„Jsem tady zavřená jen s kocourem. Nikam nejdu,“ říká neustále dobře naladěná rodačka z Nové Paky, která už dlouhá léta žije v Želivě na Pelhřimovsku.

7 fotografií

Zdraví slouží, žádné příznaky nachlazení nebo virózy nepociťujete?
V rámci toho, co se kolem děje, se cítím docela dobře. Snad mi to takhle vydrží.

Nechybí vám setkávání s kolegy, cestování, chození ven, byť třeba jen do přírody?
Ale já venku v podstatě jsem. Sedím u otevřeného okna a koukám na rybník a lesy. Navíc mám kolem bezva sousedy, kteří mi dojdou nakoupit, takže co víc bych si mohla přát. Jsem v pohodě.

V sobotu 14. března zemřela vaše dlouholetá kolegyně a kamarádka, zpěvačka Eva Pilarová. Jak jste se o její smrti dozvěděla?
Z televize. Měla jsem puštěné zprávy a zrovna to tam říkali. Velmi mě to ranilo, jsem z toho smutná, protože Eva patřila do mé generace. Spolu jsme kdysi vstoupily do divadla Semafor.

Padly jste si do noty hned od začátku?
Ona pro mě byla velký vzor, úžasná zpěvačka se třemi a půl oktávami. A taky se lví náturou. Skvělá holka.

Vybavíte si, kdy jste spolu mluvily naposledy?
To už je opravdu hodně dlouho. Potkaly jsme se tenkrát v rámci nějakého představení, ale už si opravdu nevzpomenu, kdy a kde to přesně bylo.

Trochu se mi zdá, že v záplavě informací a všeho, co se u nás teď děje v souvislosti s pandemií koronaviru, její smrt tak nějak zapadla. Jak to vidíte vy?
Já si to taky myslím, souhlasím s vámi. Bohužel, koronavirus je silnější než Eva.

Jak moc vás mrzí, že jste se s ní nemohla přijít ani rozloučit?
Chápu, že to v téhle situaci prostě nejde. Mluvila jsem s Hankou Talpovou (česká herečka a zpěvačka, pozn. red.), která se spojila s Eviným manželem. Ten chce udělat zádušní mši, až se tohle všechno přežene. Tudíž musíme počkat.

Už několikrát jste se zmínila, že se svými mrtvými kolegy občas mluvíte. Už jste stihla něco říct i Evě Pilarové?
Určitě. Mám pocit, že tady kolem tak nějak pobíhá. Říkala jsem jí: Holka, tak jsi mě předběhla. Celé to načal Karel Gott, kterému bylo taky osmdesát. Je otázka, kdo půjde jako třetí. Ale nebojte, já to nebudu, jsem v pořádku...

Popravdě řečeno, trochu jsem se bála, co k tomu dodáte...
(směje se) To víte, osmdesátka je zrádná hranice.

Osobně jste se s Evou Pilarovou dlouho neviděly, nicméně nějaké zprávy jste o ní asi přece jen měla, nebo ne?
Viděla jsem ji před časem v televizi v nějakém sestřihu. Šla s hůlkou, protože si předtím zlomila nohu, a byla taková... No, nelíbila se mi. Měla ve tváři zvláštní bolest a smutek.

Určitě jste toho spolu hodně zažily – zkuste vybrat alespoň jednu příhodu, na kterou rozhodně nikdy nezapomenete.
Proč ne. Ona už ji tedy Eva kdysi vyprávěla a já možná taky, ale klidně ji zopakuju. Nastoupily jsme do Semaforu a tenkrát v roce 1965 přijel do Prahy slavný Louis Armstrong (americký jazzový trumpetista a zpěvák, pozn. red.). Náš ředitel za ním šel tehdy do Lucerny a požádal ho, jestli by s kapelou a s manželkou po představení nezaskočili na chvilku k nám do Semaforu. Jednak proto, že je tam Jirka Jelínek, jazzový trumpetista, který uměl Armstronga skvěle imitovat, a zkrátka, že jsme všichni dohromady jeho velkými fanoušky.

A on souhlasil?
Představte si, že jo. A v tu chvíli nastal obrovský chaos. Rychle se probíralo, co mu dáme, jak ho uvítáme... A pak za mnou a za Evou přišel Jirka Šlitr (spoluzakladatel Semaforu, pozn. red.) s tím, že my dvě budeme stát pod schody a jakmile ho uvidíme, tak za ním vyběhneme a předáme mu kytku.

Povedlo se?
Samozřejmě, ale tam šlo o to, že naproti schodům byl vpravo vchod do zákulisí a hned vedle pánské záchodky. A jak jsme tam tak s Evou čekaly, postavil se mezi nás bývalý ředitel celého studia, kterého jsme jemně řečeno neměly rády. Vecpal se tam, aby o nic nepřišel. A najednou se objevil Louis s celou tou svojí partou, podíval se jeho směrem, rozpřáhl ruce a udělal: Jééé!

To musel být pan ředitel překvapený...
No jasně, protože si ten blbec myslel, že jde takhle nadšeně k němu. Přitom Armstrong ho jen odstrčil a spěchal na záchod.

A jak to celé dopadlo?
My jsme mu pak samozřejmě kytičku předaly a zažily jsme spolu s ním, jeho muzikanty a manželkou krásnou noc, na kterou nejde zapomenout. Vydržel s námi zpívat, povídat si, byl prostě bezvadnej. Ráno jsme ho potom všichni jeli vyprovodit až na letiště. Všechno to mám živě před očima, jako bych si promítala film. A víte, co na tom bylo ještě krásné?

Povídejte...
Za pár let jel náš ekonomický šéf do New Yorku, a protože jsme věděli, že je Louis v nemocnici, tak se za ním vydal a řekl mu, že je z Prahy, z Divadla Semafor. Nepředpokládal přitom, že by si na nás pamatoval. Jenže omyl, on hned nadšeně reagoval. Řekl, že pro něj to byl jeden z nejkrásnějších večerů, které při svých cestách a vystoupeních zažil.

Vás když člověk poslouchá, tak vždy vzpomínáte hlavně na veselé věci a pořád se smějete. Je to podle vás lék i na to, jak přežít karanténu a strach z koronaviru?
Taky, ale hlavně by lidé měli dodržovat nařízení a nosit roušky. I když, já si myslím, že stejně důležité je používat taky rukavice, protože rukama saháme na madla v autobusech, trolejbusech i na košíky v obchodech. A taky na peníze. Takže, pokud někam jdete, nasaďte si kromě roušky i rukavice.

Na konci února koncertovala Naďa Urbánková v Praze (21. 2. 2020):