Přebíral trofej v Bělehradu, k mistrům světa ho nepustili. Velký šéf Ondruš slaví 70

Stále má majestátní postavu a husté vlasy, i když už nejsou zcela tmavé jako dřív. Na trávníku vynikal vůdčími schopnostmi, vždy platil za velkého šéfa. „Ano, moje slovo mělo váhu," přikyvuje Anton Ondruš ve výročním článku na webu Slovenského fotbalového svazu.

Na povel měl nejen bratislavský Slovan, ale také reprezentaci.

„Pravdou je, že jsem zavedl jedno pravidlo. Když jsme byli v národním mužstvu, nikdo nesměl rozebírat ligové zápasy. Dělalo to problémy, proto jsem bouchl do stolu: Konec!" líčí jako správný kapitán.

Ondruš byl jedním z penaltových exekutorů ve finále ME 1976. Dalšími střelci byli Masný, Nehoda, Jurkemik a Panenka a stejná pětice kopala pokutové kopy i o čtyři roky později proti Itálii v rozstřelu o bronz.

Rodák ze Solčian hrával v mládežnických kategoriích v útoku. Také do I. ligy naskočil jako hrot a v archivech je dokonce zapsáno, že v jednom zápase vstřelil Hradci Králové čtyři góly.

Ondruš nebyl právě nadšený, když ho trenér Michal Vičan stáhl do středu obrany. Stopera z něj pak definitivně udělal Jozef Vengloš. S Jozefem Čapkovičem vytvořili skvělou dvojici a spolu s dalšími spoluhráči ze Slovanu byli pod taktovkou trenéra Václava Ježka kostrou zlatého týmu z mistrovství Evropy 1976.

Ve zlatém roce dosáhl i největšího individuálního úspěchu. Přestože se doma nikdy nestal fotbalistou roku, v renomované anketě časopisu France Football Zlatý míč skončil na 6. místě. Žádný Slovák před ním a žádný po něm se tak vysoko nedostal.

„Například i Cruyff tehdy skončil za mnou. Vyhrál Beckenbauer, druhý byl Rensenbrink, třetí Viktor, čtvrtý Keegan, pátý Platini a pak už já!" je dodnes hrdý.

Posmutní však, když vypráví, jak na vrcholu kariéry nemohl odejít do zahraničí.

„Mrzí mě to, ven nás prostě nepustili. A o emigraci jsem neuvažoval. Nabídky jsme měli snad všichni. Já konkrétně z Bayernu Mnichov, Stuttgartu a Mönchengladbachu. Jen připomínám, že Němci byli tehdy mistři světa, bundesliga měla zvuk. Rád bych si ověřil, jestli bych na ni měl. Když nás potom pustili jako třicátníky, už jsme měli výkonnostní zenit za sebou," poukazuje Ondruš na kletbu celé zlaté generace.

Jeden z nejlepších stoperů v historii československého fotbalu byl nepřehlédnutelný nejen díky své urostlé postavě, ve své době patřil mezi obránci k absolutní evropské špičce.

V zahraničí si na stará kolena vyzkoušel první belgickou (FC Bruggy), nižší francouzskou (Thonon) a švýcarskou (FC Biel) ligu, kde v 39 letech ukončil hráčskou kariéru.

Usadil se právě v Thononu, francouzském městě na břehu Ženevského jezera. U fotbalu zůstal absolvent Vysoké školy ekonomické i nadále jako hráčský manažer. Krátce byl prezidentem Slovanu Bratislava, Slovensko zastupoval v jedné z komisí UEFA a v době mistrovství světa v Jižní Africe působil i ve funkci generálního manažera reprezentačního A-týmu.

V anketě o nejlepšího slovenského fotbalistu 20. století obsadil šesté místo.

S francouzskou manželkou Florence má syny Tonyho a Lucase.

„Žil jsem v zahraničí a tam také fungoval, ale nezapomínal ani na spojení s domovem. Slováci jsou u mě vždy na prvním místě. První polovina života ve mně převažuje. Tehdy jsem sbíral i fotbalové úspěchy, což se nedá zapomenout," ujišťuje Ondruš.

Dres se lvíčkem na prsou oblékl celkem v 58 zápasech (z toho třicetkrát jako kapitán) a vstřelil devět gólů.