Bitva u Kápolny v únoru 1849 a její čeští aktéři

Během revolučních válek let 1848-1849 stálo Rakouské císařství na pokraji rozpadu, k němuž nakonec nedošlo díky tomu, že habsburskou říši plně podpořily její slovanské národy. Ačkoliv se často hovoří v prvé řadě o Chorvatech a Srbech, je třeba akcentovat také zásluhy rodáků z českých zemí, neboť nejenže se Čechy a Morava staly během revolučních let nepokoji nejméně postiženými částmi monarchie, ale právě čeští důstojníci a vojevůdci, jako hrabě Radecký, kníže Windischgrätz, hrabě Schlik, atd., se nesmazatelně zapsali do vojenských dějin 19. století.

+8

Události revolučních válek let 1848-1849, v nichž hráli vojáci a důstojníci z českých zemí významnou úlohu, jsme již několikrát připomínali. Samotné „Jaro národů“ spustilo řetězec revolucí a revolučních bojů napříč Evropou, přičemž asi nejvíce se otřásal v základech trůn Rakouského císařství, který čelil revolucím jak v Uhrách, tak v Lombardsku a Benátsku, ale také v samotném Rakousku, Čechách, Chorvatsku, srbské Vojvodině, Sedmihradsku i v Haliči.

Zatímco v severní Itálii se po první revoluční vlně rozhořela naplno regulérní válka, v Uhrách byla situace komplikovanější a s ohledem na krize v dalších částech státu se císařský dvůr snažil zabránit eskalaci napětí, alespoň do doby, nežli se podaří stabilizovat situaci v Itálii. K tomu došlo počátkem srpna 1848 po porážce sardinského vojska v bitvě u Custozy, opětovném obsazení Milána a vytlačení Piemonťanů za hranice.

Nepřehledná situace v Uhrách

V zemích Svatoštěpánské koruny totiž prvotní nadšení většiny minorit pro revoluční pokrok záhy zchladily tzv. dubnové zákony, které mimo jiné rušily jako úřední jazyk stávající latinu a místo ní zaváděly maďarštinu. To bylo pro menšiny, které v tom oprávněně spatřovaly pokus o jejich maďarizaci, naprosto nepřijatelné.

První povstání proti budapešťské vládě vypuklo mezi Srby a Chorvaty, k nim se záhy přidali zástupci Slováků a částečně také Rumunů. Sama legální budapešťská vláda se navíc dostala do sporů s duální vládou rakouskou, jednak pro svoji neochotu podporovat válku v severní Itálii, jednak kvůli otázkám rozpočtovým. Čím vyhrocenější byly vztahy mezi Vídní a Budapeští, tím větší sympatie u císařského kabinetu vzbuzovali chorvatští a srbští povstalci.

Tuto poněkud schizofrenní situaci ukončilo v září chorvatské tažení na Budapešť, které sice neuspělo, ale rozvášnilo veřejné mínění do té míry, že císařský zmocněnec pro Uhry, hrabě Lamberg, byl v Budapešti zlynčován a zavražděn. To se stalo příslovečnou poslední kapkou do poháru trpělivosti císařského kabinetu. Následným císařským výnosem byla rozpuštěna budapešťská vláda i parlament a naopak rehabilitováni srbští a chorvatští povstalci, chorvatský bán Jelačić byl dokonce jmenován novým císařským zmocněncem v zemi s tím, že si má vymoci právo silou svého vojska.

K dovršení zmatků ale Jelačićovo tažení na Budapešť neuspělo a on musel po prohrané bitvě u Pákozdu se svými Chorvaty ustoupit k Vídni, v níž mezitím 6. října vypukla již třetí revoluce. Uherské trable musely počkat, nežli bude zpacifikována rakouská metropole, což trvalo do konce října.

Nový císař, nové tažení

Poté přišla abdikace císaře Ferdinanda I. ve prospěch jeho osmnáctiletého synovce Františka Josefa I., který usedl na trůn počátkem listopadu. O měsíc později zahájil polní maršál kníže Windischgrätz zimní tažení do Uher. Když 5. ledna 1849 triumfálně vstoupil v čele císařské armády do Budapešti, považoval tažení za ukončené a uherskou revoluci za poraženou.

To se ale ukázalo jako příliš optimistické. Císařské vojsko se už samotným postupem do povstaleckých Uher značně vyčerpalo, neboť každý kilometr znamenal protažení zásobovacích linií a nutnost zanechávat za sebou silné posádky, které by střežily týl proti povstalcům. Proto bylo s každým krokem vpřed slabší a slabší.

Uherská vláda, která svoje předchozí rozpuštění pochopitelně neakceptovala, přesunula správu země do Debrecenu a podnikla potřebné kroky ke stabilizaci situace v zemi, kde se již také naplno rozhořela válka na několika frontách (jižní v srbské Vojvodině, jihovýchodní v Sedmihradsku, jihozápadní v Zadunají/Transdanubii, severovýchodní na východním Slovensku a hlavní v Podunají a Potisí). Do čela uherské armády jmenoval Lájos Kossuth koncem ledna polského generála Henryka Dembińského, který shromáždil všechny dostupné síly hlavního bojiště na poslední obranné linii – řece Tise. Dne 24. února zahájil Dembiński ofenzivu, která měla za cíl vytlačit císařské z Uher, ale již o dva dny později narazil u Kápolny na Windischgrätzovo vojsko.

Bitva u Kápolny a její důsledky

Slibně se rozvíjející ofenzivu císařští již v zárodku přibrzdili v prvním dni tohoto střetnutí. Večer 26. února 1849 k císařským hlavním silám dorazil armádní sbor polního podmaršála Františka Jindřicha hraběte Schlika, který v předchozích dnech absolvoval náročný ústup horským terénem od Košic, přičemž byl několikrát napaden povstaleckými silami. Úspěšně ale nepřátele setřásl a nyní vychýlil příslovečné misky vah ve prospěch knížete Windischgrätze.

Dembiński zaznamenal posílení protivníkova levého křídla a přesunul na své pravé křídlo posily, čímž ale oslabil své vlastní levé křídlo. Když pak ráno 27. února 1849 Windischgrätz zavelel ke koordinovanému útoku na obě nepřátelská křídla, podařilo se divizi polního podmaršála Edmunda knížete Schwarzenberga prorazit povstalecké levé křídlo u obce Kál. Dembiński pak musel troubit k ústupu. Záhy poté ale u Verpelétu prolomil nepřátelské pozice i hrabě Schlik a povstalecký ústup se změnil v útěk.

Porážka u Kápolny znamenala krach celé povstalecké ofenzivy. Dembiński, který byl v boji raněn, ustoupil zpět za Tisu a záhy jej v čele uherské armády vystřídal mladý a velice schopný Arthúr György. Císařským se protivníky nepodařilo účinně pronásledovat, takže vítězství v bitvě nemělo dlouhodobější vliv. Záhy poté, v noci na 5. března, překročil Tisu u Szolnoku povstalecký Damjanićův sbor, který zatlačil na ústup slabší síly císařských a ohrozil tak Windischgrätzův týl, čímž znemožnil jakýkoliv jeho další postup za Tisu.

Válka v Uhrách tím skončila svoji druhou fázi, v níž vítězily císařské zbraně. Další povstalecká ofenziva vedená Györgym byla již výrazně úspěšnější. Cesta ke kapitulaci povstaleckých sil u Világoše 13. srpna 1849 byla ještě velmi dlouhá, o definitivním ukončení války 2. října 1849 vydáním pevnosti Komárno nemluvě.

Vzpomínky na bitvu

Čeští vojáci a důstojníci byli v císařské armádě v Uhrách hojně zastoupeni. Vedle vrchního velitele Alfreda Kandida knížete Windischgrätze, který patřil k předbělohorské české šlechtě a rozhodně byl zemský patriot, představují typickou českou vojenskou šlechtu také podmaršálové Edmund kníže Schwarzenberg a František Jindřich hrabě Schlik, kterého jeho vojáci nazývali novodobým Žižkou.

Bitvu u Kápolny si můžeme připomenout i dále uvedenými vzpomínkami mladého podporučíka pražského pěšího pluku č. 28 a českého vlastence Emanuela Salomona svobodného pána z Friedbergu – Mírohorského (později se vypracoval na polního podmaršála).

27. února nastal překrásný den. Před 8. hodinou ranní již udatně pracovala naše děla blízko Verpeléthu do pravého křídla maďarských povstalců pod velením Klapkovým. Hned jak jsme ze Široké vytáhli, vykročili jsme z dlouhé úzké soutěsky, v níž jsme včera byli z Petervására až tam se pohybovali, v krajinu rázem se otvírající, rozšiřující a viděli, jaké to bylo včera štěstí a jaký ohromný úspěch, že brigáda Kriegernova se tak snadno zmocnila východu úžiny, než ještě tamní hájitelé mohli býti Maďary sesíleni. Byl by to býval pak perný kus práce, kdybychom teprv dnes ráno byli měli dobývati obtížného místečka nám arci nevyhnutelně nutného, jak pro další postup vůbec, tak ku spojení s hlavním vojskem.

Právě tento důležitý úkol se nám byl šťastně vydařil co nejskvěleji za okolností původně vlastně velice nepříznivých; náš sbor již stál velmi prospěšně v pravém boku uherského šiku bitevního, nemálo ohroženého, a již na nepřátelském břehu potoku Tarny, hájícího onen šik; tudíž nám nebylo třeba přechodu přes překážku, místy dosti značnou, teprv snad vůči odpůrci vynutiti. Windischgrätz mohl nyní s největší nadějí zahájiti útok.

Bitevní šik Maďarův stál za potokem Tarnou na levém jeho břehu čelím k západu a pravým křídlem v Horním a Dolním Döbrö (patrně nějaká bývalá slovanská »Dobrá«), se středem pod osobním vedením vrchního vůdce Dembińského v Tófalu a Kápolně při Gyöngyöšsko-Miškovecké silnici, a s levým křídlem u Kálu pod Görgeyem. Postavení jejich bylo velmi výhodné na panujících výšinách s potokem mnohdy bařinatým a s močály, za oblevy vážnými to překážkami pro náš čelný útok.

Na naší straně 3. sbor Schlikův tvořil levé křídlo, 2. sbor hraběte Vrbny střed a pravé křídlo se směrem podle řečené silnice a s úkolem dorážeti na Kápolnu a jí dobytí.

Boj zuřil brzo na celé čáře, nejdříve s děly vydatně střílejícími, naše batterie záhy umlčely batterie nepřátelské u Verpeléthu, a brigáda Kriegernova dobyla tuto vesnici po vzteklém pouličním boji bodákem.

Na pronásledování Maďarů ustupujících odtamtud na zadní vyvýšeniny poslal Schlik celý 8. pluk kyrysníkův tryskem; tito znamenitě šavlemi svými se oháněli a čtyři děla nepřátelská uchvátili, avšak sami velmi mnoho utrpěli palbou a jízdou nepřátelskou.

Naše divise (Schulzigova) vytrhnuvši z Verpeléthu dostala rozkaz, aby se zmocnila značnějších výšin silně nepřátelskou pěchotou a děly obsazených. Místo aby podmaršálek, jenž snad ani netušil, jak četné tlupy s oněch pahrbků o sobě dosti krušně ztéčitelných na nás střílí, hned poslal na ně síly dostatečné, určil pouze náš prapor. Den byl překrásný, teplo bylo tak citelné, že důstojníci všickni o polednách odložili pláště a dali je nésti sluhům; ubozí vojáci toho pohodlí nemajíce, pekli se v pláštích dále. Parno bylo tím obtížnějším, že nebylo dovoleno starati se o napití vody, a též mimo osady ani nebylo studní. Künigl, dostav jednoduše rozkaz, nepřemýšlel ani okamžik, jen do toho hr! bez rozvahy a jen hodně udatně. Neposlaltě napřed ani harcovníků, aby střelbou porůznu zaneprázdňovali nepřítele, nerozvinul žádného čelí pro palbu, nýbrž velel celému praporu, jak kráčel v husté těsné mase, 7. setnina přední, má:12., nejzadnější, přímo ku předu, neohlížeje se na příkrost stráně, jíž nám bylo ztéci, ani na hustou palbu nepřátel na horním kraji stojících. Postupovali jsme — Künigl vždy napřed, jako vůbec mu nelze odepříti chrabrosti a srdnatosti vynikajících — po širém poli ku stráni, a již tu svištěly okolo nás, nejvíce na štěstí nad hlavami, kulky, jež — díky chatrným naproti nám střelcům — nám neublížily. Dostavše se pod svah, byli jsme ovšem chráněni, však nastalo zase značné stoupání, což bylo zvláště obtížným a úmorně namáhavým pro ubohé vojáky v pláštích, s plnými torbami a ranečnicemi a s těžkou výzbrojí. Kdyby Künigl aspoň byl pod horním krajem svahu v úkrytu před ohněm nepřátelským popřál praporu chvilky oddechu! avšak ne — šlo se slepě vpřed, vojáci již padali jen pouhou námahou a únavou — nebo kulky do nás ani nemohly — a když jsme poklusem dosáhli vrcholu a s »hurrá« chtěli na nepřítele udeřiti, tu vše stanulo bezděky vysílením, — a uvítací hromadný výstřel zabil nám řadu vojínů a poranil dva důstojníky, setníka Sauera velitele 7. setniny a poručíka Hostoše; po té ihned všecko instinktivně se vrátilo zase zpět pod svah na malé oddechnutí.

Tento den byl jsem velitelem dvou setnin, 12. a 11., jejíž setník lehce nemocen zůstal někde zpět a ježto nadporučík byl mladší v hodnosti než já. Vjelo mi bleskem do mozku, poněkud na svůj vlastní vrub opraviti vedení Küniglovo, sebral jsem svou divisi (dvě setniny se tehdy nazývaly také divisí.) a táhl s ní v levo do roklice, odkud jsem mohl se dostati do pravého boku čelí nepřátelského, zejména v bok batterie 12ti liberek, které nehorázně bouchaly do našich. Když jsem se s různostřelci opatrně blížil hornímu okraji srázu, odkud mohli páliti do Maďarů, viděl jsem se svrchovaným hnusem, jak jejich harcovníci dobíjeli naše raněné od prvního útoku zmařeného, tam na pažitu zůstavené. Záhy rozhořčeni touto surovou sveřepostí jsme se zase vzmohli k útoku druhému, při čemž já se svou divisí se objevil, jak výše podotknuto v pravém boku našich protivníků; současně jeden prapor pluku hraběte Hartmanna č. 9. Stryjského, při prvním útoku zcela bezúčelně za praporem naším stojící; táhnul v pravo, a tak jsme se dostali mohutnějším čelím za hromového »hurrá!« k nepříteli.

V tom již batterie nepřátelská ujížděla plným tryskem směrem na Kerecsend. Pěchota nepřátelská většinou bývalé pravidelné c. k. vojsko, nyní ovšem přeběhlé, ale s odznaky dosud černožlutými a prapory císařskými, sem tam i čety granátníků ještě s objemnými medvědicemi, vydržely trochu déle, tak, že někteří našinci s nimi ještě přišli sečnou nebo bodnou zbraní do styku, ale záhy obrátili se i tito v divoký útěk, odházejíce zbraň, medvědice, jež naši vojáci zvedali a na hlavy kladli, za nepřátely stříleli.

S výšin, na nichž jsme nyní stáli celí upachtění, ale zároveň opojení radostí nade skvělým úspěchem, byl znamenitý rozhled do kraje a na uhánějící vojsko povstalecké, jehož nepřehledné spousty se černaly v nížině Lakši, přes níž hledaly přechody v močálech se topíce. Nejhustší byl dav okolo mostu Kerescendského, k němuž všecko se dralo. Do tohoto shluku hřměla nyní naše děla, která byla úprkem dojela za námi na výšinu.

Slavný to byl okamžik, slunce na bezmraké obloze za našimi zády již se chýlilo k západu a polévalo jemným nachem celou před námi krajinu a husté davy utíkajících povstalců, do nichž se všech stran mocně stříleno. Schlik zářící spokojeností radostnou, přijel s komonstvem, nadšeně nás chválil, hromným »ať žije!« ho vítající; avšak brzo přijel i maršálek kníže Windischgrätz s družinou velmi četnou.

Hlasitě nás káral kníže, že tak divoce pronásledujeme, ba velel přímo i zastaviti palbu celé dlouhé řadě našich děl, ve chvilce, když právě nejúčinněji pracovala proti nepříteli. Dlouho nikdo nechtěl poslechnouti, dělali jakoby byli přeslechli, až rozposílal Windischgrätz několik ordonančních důstojníků ke všem poněkud vyšším velitelům, aby co nejpřísněji zapověděli ve jménu jeho každý další výstřel.

Windischgrätz nám zkrátka oktroyoval unavenost, vysílenost, tak, aspoň odůvodňoval, že zastavil pronásledování, a když kníže a vojevůdce rozkáže, že vojsko musí býti umořeno, musí toto arci poslechnouti. Pravda, byli jsme utýráni; jak také ne, byvše od svítání na nohou pochodem a v krutém boji! Avšak za okolností tak příznivých, tak skvělých jsme ochablosti ani dost málo necítili.

Nevolí nad sklamanými nadějemi jsme se šikovali a stáli nečinně k noze zbraň, vidouce při posledních paprscích zapadajícího slunce tlačit se černé roje nepřátel pořade ještě přes most u Kerecsendu, do nichž našim dělům tak přísně zabráněno střílet.

Schlikovi bylo na tváři znát, že sdílí spíše city nás všech než ony svého představeného, že s námi hoří bojovností, aby již co nejdříve učiněn byl konec trapnému stavu nejistoty a nebezpečenství v Uhrách, ba i v celém mocnářství; patrno bylo ze škubání jeho rysů, jak zatracuje obnovenou nečinnost svého nadvelitele a že zachovává zákaz jeho jen se vším sebezapřením.

Blízko nám v dolině byl ovčín rozměrů u nás neznámých, v Uhrách ale praobyčejných, a když vypátral Schlik, že je to majetek jednoho z nejzuřivějších odpůrců proti c. kr. vládě a armádě, bohatého jakéhos velmože, poručil ovčín otevřít a všechen z něho brav pustit do ležení na pospas sboru jeho. Ze značného stáda, o jehož čísle českým statkářům se ani nezdá, dostalo se každé setnině a batterii kusů hodně mnoho, které valně přispívaly k hodům na oslavu vítězství; hromová »ať žije!« »niech žyje!« a »živio!« otřásala vzduchem z tisíců vyprahlých hrdel.

Naší brigádě vykázáno tábořiště v dubovém mlází mezi malými pni a suchým listím na sporém drnu a písku.

Všickni byli až běda unaveni a zmořeni, každý klesal a padal, kde stál, žádný nechtěl jen rukou hnouti, aby bylo z toho houští nasekáno materiálu na sestrojení skrýší a stánků, pak paliva, ba ani řezníci ne, aby poráželi voly a zabíjeli ovce Schlikem nám uštědřené, tím méně kuchaři, aby ještě čekali na porážení a zabíjení; o vodu k pití a k vaření taktéž se měly čety starati. Tu musili důstojníci chopiti se největší rázností, aby ztýrané vojáky k tomu přiměli a se dožili vůbec menáže.

Když tato byla asi o půl noci hotova, musili býti vojáci pracně ze sna buzeni, a sotva byla většina vzbuzena, znovu padala ve spánek, patrně neodolatelně mocnější než hlad.

Námi poražené vojsko povstalecké tábořilo, jak jsme později slyšeli, onu noc u Mezö Kövesdu a Makláru, záď pod Kmetym na výšinách východně od Kerecsendu, tudíž nám velmi na blízku.

Zdeněk Munzar