Jakým způsobem k vám přišla role v seriálu Specialisté? Účastnila jste se castingu?
Ano, byla jsem pozvaná na kamerové zkoušky. Na většině kamerovek repliky nahazuje castingový režisér a je to takové jen „jako“, ale tady bylo překvapivě celé obsazení týmu Specialistů – tedy Martin Dejdar, Jiří Hána a Jacob Erftemeijer, o kterém jsem vůbec nevěděla, že je taky nováček. Chtěli nás vidět spolu hrát a taky hodnotili, jak se k sobě hodíme typově. Měla jsem dost trému, což já mám vlastně vždycky, ale snažila jsem se uklidňovat tím, že když to nedopadne, svět se nezboří. Už jsem se trochu odnaučila věci násilně tlačit a hrotit. Co se má stát, se stejně stane. Je lepší nechat věcem volný průběh.
A ono to dopadlo!
Ano! Je to celkem vtipné, protože pozvání na casting Specialistů jsem dostala, když jsme zrovna byli celá rodina na prázdninách ve Francii u rodičů mého muže. A už se to stalo po několikáté, že pracovní nabídky, které mě zastihnou právě tam, pak vyjdou. Můj tchán si z toho dělá legraci, chce mi dělat agenta a mít procenta z nasmlouvaných zakázek.
Měla jste radost, že se stanete součástí takhle velkého a úspěšného projektu?
Určitě, a jakou! Zároveň jsem si ale uvědomovala, že je to velká zodpovědnost. Právě proto, že jde o velmi sledovaný a úspěšný projekt. Také jsem se trochu obávala časové náročnosti – mám dvě poměrně malé děti a skloubit takové pracovní nasazení s péčí o ně byl pro mě krok do neznáma. Ale naštěstí mám velkou oporu v partnerovi a zatím to společně zvládáme.
Prozradíte nám něco o kapitánce Janě Šafářové, kterou ve Specialistech hrajete?
Jana přišla do Prahy z Olomouce. Chce se vymanit ze stínu svého otce, který je známým kontroverzním právníkem. Jana má kvůli němu pověst protekčního dítěte, což je jí dost nepříjemné. Chce dokázat, hlavně majoru Strouhalovi, že k tomu, aby prorazila, jméno Šafář nepotřebuje. Ví, že je dobrá, a i dost tvrdě pracuje... Režisér mi první natáčecí den řekl: „Jana je prostě jedničkářka.“ Takže tak.
Jste si v něčem podobné?
Je mi blízká svou strukturovaností a také perfekcionismem. S tím já osobně dost bojuji. Zvlášť teď, co mám děti. Ráda dělám věci na sto procent a mám ráda, když se věci říkají na rovinu. A když se pracuje, tak se pracuje, bez zbytečných řečí okolo. To máme myslím stejně. Také jsme obě původně z Moravy. Ona z Olomouce, já z Brna. A pak, Jana Šafářová pochází z právnické rodiny. Moji oba rodiče byli také právníci a stejně tak i můj bratr. Myslím, že těch podobností je vlastně víc než dost.
A už jste někdy kriminalistku hrála?
Ano, už několikrát. Poslední dobou bych řekla, že vlastně nehraju nic jiného, asi jsou mi kriminalistky a policistky souzené. Teď jsem točila klip pro skupinu Mňága a Žďorp a už jsem se ani nepodivovala nad tím, že to byla zase policistka.
Jak jste se vlastně dostala k herectví? Zmínila jste, že ani jeden z vašich rodičů není z umělecké branže...
To se tak nějak stalo. Od moderní gymnastiky, kterou jsem od malička dělala na celkem vrcholové úrovni, jsem se dostala k baletu a přes balet pak k účinkování v jednom muzikálovém představení v brněnském divadle Barka. Tak tam to „proč já a herectví“ asi vzniklo. Pak jsem zkusila přijímačky na brněnskou konzervatoř a myslím, že já i rodiče jsme byli dost překvapení, že mě přijali. Po konzervatoři jsem šla studovat činohru na DAMU. Původně jsem uvažovala o brněnské JAMU, protože mě to víc táhlo k muzikálu, kvůli tanci a zpěvu a také paní profesorce, která tehdy otevírala ročník. Ale asi i proto, že si v životě většinou vybírám ty složitější cesty, jsem nakonec zvolila DAMU. Dnes jsem za toto své rozhodnutí ráda. K tanci mám sice stále velmi blízko, ale se zpěvem už to taková paráda není.
Eva Leimbergerová
|
Ale i Praha vám začala být časem malá a vy jste se rozhodla posunout se dál...
Už na konzervatoři jsem chtěla jet studovat někam do zahraničí, ale povedlo se mi to až po ukončení DAMU. Odjela jsem do Francie na roční stáž na Pařížskou státní konzervatoř. Pro mě opravdu nezapomenutelná životní zkušenost. Být v cizí zemi bez jakýchkoliv kontaktů a známých, vše muset budovat od začátku a přesvědčovat své okolí o tom, že něco umím.
Jak jste na tom tou dobou byla s francouzštinou? Předpokládám, že dobře...
To jsem si původně taky myslela. Po příjezdu do Paříže jsem ale velmi rychle pochopila, že neumím nic nebo spíš že s „ahoj, jak se máš“ se daleko nedostanu. První tři měsíce jsem trpěla, kdykoliv se mě někdo na něco ptal. A protože u zkoušení divadla se všeobecně hodně mluví, bylo to fakt hrozné. Obrazně řečeno, každý pátek jsem balila kufry s tím, že jedu domů, protože to nemám zapotřebí. Pak se to ale naštěstí zlomilo. Něco v hlavě přecvaklo, kolečka do sebe zapadla a najednou jsem mluvila úplně bez problémů. Myslím, že to je typická vlastnost nás Čechů. Pokud nějaký cizí jazyk neumíme perfektně, stydíme se mluvit. Než blbě, tak raději vůbec.
Proč zrovna Francie?
Vlastně ani nevím. Možná určitou roli sehrál fakt, že moje maminka pracovala ve Švýcarsku a mluvila francouzsky. K tomuto jazyku jsem tedy měla určitý vztah. Ve škole jsem se vždycky učila angličtinu, francouzštinu jsem si zapsala až na vysoké škole. Někdy mě napadá, že učit francouzsky jsem se začala proto, že už tehdy měl pro mě osud přichystaného mého muže, který je Francouz. Toho jsem ale paradoxně potkala v Čechách...
VIDEO: Ukázka ze seriálu Specialisté s Evou Leimbergerovou:
