Panenka: Byli jsme větší outsideři než budou Češi na nejbližším Euru

Panenka: Byli jsme větší outsideři než budou Češi na nejbližším Euru
ROZHOVOR

„V bráně Maier… Panenka,“ uvede televizní komentátor Karol Polák desátou dvojici bělehradského penaltového rozstřelu a odmlčí se. Se zatajeným dechem pak sleduje sedmadvacetiletého záložníka pražských Bohemians, jak se rozbíhá a dělá něco, co do té doby nikdo nikdy neviděl. „Góóóól, góól, jsme majstri Európy za rok sedemdesiat šesť,“ křičí, když Panenkův historický dloubák dopadne do branky. 

Když se řekne mistrovství Evropy 1976, většině lidem se asi vybaví vaše penalta. Máte to stejně?

Bohužel, i když pro mě možná bohudík, asi nic jiného než sladká tečka v podobě té vítězné penalty neexistuje. Myslím, že devadesát devět procent lidí si tohle mistrovství Evropy opravdu spojí jen s tou penaltou, ale mně osobně se samozřejmě vybaví i nějaké další vzpomínky a detaily, které se během toho šampionátu udály.

Jaké třeba?

Například si úplně živě pamatuji, jak příšerně zakřiknutí jsme na ten šampionát odjížděli. Všechny ty tři týmy byly totiž daleko většími favority než my. Němci s Holanďany měli v té době nejlepší týmy na světě. Ne v Evropě, ale skutečně na světě, a domácí Jugoslávci byli také vždycky ohromně silní. Takže jsme odjížděli jako úplní outsideři spíše se strachem, abychom tam neudělali nějakou ostudu a nedostali na úvod od Holanďanů třeba čtyři pět gólů. Na druhou stranu to pro nás byl obrovský hnací motor tam něco dokázat. Byli jsme díky tomu výborně zkoncentrovaní a neměli jsme co ztratit.

Takže jste si zápas proti Nizozemcům s hvězdným Johanem Cruijffem v čele nešli jen užít, jak dnes říkají někteří fotbalisté?

Jestli tohle někdo říká, tak jsou to kecy. Kdyby na Bohemku přijel Real Madrid a kluci si „to chtěli užít“, tak nevím, co bych dělal. Užít si to můžete do té doby, než vkročíte na hřiště, pak už musíte chtít vyhrát. Zažil jsem třeba mistrovství světa ve Španělsku v roce 1982, kde někteří naši kluci říkali, že jsou rádi, že se tam vůbec dostali a chtěli by hlavně zažít atmosféru toho turnaje, ale to je prostě špatně. To takhle vážně nejde. Když jedu na jakýkoli turnaj, ať už je to mistrovství Evropy nebo světa, tak tam musím jet něco dokázat. Cílem pro všechny samozřejmě nemůže být ten turnaj vyhrát, ale můžu chtít třeba postoupit ze skupiny nebo přivézt medaili… Prostě udělat díru do světa.

Takže do Bělehradu jste jeli udělat díru do světa nebo neudělat ostudu?

Hlavně neudělat tu ostudu. Tam byly karty víceméně rozdané, protože na turnaji byly jen čtyři týmy, z toho dva nejlepší na světě. Ale rozhodně jsme nejeli si to užít.

Proti jednomu z těch dvou nejlepších jste v Záhřebu nastoupili hned na úvod šampionátu. Jak na zápas proti Nizozemsku vzpomínáte?

Vzpomínám si, že Holanďani na mě tenkrát působili hodně namyšleným dojmem. Jak jsem říkal, pro mě to bylo úplně nejlepší mužstvo na světě, a řekl bych, že nás hrubě podcenili. Asi si mysleli, že to proti nějakým Čechoslovákům, které tehdy nikdo neznal, prostě jen odkopou a ono se to nějak udělá samo. A než z toho trochu vystřízlivěli a přišli na to, že to tak úplně jednoduché nebude, tak už jsme vedli 1:0. Pak už samozřejmě chtěli hrát naplno, ale fotbal takhle nefunguje. Hlavu nemůžete jen tak přepnout, musíte být maximálně koncentrovaní od první do poslední minuty.

Kdo z tehdejších nizozemských hvězd vám nejvíce imponoval?

Těch hráčů bylo samozřejmě hodně. Holanďani byli nabití, měli vynikající mužstvo, ale můžu jmenovat třeba Ruuda Krola, Johana Neeskense a pro mě jasně nejlepšího Johana Cruijffa. Ten byl opravdu výjimečný, jako fotbalista i jako osobnost. Na hřišti to byl hlavně dirigent, ale měl také neskutečné průniky přes dva tři hráče, byl jako had. I mimo hřiště jste z něj ale na metry cítili obrovský respekt. Když třeba Holanďani seděli někde na večírku a Cruijff řekl, že se jde domů, tak všichni vstali a šli. Byl to takový ten kápo, kterého všichni poslouchali na slovo.

Jaké to bylo proti němu hrát?

Samozřejmě těžké, protože kvalitou byl úplně někde jinde než my, ale musím říct, že naši trenéři zvolili skvělou taktiku na jeho eliminaci. Na soupeřově polovině jsme ho měli nechat hrát, tam nás nezajímal, tam byl volný hráč. Ale jakmile překročil půlicí čáru, tak k němu měl ihned přistoupit Karol Dobiáš, a to se nakonec ukázalo jako rozhodující. V prodloužení (zápas skončil v základní hrací době 1:1) jsem se totiž s Cruijffem vracel na půlku, samozřejmě jsem ho vůbec nestíhal, takže mi ulítl a trochu si při tom předkopl míč. Jenže na půlce už na něj čekal Karol a míč mu ukopl rovnou do běhu Frantovi Veselému, který pak nacentroval na Zdeňka Nehodu, a ten dal gól. Takže paradoxně z chyby nebo spíš takové nepozornosti nejlepšího hráče pramenil náš vítězný gól a postup do finále.

Těšil jste se, nebo jste byl spíš nervózní?

Já osobně jsem se na ten zápas těšil hodně, protože doma už jsme byli za hrdiny. Postup do finále nikdo nečekal, takže jsme do toho zápasu mohli jít s klidným srdcem, neměli jsme co ztratit. Němci museli vyhrát, ale my jsme se o to mohli jen pokusit. A i kdybychom prohráli, tak by nás doma fanoušci vítali s otevřenou náručí, což pro nás byla obrovská psychický výhoda. Ale na turnaji se ukázala ta pověstná německá zarputilost a vytrvalost až do poslední minuty. Vždyť už v semifinále s Jugoslávií Němci prohrávali 0:2, ale stejně to dokázali zvrátit a vyhrát 4:2. Nám dali ve finále vyrovnávací gól (na 2:2) také až v poslední minutě…

Ale nebýt toho, tak dneska asi nejste ani zdaleka tak slavný, že?

Jasně, vždyť já si z toho dělám legraci. Dneska všude říkám, že s odstupem času jsem rád, že Němci tenkrát v té poslední minutě vyrovnali. Sice bych tu penaltu takhle kopl někdy jindy, ale víte co… Ono je to něco jiného udělat tohle v lize a udělat to v rozhodujícím okamžiku finále mistrovství Evropy.

Měl jste nervy?

Vůbec ne. Strašně mě vzrušovala představa udělat v takhle důležitém momentu něco, co nikdo nečeká. Na penaltu jsem se přihlásil jako pátý, dodnes ani nevím proč, a postupem času, zvlášť když pak hráč přede mnou nedal, jsem viděl, že mi všechno hraje do karet. Možná je to něco mezi nebem a zemí, ale já jsem na tisíc procent věděl, že to bude gól.

Kdy se Antonín Panenka rozhodl, že penaltu kopne zrovna takhle?
Byl skutečně tím, kdo vršovický dloubák vymyslel?
A co říká na nový formát mistrovství Evropy a jak vidí šance českého týmu?

TO VŠE SE DOČTETE V CELÉM ROZHOVORU V NOVÉM ČÍSLE HATTRICKU, KTERÉ VYŠLO VE ČTVRTEK 5. BŘEZNA 2020.