Zpráva o úmrtí pana Karla Kratochvíla zasáhla všechny příznivce motoristického sportu. Byl dlouhé roky přítomen na motocyklových nebo automobilových závodech. Byl vnímám jezdci i diváky jako jejich samozřejmá a nedílná součást. A byl uklidňujíci jistotou. Nebyl jen tzv. Mluvící hlavou. Motorismu rozuměl a na každý závodv se pečlivě připravoval. Sloužil mu k tomu i jeho bohatý archiv.
Jeho sen, být závodníkem, se mu bohužel nesplnil. Ale celý život umožňoval druhým, aby si tyto sny plnili. Vždycky byl ochoten pomoci, kde bylo potřeba. A jakási starosvětská poctivost, kterou oplýval, mu nedovolila něco jen tak odbýt. Při motoristických akcích byl zpravidla on ten, kdo udával směr a tempo. Lhostejno, o jak významnou akci se jednalo. Nerozlišoval to!
Krom toho, bylo poznat, že motorismus miloval. A taky měl rád lidi, co ho provozovali. A i oni ho uznávali a respektovali. Byl takovým obětavým dobrým duchem závodního světa.
Nevím o nikom, kdo by uměl zastat tolik různých činností v závodním světě. Krom hlasatelování byl i technikem a organizátorem. A taky nadšeným patriotem Ivančického kraje, kde se narodil a prožil se svou rodinou celý dlouhý život.
Nejen ke mně se Karel choval tak, jak to měl ve své povaze. Nazval bych ho poctivým, noblesním pracantem. V těch třech slovech je všechno. Měl do pozdního věku plno nápadů a elánu. To jsem mu mohl (ač jsem o generaci mladší), jen závidět. A k lidem, který měl rád, neobyčejnou a neokázalou pohostinnost. Poctivá, stará škola.
Kdybych měl vybrat jen jednu vzpomínku na pana Karla Kratochvíla, tak určitě tuto. Je docela známá. Při závodech v Těrlicku před pár lety se navečer v paddocku vymkl jedné jezdkyni skútr zpod kontroly a zdivočelý stroj trefil zrovna Karla, který šel kolem. Naštěstí se to obešlo bez zdravotních následků. Co bylo horší, že při této kolizi Karel přišel o klíče od auta, které někam zapadly. Mezitím se jezdkyně omluvila, což Karel vlídně přijal s klidem lidem jeho formátu vlastním. Ale klíče od auta nutně potřeboval. Zavolal tedy vnukovi do cca 200 km vzdálených Ivančic, a poprosil ho, aby mu klíče dovezl. Tak se i stalo. Shodou náhod se ty původní klíče druhý den našly. Pointa tohoto příběhu je to, že jeho protagonista na nikoho nenadával, neprudil, nežádal žádné bolestné nebo náhrady. Umím si představit plno jiných, co by z toho udělali aféru století. Karel Kratochvíl to vzal jako součást běhu závodního světa a tím to pro něj jednou provždy skončilo. S jezdkyní se i nadále rád vídal a myslím, že i ona jeho ráda vídala. Tato příhoda je docela vypovídající o tom, kdo to Karel byl. A jakým způsobem uměl řešit problémy.
Měl jsem to štěstí, že jsem mohl pana Karla Kratochvíla poznat i mimo závody. Poctil mně svým přátelstvím, na který jsem hodně pyšný. Několikrát jsem byl u něj doma v Hrubšicích. A jednou nás tam s Honzou Martofem naložil do auta a povozil po okolí. Bylo znát, jak je s tím krajem srostlý a má ho v sobě. A navíc měl dar inteligentního humoru, který mám rád. Už teď mně chybí.
Životní příběh pana Karla Kratochvíla by si zasloužil podrobné zpracování. Je skoro neuvěřitelné, co se do něj vešlo. Byl důležitým člověkem v mém životě. Měl jsem ho rád a budu na něj vzpomínat s velkou úctou. Tak, jak si zaslouží.
ČEST JEHO PAMÁTCE!
Jaroslav Brzobohatý
