávací sbírka padělků brněnského policejního ředitelství)

Podobná situace někdy nastávala i s pokoutným prodejem krápníků. (Ostatně již v roce 1879 mu po objevu Eliščiny jeskyně sloupský starosta vyhrožoval, že pokud odtud jediný střechýlek vylomí, zpřeráží mu všechny kosti v těle). Časy hojnosti tak vystřídala nouze a ta Sedláka naučila podobným způsobem lepit i zlomky krápníků. Ne již klihem, ale speciálním roztokem, který tento nevzdělaný, ale všestranně talentovaný člověk, metodou pokus - omyl vynalezl. Jeho drobná padělatelská činnost však budila spíše úsměv, protože byla víceméně neškodná a omluvitelná okolnostmi.

Zásadní změna však nastala, když se Sedlák dopustil osudové chyby a se svým uměním se svěřil místnímu podivínovi Vincenci Hnátkovi, kterého v době množících se zakázek na slepované krápníky požádal o spolupráci. Zneuznaný řezbář, zvaný též Vincek Vélupek, který se dosud s nevelkým úspěchem nuzně živil občasným restaurováním soch v okolních kostelích, vycítil životní příležitost. Nejenže se v krátké době naučil od Sedláka jeho dosud tajené metodě, ale jako umělecky založený řemeslník ji převratně vylepšil. Proč by měl slepovat staré zlomky krápníků, když je s pomocí Sedlákova zdokonaleného roztoku, může vytvářet zcela dle své fantazie. A tak učeň přerostl mistra. Celé dny trávil v pronajaté kůlně drcením vápence na jemný prášek a v prádelním kotli pak vařil v oblacích kyselých výparů kašovitou substanci, ze které modeloval krápníky. Dle zmínky v dochovaném dopisu Karla Absolona, dokonce do povrchové vrstvy krápníků míchal i minerální barviva a drobné nečistoty, takže jeho výtvory hravě snesly srovnání s těmi přírodními.

Hnátkův stánek s krápníky u vchodu do Sloupských jeskyní (archiv Karla Absolona, Ústav Anthropos, MZM)

Prodej padělaných krápníků turistům však byl jen počátkem Hnátkova podnikání. Zlomovou situací se stalo náhodné setkání Vincka Vélupka a Karla Absolona s Josefem Břouškem v roce 1906. Rozhovor mezi nimi byl rekonstruován na základě Absolonových poznámek a vzpomínek někdejší sloupské posluhovačky Marie Zítkové, které poskytla její praneteř Pavla S. Majitel Šošůvské jeskyně a přilehlého hotelu si trpce stěžoval na svoji finanční situaci. „Snažím se nalákat do jeskyně co nejvíce turistů, ale je to stále málo na slušný zisk. Ze vstupného 30 krejcarů na osobu nezbohatnu a větším skupinám musím dávat ještě slevu. Loni mi přišlo ani ne 900 platících návštěvníků!“ „Ale vždyť vy vůbec nerozumíte reklamě“, pokáral ho Absolon. „Musíte nabídnout turistům nějaký trhák, symbol vaší jeskyně, něco co sem přiláká davy zvědavců. Máte ve vaší díře plno pěkných krápníků, ale po pravdě řečeno nic výjimečného. S tím by vám mohl pomoci tady Hnátek. Co říkáš Vincku, dokázal bys panu hoteliérovi vyrobit kupříkladu,“ (Absolon se rozhlížel po lokálu, až jeho zrak padl na láhev od koňaku se zastrčenou hořící svící, celou potečenou ztuhlým voskem) „krápníkový svícen? Před ním by ti zatracení čumilové padali na kolena!“ „Maličkost pane šéfe“, nechal se slyšet Hnátek. „Dejte mi měsíc času, deset zlatek a máte po starostech.“

Rozpracovaný krápníkový svícen v Hnátkově dílně (archiv Karla Absolona, Ústav Anthropos, MZM)

Za měsíc se trojice spiklenců opravdu sešla v Břouškově hotelu znovu. Na stole mezi sklenicí piva (Hnátek), skleničkami koňaku (Absolon) a domácí slivovice (Břoušek) trůnila otevřená bedna. „Pane Bože, to je krása,“ nešetřil chválou Břoušek. „Ale mohl by, pane doktore, vůbec takový kapitální kousek vzniknout, vždyť nám to odborníci nespolknou!“ „To nechte na mně,“ pravil Absolon. „Největší odborník jsem tady já a nějakou přijatelnou teorii, kterou pak po mně budou všichni papouškovat, si už vymyslím. Vy prostě jen řekněte, že jste ho našel někde dole za Průsvitnými krápníky, tam se málokdo odváží a jen jste ho pro potěšení ctěných platících přenesl do zpřístupněných prostor. Sloupský Svícen! Tomu říkám reklamní slogan v americkém stylu!“
Budoucnost dala zkušenému Absolonovi za pravdu. Dle přehledu návštěvnosti Šošůvských jeskyní (Zpřístupňování Moravského krasu a krasová turistika ve světle historie. Československý kras, 1979) je kromě let 1908 a 1909, kdy ve Sloupu řádila epidemie úplavice, vidět až do počátku první světové války stoupající tendenci návštěvnosti.

Dnes navštěvuje spojené Sloupsko-Šošůvské jeskyně přes 40 000 návštěvníků ročně a proslavený Svícen obdivují turisté z celé Evropy.

Sloupský Svícen v současnosti (Petr Zajíček, Správa jeskyní ČR)

Část druhá
Podezřelé okolnosti

Odhalení zveřejněná v první části článku by jistě postačovala, ale bohužel mají ještě pokračování. Způsobila je drobná poznámka v knížce Světelský oltář v Adamově od Jakuba Rozmahela z roku 1936…V srpnu roku 1909 byl osloven sloupský občan Vincenc Hnátek, znalý umělecké práce se dřevem, zda by provedl opravu části oltáře napadené červotočem, ale ten ji odmítl s vysvětlením, že má příliš mnoho práce. Co to bylo za práci, kvůli které Hnátek odmítnul tak lukrativní zakázku?

Ve sloupské kronice je z té doby o Hnátkovi jen zpráva, že nakoupil přes dvacet centů nejkvalitnějšího vápence z místního lomu, údajně na vyzdění studny. Kronikář k tomu ironicky poznamenal, že Vélupkova studna bude mít podle množství kamene asi tak sto metrů do hloubky. A co v tom čase vlastně podnikal Karel Absolon? Schylovalo se k objevu Punkevní jeskyně, ale někteří členové jeskynní sekce Přírodovědeckého klubu v Brně si v té době stěžovali na častou nepřítomnost svého vedoucího a některých kolegů ze skupiny, kteří se oblasti u vývěru Punkvy vyhýbali a raději popíjeli ve Skalním mlýnu s tamním mlynářem Františkem Rubešem.

V té souvislosti se mi vybavila vzpomínka na malou část zachráněné pozůstalosti po „první české jeskyňářce“ Toničce Lorenzové, kterou jsem před lety odkoupil. V literatuře je o ní jen drobná zmínka v brožurce Kapitoly za očistu Moravského Krasu, kterou v roce 1911 napsal, v této věci značně neinformovaný, Josef Sýkora:
…Dne 3. října 1909 (tj. týden před údajným objevem nové jeskyně) navštívila jeskyni Kateřinskou (tj. starou jeskyni) následující společnost: Dr. Absolon, uč. Král, rev. Boček, ofic. Jeschek, Čihák, Snášel, inženýr Nouackh (člen VdT z Býčí skály)…pí Absolonová (záhadná první žena Karla Absolona Marie Marvánková, o které z historie zmizely všechny zmínky) a slečna Lorenzová. Tehdy dvacetiletá Antonie Lorenzová byla přítelkyní Absolonova blízkého spolupracovníka, o tři roky staršího oficiála Viktora Jeschka (Ježka) a ač to není nikde zaznamenáno, je velmi pravděpodobné, že se spolu s ním zúčastnila 26. září téhož roku objevu Předního dómu Punkevních jeskyní.

V této elitní sestavě se tedy Absolon vypravil do Kateřinské, zatímco o týden později, když došlo k oficiálnímu objevu, se ani nenamáhal být přítomen při závěrečné práci. Přišel teprve po proražení závalu, již s připraveným fotoaparátem, jak s nelibostí konstatoval autor brožury. Co to mělo znamenat? A co znamenala ta týdny halasně vytrubovaná, údajná řevnivost mezi Absolonem a mlynářem Rubešem, který v oněch místech prý již dříve kopal? Jeden novinový článek tehdy stíhal druhý, hádající se svědkové vypovídali zcela protichůdně a rozšiřovali pamflety všeho druhu. Z dnešního pohledu to byla prvotřídně vedená dezinformační kampaň, za kterou by se nemusela stydět ani KGB. Proč to všechno? Kdo chtěl zatemnit okolnosti objevu? Odpověď už známe. Nápovědou se stal kratičký dopis, který Antonii Lorenzové napsal Karel Absolon a jehož smysl mi dříve unikal. Dopis datovaný 15. července (!!!) 1909 situaci vyjasňuje:

Milá slečno Toničko,
děkuji Vám za ocenění mého, snad přece jen nezanedbatelného podílu na objevu nové Kateřinky, ale snažně Vás tímto prosím, uchovejte ho ještě v tajnosti. A než přijde čas k jeho zveřejnění, zakažte si stýskati nad tím, že jeskyně je pustá, téměř bez krápníkové výzdoby. Neboť doba zázraků ještě neminula.

Váš oddaný přítel Dr. Karel Absolon

Tyto podezřelé okolnosti objevu mají samozřejmě jen jediné vysvětlení. Důkaz však mohlo přinést jen rentgenologické zkoumání fascinujících krápníků tzv. Bambusového lesíku v nové Kateřinské jeskyni. Nakonec se ale ukázalo, že stačí k jejich prosvícení použít jen intenzivní zdroj monochromatického světla. V ose všech stalaktitů, stalagmitů i stalagnátů je zalit zřejmě železný drát průměru 10 - 12 mm, opatřený ručně vyseknutými zářezy pro lepší spojení krápníkové hmoty s výztuhou, která usnadnila výrobu, přepravu i montáž Vélupkova uměleckého díla. Jak se podařilo celou grandiózní padělatelskou akci zorganizovat, provést, utajit a financovat, to už se nikdy nedozvíme.

Vzácné snímky z období montáže krápníků v nové Kateřinské jeskyni, na kterých je zachycen sám Mistr při práci. (Archiv Karla Absolona, Ústav Anthropos, MZM).

Na prvním provádí Hnátek finální nástřik krápníkové hmoty speciálním přístrojem, který si nechal zhotovit u lutínské firmy Sigmund. (Založena roku 1868) Tímto způsobem vytvořil na předem ukotvených krápnících lesklou glazuru a zároveň zakryl všechny stopy po montáži.

Na druhé fotografii, která má na rubové straně tužkou poznamenané datum 24. 8. 1909 pak Vincenc Hnátek kontroluje kvalitu své práce před předáním díla Karlu Absolonovi.

Ale na nově zjištěná fakta je třeba se dívat bez emocí a laciného pohoršování. Místo na zázrak přírody se rozhodně běžte do Kateřinky podívat na jedinečné dílo zlatých českých rukou. Taková krápníková výzdoba jako tam, se nenajde nikde na celém světě. A připomeňte si Absolonova slova - téměř bez krápníkové výzdoby. Několik stalagmitů a sintrových náteků je tam přece jen přírodních. Takže se je během prohlídky můžete pokusit odhalit.

Sluší se ještě připomenout, že Hnátkovy krápníky (bohužel ve velmi špatném stavu, protože jsou téměř 70 let vystaveny vlivům povětrnosti), je možno spatřit i v Brně, v areálu Fakulty stavební VUT na Veveří ulici.

Původ těchto dvou omšelých stalagmitů je kuriózní. Zlé jazyky říkají, že byly v padesátých letech minulého století uřezány v nejmenované jeskyni Moravského krasu, aby bylo jasné, kdo je pánem přírody. Správa fakulty zase tvrdí, že je dostala již za první republiky darem z Postojenské jeskyně. Skutečnost je ovšem jiná. Při dokončení areálu v r. 1911 byla jeho součástí i umělá jeskyně v suterénu hlavní budovy, která měla sloužit k relaxaci profesorského sboru. Pro její výstavbu objednal architekt Bertl u Hnátka soubor 47 krápníků. Grotta se však do současnosti nedochovala. V roce 1951 byla zrušena, na jejím místě vybudována pamětní síň V. I. Lenina a původní výzdoba dílem zničena, dílem rozkradena. Dva odcizené stalagmity, kterými si tehdejší správce Vratislav K. hodlal zkrášlit zahrádku, však byly později nalezeny zapomenuté ve skladišti a následně zabetonovány u boční části hlavní budovy, jako neformální pomník někdejšímu sloupskému umělci.

Část třetí a poslední
Osudy hlavních osob příběhu

Vincenc Hnátek se svým geniálním padělatelským talentem na veřejnosti nikdy pochlubit nemohl. Padl za císaře pána koncem srpna prvního roku války kdesi v Haliči. Místo jeho posledního odpočinku není známé.

Josef Břoušek (někdy se uvádí i Broušek, ale první je správně), který se tolik zasloužil o průzkum a zpřístupnění Šošůvské jeskyně, stavbu a provozování hotelu a tím o rozkvět turistického ruchu v severní části Moravského krasu, zemřel v roce 1930. Jeho rodina v tomto úsilí pokračovala a po roce 1948 byla soudruhy odměněna znárodněním, zabavením veškerého majetku a vystěhováním do malého domku nad hotelem.

Antonie Lorenzová se opravdu provdala za Viktora Jeschka a po krátce trvajícím manželství zemřela začátkem roku 1914. Více o ní v článku „Záhada první české jeskyňářky“ na našich stránkách.

Profesor Karel Absolon zemřel v roce 1960 v Brně. Zanechal za sebou velké dílo speleologické i archeologické, oslavované i zatracované. Jeho projekty jako by neznaly hranic možného a nemožného.
Vize Karla Absolona o průběhu Amatérské jeskyně pod závrtem Městikáď a o turistickém centru s monumentálním hotelem a rozhlednou u Skalního mlýna, z jeho dobových Průvodců Moravským krasem

Nešťastná náhoda nebo brutální atentát na průzkumnou šachtu v Městikádi v roce 1934 Absolonovi znemožnil završení jeho speleologické činnosti objevem jeskyně, která je dnes známá jako Amatérská. V té době ho od cíle zřejmě dělilo už jen nemnoho metrů. Pokud by do ní prorazil, neváhal by ji zpřístupnit a dnes by mezi Macochou a Sloupem jezdily podzemím vláčky s tisíci turistů každý den. Pro jeho zpřístupňovací mánii ho mnozí chválili za hospodářské povznesení regionu, jiní to nazývali zločinem proti přírodě Moravského krasu.

A úplně nakonec aktuální zpráva:

Před zveřejněním článku na našich stránkách, byla o celé věci informována odborná veřejnost. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V pátek dne 13. 3. 2020 oznámila SJČR uzavření všech zpřístupněných jeskyní pro veřejnost až do odvolání, údajně kvůli nákaze koronavirem. Ve skutečnosti v nich budou pečlivě prozkoumávány všechny krápníky. Výsledky kontrolní akce nebudeme předjímat. Ale zachmuřené tváře členů komise, která vycházela z Punkevních jeskyní, hovořily za vše.

Optimismus do této vážné situace vneslo až prohlášení ministra životního prostředí ze dne 1. 4. 2020. Uvedl v něm, že Hnátkovy krápníky jsou přes sto let stará umělecká díla nevyčíslitelné ceny, kterými se můžeme chlubit celému světu!

Laďa Šebeček