Osudově načasovaný dokument - Sestřičky

Blázni bláznivý...pamatujete? Když mi bylo asi patnáct, učarovaly mi v celé své syrovosti a v pelmelu  krásného i teskného v jednom Kachyňovy Sestřičky. Holka, co se musí poprat s převelením na ves, že se chtěla pomilovat a nevyšlo to, co se probrečí přes bídu tvrdých podmínek pár let po válce až k chvílím hezčím, kdy "přivede" v polních podmínkách dítě na svět, kdy si jen o Ni poprosí pacient, co v ní začíná vidět autoritu. Nechybí tu touhy mládí, smích, sekyrnictví versus shovívavost k lidským slabostem. A v kameře pro diváka tvrdá, i tady sotvakdy oceněná práce. Karel Kachyňa má také filmařsky "sesterský" podpis pod Vizitou a pod bolavě přetékajícím srdcem sestry, která po šichtě odchází do svého vlastního života a domova bez dětí. Městem chodí Mikuláš. Zdravotní sestry jsou námětem v mnoha možných poctivě viděných variacích a Karel Kachyňa byl v tomhle směru prostě jen jeden.

  Prezidentka České asociace zdravotních sester PhDr Martina Šochmanová v dokumentu říká, že jejím cílem bylo přimět veřejnost vnímat sestry jinak, než jak se vlivem různých zmnožených televizních seriálů jejich práce prezentuje. A ač namítneme, že nikdo nebere deset let stejné růžověproblematické dialogy z nemocničních chodeb ani atmosféru sesterny v náhlých vztahových zvratech kvůli sexu vážně, pravá práce se až trestuhodně poztrácela z divákova obzoru. Nový dokument Sestřičky se snaží popsat jejich práci z několika různých pracovišť, porovnat ji a přiblížit. Jednu věc zvlášť. Zodpovědnost.

Slovo, kterému je třeba do téhle profese navrátit všemi limonádami vytracenou pozici.

Sestřičky = Zodpovědnost

Seriál přichází, aby tohle napravil. Přichází jako v zlém snu v době, kdy sestry v rámci zodpovědnosti za životy jiných nasazují v nekonečném boji s celosvětovou zákeřnou nemocí životy své vlastní. Nasazují je společně s lékaři a vším personálem. V únavě a bez oddechu, v atmosféře strachu, smrti ve vzduchu, v boji s nadějí a nenadějí a pro svůj další život - v těch nejzasaženějších oblastech i dost možná v poznamenání jisté marnosti, jako tomu bylo u ztracené generace. Všude samá smrt...Seriálově růžové starosti nedohledáte. Jsou tu jen a jen obětaví. Nemocniční personál, který v Itálii začíná počítat své oběti.

V době, kdy se svět  podrobuje zkouškám, se v dílech - reflexích, spisovatelů nasčítávají vždycky příběhy, kde se často právě zdravotní sestry stávají součástí. Čerpá se z pravdy...Vojáci v nich mají spojnici s něčím, co znamená domov, lásku, milenku a mámu a chycení za ruku, která předtím v polních nemocnicích držela a podávala nástroje a společně s chirurgem bojovala o jeho život. A která v čase míru kolem člověka a jeho nemohoucnosti vykoná práci nejtěžších kalibrů. Sestra s úsměvem a nadějí pro každého jako herec, který má kolikrát nejtěžší part to do poslední chvíle s nadějí jen pro vás ustát.

Seriál Sestřičky je potřebnou oslavou profese, jejíž prestiž nám na piedestal vystoupí, až když jsme v pozici, kdy nás pánbů navlékne do nemocničních pyžam. Pak vidíme, jak důležitá tahle profese je.

Navzdory všemu, novému dokumentu a tomuto času, přála bych si, abychom zas už - a i s lehkostí, usedali k seriálům i třeba moc růžovým. Věřím, že totiž právě tahle doba už nedovolí nemít v povědomí nesmírnou práci, obětavost a odvahu těch největších současných hrdinů dne. Lékařů a sester v tom velmi přímém ohrožení života. Co na něj zapomínají kvůli nám.

Někdy nevíme, komu vlastně dát Nobelovku...kdo si ji hlavně zaslouží. Viděla bych to na jeden velký pracovní celosvětový tým.

Seriál-dokument Sestřičky na ČT 1 v pondělí večer, momentálně nekonečný seriál sestřičky po celém světě za zdmi nemocnic každou chvíli, každou noc a den...

Patří se poděkovat.