Architekt Ackermann: Cítím se jako Pražák

Thomas Ackermann, foto: Martina Schneibergová

Architekt Thomas Ackermann se narodil v Bavorsku. Od 90. let žije a pracuje v Praze. Jaký je jeho vztah k České republice, kam se rád vydává na výlety, čím je zajímavá jeho práce. O tom všem si s ním v jeho kanceláři na Praze 7 povídala Martina Schneibergová.

Thomas Ackermann,  foto: Martina Schneibergová

Praha,  foto: gavia26210,  Pixabay / CC0
Pane Ackermanne, v Praze žijete 27 let. Měl jste nějaký zvláštní důvod se sem přestěhovat?

„Existují vlastně dva důvody. V roce 1993 jsem byl v určité fázi života, kdy jsem si přál změnu, jako asi každý někdy v životě. Shodou okolností hledali v Praze architekta. Přihlásil jsem se a tu práci dostal. A druhým důvodem jsou rodinné vazby k Moravě, odkud pochází moje matka.“

Jak jste v Praze začínal? Nebylo těžké zvykat si na nové podmínky?

„Pocházím z Bavorska, konkrétně z Bavorského lesa, z oblasti mezi Řeznem a Domažlicemi. To opravdu není daleko, a tak to nebyla velká změna.“

Bydleli jste nedaleko československých hranic. Vybavujete si nějaké vzpomínky z dětství na období před pádem železné opony?

Ilustrační foto: Dezidor,  Wikimedia Commons,  CC BY 3.0
„Ano, na dětství mám hezké vzpomínky. Jezdil jsem vlakem do školy, protože v našem městečku nebyla střední škola a museli jsme dojíždět do krajského města. Tomu vlaku jsme říkali „Pražák“. Byl to rychlík, který jezdil z Prahy do Norimberku. Měl staré vagony a nad sedačkami v kupé visely černobílé fotografie. Ty se nám líbily a mysleli jsme si, že jde o staré snímky z 19. století. Při bližším pohledu jsme ale zjistili, že na fotografiích jsou auta, která se ještě prodávají. Připadalo nám to jako obrázky z jiného světa, ale v pozitivním smyslu, zajímavé a téměř vzrušující. To je vzpomínka ze školních let, z 80. let.“

Navštívil jste Prahu před pádem železné opony, nebo až v 90. letech?

„Ještě před revolucí. V Praze jsem byl třikrát, někdy v letech 1984 až 1986. A také v prosinci 1989, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem. Dodnes si vybavuji plakáty Havel na Hrad!, nalepené na podstavci pomníku svatého Václava. Vládla tu tehdy strhující atmosféra.“

Thomas Ackermann,  foto: Martina Schneibergová
Pracujete jako architekt. Sedíme ve vaší kanceláři, která se nachází v části Prahy, která se dříve jmenovala „Malý Berlín“. Je to náhoda?

„Ano, je to náhoda. To jsem zjistil až později, poté, co jsem si tyto prostory vybral a koupil. Až později jsem si všiml, že nedaleko je restaurace U Malého Berlína.“

Máte české zaměstnance, nebo vaši kolegové pocházejí z jiných zemí?

"Mám spoustu českých zaměstnanců, všichni jsou velmi sympatičtí lidé. Jsem spokojený, máme velmi dobrý tým. Měli jsme také stážisty z Německa, ale protože nemluvili česky, všechno bylo obtížnější. Základním požadavkem je jazyk.“

Buchtičky se šodó,  foto: Palickap,  Wikimedia Commons,  CC BY-SA 4.0
Mluvíte perfektně česky. Jak jste se to naučil?

„Nejprve jsem se učil česky v jazykové škole, která tehdy sídlila na Národní třídě. Později jsem chodil na soukromé hodiny k jednomu staršímu profesorovi.“

Co mají Češi a Bavoři společného?

"Určitě kuchyni. Jídlo, pití - samozřejmě pivo a pálenky.“

Na jaké české specialitě si obzvlášť pochutnáte?

"Miluji buchtičky s vanilkovým krémem – se šodó. Ty znám ještě z domova. Matka měla recept od babičky. To je vynikající jídlo.“

Máte ještě nějaké kontakty na Moravě? Máte tam příbuzné nebo známé?

Český ráj,  foto: archiv ČRo - Radio Prague International
„To už je opravdu dávno. Nejsme v kontaktu se žádnými příbuznými. Ale jednou jsem zažil humornou historku: šel jsem v Praze do banky a úřednice u přepážky měla jmenovku s dívčím jménem mé matky. Zeptal jsem se jí, jestli není z míst, odkud pocházela moje matka. Odpověděla, že ano. Řekl jsem jí, že se tak jmenovala moje matka. A ona na to: ‚Tak to jsme určitě příbuzní.‘ Ale dál jsme to už nezkoumali."

Za ty roky jste jistě dobře poznal Českou republiku. Máte nějaká zvlášť oblíbená místa a regiony?

"Je to zajímavé, ale nejraději jezdím na sever od Prahy: krásnou krajinu má podle mě České středohoří nebo Český ráj, jsou tam úžasná místa. Oblasti na jih od Prahy mě tolik nelákají. Samozřejmě si jezdím zaplavat na Slapy, ale to je tak všechno. Když chci na výlet, mířím nejčastěji na sever. A pokud mám pár dní, jezdím na Šumavu. Litomyšl je taky pěkná, a pokud mám více času, jezdím do Olomouce a okolí.“

Chodíte v Praze do divadla?

„Ano, často. Kulturní nabídka je zde neuvěřitelně rozmanitá: od nejmenších divadel až po koncerty. Pokud mi to práce dovolí, rád vyrazím za kulturou. Díky tomu, že ovládám češtinu, chodím třeba i do Vinohradského divadla. Myslím, že existuje jen málo měst, která nabízejí tak širokou škálu kulturních zajímavostí.“

Chybí vám tu něco z Bavorska?

„Ano, chybí mi moji bavorští přátelé a moje rodina. Ale jezdím do Bavorska často, takže to není problém.“

Rudolfinum,  foto: Klára Stejskalová
Najde se v České republice místo nebo město, které ještě neznáte a chtěl byste ho poznat?

„Vlastně ne. V rámci svých stavebních projektů hodně cestuji, a tak jsem poznal spoustu míst. Několikrát jsem byl i v Ostravě, Frýdku-Místku a dalších městech. Když si v práci udělám přestávku, hledám vždy nějakou pěknou malou kavárnu. Třeba v Mohelnici je kavárna, kterou rád navštěvuji a kterou mohu doporučit.“

Kterou budovu v Praze obdivujete z architektonického hlediska?

„Rudolfinum. To je povedená stavba“.

Cítíte se jako Pražák?

„Ano, určitě. Jsem tady doma. Svou roli nehraje jen těch 27 let, ale také pocit, že se tu cítím doma, že sem patřím. Řekl bych, že jsem Pražák.“