RECENZE: Varyšovo Na vrcholu zoufalství je debut i epitaf zároveň

Vojtěch Varyš, který vedle dalších redakcí působil i jako komentátor MF DNES, byl nezařaditelnou individualitou. Čiší to z jeho glos, recenzí i komentářů, které právem i neprávem pravidelně nadzvihávaly jejich cíle i čtenáře samotné. Shodnou se na tom i všichni ti, kteří jej měli šanci poznat blíže, ideálně nad sklenkou „moravského kohouta“.

Svou románovou prvotinou však za sebou zanechává víc než jen dopálené divadelní principály či ohromené kavárenské povaleče. Na vrcholu zoufalství čtenáře doslova uvrhne do života jistého Alsase. Okoralého, nespoutaného cynika, pro kterého je zářez na pažbě milostných avantýr stejně důležitý jako čárky na účtence.

Alsas je především skvělý pozorovatel.„Cestovat z Prahy příměstskými vlaky ven bylo vždy utrpení. Krom toho, že to trvalo tisíc let a ty vlaky byly nechutný, bejvaly přeplněný. A plebs mířící do okolních děr se tam mísil s různými zbohatlíky, bobos, hipstery, lesanami, hrdými matkami a vůbec celou tou svoločí střední třídy, která si tam pořídila tzv. vlastní bydlení, což bejvalo v těch letech taky v módě.“

Nejednoho překvapí, jak hypertrofované je v knize téma sexu a nezávazných vztahů. Varyš nám zde však především s ironií, nadsázkou a notnou mírou bonvivánství a chvastounství představuje život v pražských zařízeních třeba z přelomu prvních dvou desetiletí tohoto století. Už dnes je tak z textu cítit ona dobová, dosud pro malý odstup jinak těžce rozpoznatelná lehkomyslnost. A ač jsou jména postav i hospod upravená, nejednomu čtenáři se je podaří rozklíčovat a společně s autorem se tak propadne třeba do vlastních vzpomínek.

Vít Kořínek, autorův druh, v doslovu naznačuje, že Varyšovo dílo může být provokace, návod, manifest, utopická vize dekadentního města, dopis na rozloučenou nebo snad „nedejbože“ generační výpověď. Je to přitom vlastně od každého trochu.

Na vrcholu zoufalství 85 % autor: Vojtěch Varyš nakladatel: Nakladatelství Petr Štengl

Varyš do Alsasových úvah zaplétá vlastní cynické postřehy, střílí si z přepjatých intelektuálů, doktorandského živobytí, zbytnělé svátosti disentu a možná i sám ze sebe. Jen ve chvílích, kdy děj prokládá textem o sebevraždě, který si Alsas doma předčítá za bezesných nocí, čtenáře zamrazí.

Varyšovo útlé dílo se zcela vymyká současnému tuzemskému psaní („Koneckonců, s českou literaturou nemá smysl moc ztrácet čas. Buďto se člověk zajímá o český témata a prostor, nebo o literaturu...“) a už jen proto stojí za pozornost. Navíc je psáno čtivě, svižně a vtipně; pod každou sebemenší provokativní narážkou totiž v druhém sledu vibruje, jak erudovaný a sečtělý autor knihy byl.

Nejen proto je velká škoda, že Varyšova prvotina zůstává zároveň i jeho epitafem. I když asi právě proto je taková, jaká je.