24°C
Bojím se o svou rodinu, zoufá si řidička autobusu Helena! A popsala sobectví cestujících
Helena Benčová z Frýdku-Místku už čtyři roky usedá za volant »svého« autobusu, současná situace je ale podle ní nejhorší, jakou kdy zažila. Děsí ji ignorace, se kterou lidé přistupují k nošení roušek. Bojí se o svou rodinu a nechápe cestující, kteří jí v autobuse lezou za ochrannou pásku nebo si roušku hned na zastávce sundají. „Příště už vás nesvezu,“ varuje.
Při své práci Helena běžně v noci vídává shluky lidí, kteří se nijak nechrání. „Jezdím do půlnoci po městě a vidím, co se děje. Na Ostravské ulici před vinotékou tlupa bez roušek a nic se neděje. Kde je městská policie? Opilí bezdomovci spí na zastávkách autobusu a zase se nic neděje,“ zlobí se Helena, která před čtyřmi lety poprvé usedla za volant jako profesionální řidička.
Po euforii vystřízlivění
Po roce absolutní euforie rychle vystřízlivěla. „Nikdo si nedokáže představit, co tato profese v dnešní uspěchané době obnáší. A bohužel musím říct, že podruhé už bych do toho nešla. Když začala epidemie koronaviru, setkala jsem se i s cestující, která mi chtěla podlézt řetěz, kterým mám oddělený prostor mezi nimi a mnou. Chráním tím především svoji rodinu, tím, že nenakazím sebe,“ vysvětluje Helena, které v lednu v pouhých 67 letech umřela maminka.
„Vím, o čem mluvím, když se o své blízké bojím. A proto absolutně nechápu tu aroganci cestujících, kteří si myslí, že když si dají stojatý límec přes pusu, nikoho tím neohrozí.“
Nezodpovědní senioři
Nejméně zodpovědně se přitom podle ní chovají senioři, kteří jsou nejohroženější skupinou. „Ráda chodím na hory a musím říct, že mladí poctivě nosí roušky a šátky a pak jde dolů skupina cca deseti důchodců a všichni zvesela s holým obličejem,“ nechápe Helena.
V autobuse, kterým jezdí, se provádí dezinfekce, ona sama má k dispozici gel na ruce a postřik na kabinu a volant. „Není vůbec příjemné mít celou desetihodinovou směnu roušku na obličeji, ale říkám si, že až začnou umírat lidé i u nás tak jako v Itálii, co je to proti tomu, že se mi potí obličej a že mě gumička tlačí za uchem,“ má jasno Helena.
Je mi do pláče z dětí v rouškách...
Pohled na spoluobčany v rouškách je podle ní smutný, ale je to jediná možnost, jak zabránit nákaze. „Je mi do pláče, když vidím malinké děti s rouškami. Je mi moc líto starších občanů, kterým nemá kdo ušít roušku. U nás na firmě jsou holky řidičky, které se vrhly na šití roušek pro nás řidiče a naše rodiny a patří jim za to velký dík,“ říká Helena a všem vzkazuje: „Lidi, prosím vás, pokud můžete, seďte doma. Myslím, že je to opravdu jediný stoprocentní způsob, jak zabránit nejhoršímu.“
