Zvítězí v Jičíně v roce 1966 ve stopětadvacítkách, první vítězství získává na slavné britské Tourist Trophy, v mistrovství světa motocyklů startuje do roku 1970. Získává titul světového šampióna v roce 1969 na Benelli, je to poslední mistr světa ve dvěstěpadesátkách na čtyřtaktním motocyklu. Jako šéf mechanik se stará o Kennyho Robertse a Eddie Lawsona. Jeho syn Paul je zaměstnán v americkém časopise Cycle News. „Vyhrávali jsme jako rodina, vítězství jsme ztráceli jako rodina, získali jsme titul mistrů světa jako rodina, za všechno Ti táto děkuji,“ vzpomíná dnes Paul Carruthers.
Titul mistra světa
Australan Kel Carruthers se narodil 3. ledna 1938. Jeho otec byl vlastníkem obchodu s motocykly, byl to australský šampión „sidecarů“ a Kel mu v mnohém pomáhal. V šestnácti jede Carruthers první silniční závod, v letech 1962-5 vítězí v národním mistrovství všech kubatur. V osmadvaceti se vydává do Evropy, zvyká si na život v rámci „kontinentálního cirkusu“, kde jsou všichni závodníci přáteli. V prvním roce jede mistrovství světa ve třech kategoriích. Učí se jednat s promotéry závodů, v roce 1967 inkasuje v průměru 500 liber za závod. Jede se řada závodů mimo mistrovství světa a Kel jede každou neděli, závodění si velmi užívá.
V roce 1968 startuje na stroji Aermacchi 350, obsadí druhé místo v Ulsteru a třetí je na Nürburgringu a na Sachsenringu. Celkově skončí třetí za Giacomo Agostinim na MV Agustě a Renzo Pasolinim na Benelli, František Šťastný na Jawě obsadí sedmé a Bohumil Staša (ČZ) osmé místo. V roce 1969 jede na italském motocyklu Aermacchi ve třídách do 125, 350 a 500 cm3. Firma Benelli hledá náhradu za zraněného Renza Pasoliniho, Carruthers jede se svolením firmy Aermacchi a jako první závod vyhrává slavnou Tourist Trophy na ostrově Man! Pro značku Benelli to znamená první vítězství od Velké ceny Itálie v roce 1965, kde vyhrál Tarquinio Provini.
Kel Carruthers je současně továrním pilotem Benelli a Aermacchi, na Benelli vyhrává v Ulsteru a Jugoslávii a stává se mistrem světa dvěstěpadesátek. Za Carruthersem jsou Švéd Kent Andersson na yamaze a španělský pilot Santiago Herrero na jednoválci Ossa. Favorizovaný Renzo Pasolini na Benelli vítězí, stejně jako Kel, v trojici Velkých cen v Assenu, na Sachsenringu a v Brně, další body již nezíská a celkově skončí čtvrtý.
Pro Benelli znamená Kelův titul první titul ve třídě do 250 cm3 od roku 1950, kdy se stal mistrem světa Dario Ambrosini. Po Keithu Campbellovi (350 cm3 v roce 1957) a Tomu Phillisovi (125 cm3 v roce 1961) je třetím australským pilotem, který se stává světovým šampiónem. Až do roku 1969 používá Carruthers klasickou zelenou přílbu se žlutým klínem, kterou v roce 1970 vymění za červenou přílbu „na uši“. Integrální přílbu, které se v roce 1970 začali různí piloti používat, Carruthers odmítá. Až v roce 2015, kdy se zúčastní ADAC Classic na Sachsenringu, používá integrální přílbu firmy Arai s původní kombinací zelené a žluté barvy.
Rok, jehož si velmi vážím
V roce 1970 podepsala smlouvu s Carruthersem firma Benelli, Kel měl jet ve třistapadesátkách a porazit Giacoma Agostiniho na MV Agustě. Peníze vyplatí Benelli předem a Kel si koupí Mercedes 280S, Benelli však slíbené motocykly nedodá. V roce 1970 v Daytoně Carruthers vyhrává závod dvěstěpadesátek, osloví ho Don Vesco s nabídkou na smlouvu s Yamahou, Carruthers může „šroubovat“ v jeho obchodě v El Cajon v Kalifornii. Carruthers jezdí produkční motocykly s pětistupňovou převodovkou, tovární motocykly Yamaha s Britem Rodney Gouldem a Švédem Kentem Anderssonem měly šestistupňovou převodovku a tranzistorové zapalování. Do role mechanika je jmenován Rhodésan Nobby Clark, který v minulosti pracoval pro Gary Hockinga, Mike Hailwooda, Luigi Taveriho a Giacoma Agostiniho.
V mistrovství světa dvěstěpadesátek je Kelovým největším soupeřem britský pilot Rodney Gould. Na Nürburgringu Carruthers vítězí, ve Francii na okruhu v Le Mans havaruje. V Opatiji při Velké ceně Jugoslávie mu v posledním kole došel benzín, na britské Tourist Trophy Carruthers již podruhé vyhraje. Při GP Nizozemí v Assenu dlouho vede, ale pak se motor „zadírá“, v prudkém dešti v Belgii (Spa Francorchamps) skončí druhý za Gouldem, ve Velké ceně NDR na Sachsenringu vede, ale musí vzdát. Při cestě do Brna Carruthers nemá platné vízum. Jede do Frankfurtu n/M a v pátek netrénuje, v závodě přesto vítězí před Kentem Andersonem a Finem Jarno Saarinenem, Gould ze závodu odstoupí. Ve Finsku v Imatře havaruje, když mu na mokré silnici podklouzlo zadní kolo, vítězí Rodney Gould, v Ulsteru naopak vyhrává před svým největším soupeřem.
Poslední dva závody v Monze a ve španělském Montjuich musí Carruthers vyhrát. V Monze se mu nepodaří start, do posledního kola vjíždí současně Gould, Carruthers a Phil Read – všichni na motocyklech Yamaha. Kelovi zkříží dráhu pomalejší jezdec, Carruthers skončí se ztrátou 0,03 sekundy druhý za Gouldem! Do Španělska již Kel nejede, vítězí Andersson a Rodney Gould se v poměru 102:84 bodu stává mistrem světa.
Kel Carruthers v roce 1970 vyhrál čtyři Velké ceny a jako privátní pilot ztěžoval továrnímu pilotu Yamahy Gouldovi cestu za titulem mistra světa. V mistrovství světa obsadí ve třídě do 250 i 350 cm3 druhá místa, proto si jeho vystoupení v roce 1970 na privátní yamaze cením více než jeho titul mistra světa.
Pozice šéf mechanika
V roce 1971 již jezdí jen v USA, vítězí v závodě AMA v Road Atlantě a skončí osmý v AMA Grand National Championships. V roce 1972 startuje s talentovaným „mladíkem“ – s jedenadvacetiletým Kenny Robertsem. Je to budoucí vítěz AMA Grand National championship v letech 1973 a 1974 a AMA Formula 750 v roce 1977.
V roce 1973 Kela Carrutherse kontaktuje Yamaha, její přání je, aby vedl tým v silničních závodech motocyklů. Carruthers měl při účasti v MS v letech 1966-70 většinou privátní motocykly a pozornosti Yamahy to neušlo. V roce 1974 se vrací do MS, s Kenny Robertsem přijíždí na Dutch TT v Assenu. Roberts je ve dvěstěpadesátkách třetí za Walterem Villou (Harley Davidson) a Bruno Kneubühlerem (Yamaha), na druhé místo mu schází 0,60 sekundy. Carruthers je zpočátku týmový manažer, později se stává technickým manažerem. V této pozici se do mistrovství světa vrací potřetí v roce 1978, Kenny Roberts se stává v letech 1978-80 trojnásobným mistrem světa. „Král Kenny“ dobře ví, že to je také zásluha technického manažera Kela Carrutherse a mechanika Nobbyho Clarka.
U Kennyho Robertse slouží až do konce jeho kariéry v roce 1983, pak působí v roli šéf mechanika u dalšího pilota z USA a mistra světa prestižní třídy – Eddie Lawsona. V týmu dalšího Američana Wayna Raineho (jeho týmovým kolegou je Angličan Alan Carter) se občas objeví v roce 1984 v kategorii do 250 cm3. V roce 1989 je šéf mechanikem britského pilota Nialla MacKenzeiho a Freddie Spencera v týmu Giacoma Agostiniho, roli šéf mechanika a inženýra různých týmů plní až do roku 1995, je mu 57 let.
V mistrovství světa získal Kel Carruthers sedm vítězství ve třídě do 250 cm3 – tři na Tourist Trophy, v Ulsteru a v Opatiji v roce 1969 na stroji Benelli, čtyři v roce 1970 na Nürburgringu, na Tourist Trophy, při Velké cene ČSSR a v Ulsteru na stroji Yamaha. Devětkrát obsadil 2. místo – čtyřikrát v kategoriích do 250 a 350 cm3 a jednou ve stopětadvacítkách (na TT 1969 na stroji Aermacci). Dvaadvacetkrát se umístí na pódiu Velkých cen, zajíždí 8 nejrychlejších kol.
S Kelem Carruthersem jsem se setkal při závodě veteránů ADAC Sachsenring Classic v roce 2015. Na svojí Benelli se svezl v ukázkové jízdě, byl mu 77 let.
Autor: Tomáš Gescheidt
Foto: Motor Cyclist Illustrated (1) a Autor
