RECENZE: Dobou převálcovaná syntéza rocku, jazzu a bigbandu

Talent kytaristy Radima Hladíka byl bez hranic, sahal od bigbítu přes jazzrock až po folk. Byl vynikajícím citlivým hráčem, neexhiboval. Ani v tak opulentní hudební mase, jakou nabízí reeditovaný remasterovaný a bonusy opatřený komplet dvou CD Nová syntéza a Nová syntéza 2, kde kromě rockového Blue Effectu duní Jazzový orchestr Československého rozhlasu, na sebe výrazně neupozorňuje. Slouží celku, ať už jako skladatel, či muzikant.

4 fotografie

Obě Nové syntézy, které původně vyšly v letech 1971 a 1974, jsou dokonalým dokumentem doby. Na jedné straně je to strhující ukázka muzikantského umu, vedle fenomenálního Hladíka je tu neméně úžasná rytmická sekce Jiří Kozel (baskytara) a Vlado Čech, což byl geniální bubeník.

Dále je tu klávesista a zpěvák Lešek Semelka ještě v dobách, kdy neměl potřebu skládat pitomosti jako Jsi prostě nejlepší a drobit nadání v komunálních satirách typu S politiky netančím. Hosté jsou rovněž břeskných jmen – Laco Déczi, Felix Slováček, Martin Kratochvíl či Jiří Stivín.

Ti všichni dali svůj um ve prospěch jazzrockové masy, kterou lze jen těžko rozebírat či pitvat, nebo se rozpadne na kusy. Druhý pohled na dvojalbum totiž může být o poznání kritičtější. Důvodů, proč tuhle hudbu v roce 2020 odsoudit jako anachronismus, je zhruba stejně, jako se jí znovu kochat.

Jak se to praví v té klasické anekdotě? Zatímco rockeři hrají tři akordy pro tisíc lidí, jazzmani hrají tisíc akordů pro tři lidi. Nadsázka, ale jen zdánlivá. Reedici Nové syntézy nepochybně ocení archiváři a pamětníci. Je to editorsky a produkčně bezvadně vyvedený počin, ale přece jen akademický. Skvěle zahraný, ale zaprášený. Spjatý s dobou vzniku. Po nadčasovosti zde není ani památky. 

Tak si zoufá recenzent, ale vzápětí si uvědomí, že za každým rohem čeká nějaká muzikantská lahůdka. Tu úžasný part trumpetisty Lacza Décziho, na který se nabalují další melodické linky, které ho rozvíjejí, ztišují jej a v pravé chvíli mu umožní rozprostřít se do skutečné nirvány, onde zase jedinečná souhra všech zúčastněných.

Za vyzdvihnutí stojí vyloženě lahůdková rytmika dua Kozel/Čech, kterou je radost poslouchat celou dobu. Krásně je to vidět ve Variaci na baletní hudbu Arama Chačaturjana Gajané, která začíná světoznámou melodií Šavlového tance a pak se různými odbočkami dobere nového tvaru. Působí to trochu vykonstruovaně a na efekt, ale je v tom mnoho talentu, umu a dřiny.

Nová syntéza, Nová syntéza 2 65 % Blue Effect

Podobně jsou na tom texty Eduarda Pergnera, kterým chybí obraznost a skutečná poezie. Znějí účelově, jen jako malebná, ale prázdná slovní výplň hudební klenby. A stejné je to se zpěvem Leška Semelky, který je sice formálně v pořádku, jeho hlas je silný, pevný, krásně zabarvený, ale občas jaksi bez emocí.

Více než jindy tu záleží na osobních preferencích. Jde o krásnou hudbu. Zastaralou, ale přesto okouzlující. Není to žánrově lehce spřízněný Dialog s vesmírem, který k nám i dnes promlouvá něčím obecně platným a stále aktuálním. Je to muzika zacyklená sama v sobě. Ovšem v tak ohromující podobě, že není možné před ní nesmeknout.