Do Ameriky vás to v poslední době hodně táhlo. Na čas jste tam dokonce přestěhoval i manželku s dcerami.

My jsme tam jezdili vždycky. Zkracujeme si tak zdejší ošklivé měsíce. V únoru už nám je to tady dlouhé a míříme do tepla. Když byly holky malé a neměly školní povinnosti, bylo cestování jednoduché. Teď už je to složitější, protože chodí do školy. Už nejsme schopni vyrazit někam jen tak na měsíc. Tak jsme to tedy vyřešili tak, že jsme obě holky přihlásili v Americe do školy. Škola jim začala už 10. srpna.

Proč jste se usadili právě na Floridě?

Když jsme tam začali jezdit, zjistili jsme, že tam žije spousta krajanů. Našli jsme nové přátele, počasí je příznivé, líbí se nám tam.

Nestýská se vám?

Stýská se mi strašně. Když jsem naposledy odjížděl, vůbec se mi nechtělo. Děti jsou úžasná věc. Spousta lidí mi říká, že jsem nezodpovědný, když jsem si je pořídil v takovém věku, že jim umřu, neuvidím je vyrůst, že si mě pořádně neužijí. Možná mají pravdu, a možná taky ne. Třeba tady budu ještě tak dlouho, že je odvedu k maturitě. Děti mě obohacují, pomáhají mi. Když si sedneme na gauč a ony se ke mně lísají, mazlí se, tak jsem v sedmém nebi. S vnoučky, na které mám věk asi víc než na otcovství, to není ono. Vnuci se nakonec seberou a jdou za rodiči, zatímco já ty své holky jdu každý večer uložit, dám jim pusu a jsem ráno u toho, když vstávají. Mám rád společné snídaně i jízdu do školy. Mít je doma, starat se o ně, učit se s nimi, to je přece něco úžasného.

Kdysi jste prohlásil, že každé z dcer postavíte dům. Teď máte čtyři...

To jsem asi řekl v době, kdy jsem těch holek neměl tolik. Čtyři baráky jsou na mě trochu moc.

Nejstarší Marta má dům dokonce na vaší zahradě.

A je to moc fajn. Byla tam celé léto a díky tomu jsme se hodně vídali.

Stýkáte se i s Eliškou, kterou máte z druhého manželství?

Ta sice dům u nás na zahradě nemá, ale vídáme se často a hodně si voláme.

Máte také několik vnoučat. Jaký jste dědeček?

Na baterky, i když s Maruškou jsem byl v létě hodně, právě díky tomu, že Marta má dům u nás na zahradě. Maruška a moje dcera Rozárka jsou od sebe jen rok a jsou to největší kamarádky. Strašně se mají rády a pořád na sebe myslí. S Maruškou vztah dědeček­ vnučka funguje. Mám ale už i dospělé vnuky od syna, a tam jsem si to dědečkovství moc neužil. Bylo by fajn, kdyby tihle moji vnuci měli nějaké potomky, že bych byl konečně pradědečkem.

Energie na to máte dost. Cítíte vůbec na sobě věk?

Ne, já si to nepřipouštím. Zatím nemám žádný velký zdravotní problém. On nějaký určitě přijde a já zatím jen čekám, kdy. Nekouřím, málo piju, snažím se žít tak, abych ještě chvíli vydržel. Věk mě moc nedohání i proto, že jsem si ho oddálil narozením holek. Díky nim je pořád pro co žít.

Ale stejně – nejímá vás občas nostalgie?

Ani ne. Já tomu nechci propadnout. Samozřejmě, že člověk občas přemýšlí o věku, o stáří, o tom, jak se konec blíží, ale to je špatná cesta. Já se snažím na to nemyslet a tvářím se, jako by se nic nedělo. Pořád jedu dál, pracuju, hraju. Musíte mít nějaký zájem, něco dělat. Jakmile člověk ztrácí chuť něco dělat, je to konec.

Vzpomenete si na úplně první písničku, kterou jste s Olympikem udělali?

Jmenovala se Mary a byla to písnička o mojí holce. Původní text napsal Franta Čech, který s námi tehdy hrál. Protože jsme chtěli zpívat anglicky, nechali jsme ji přeložit od syna Jiřího Muchy, tedy vnuka malíře Alfonse Muchy. Hrajeme ji, jen když je nějaká vzpomínací sláva. Víc hrajeme druhou naši společnou písničku Dej mi víc své lásky. Ta už byla s českým textem a nastartovala naši kariéru.

Tuhle písničku jsem znala už jako dítě od táboráku. Musíte mít radost, že některé vaše hity takhle zlidověly…

Po tom touží snad každá kapela.

Kdy jste prožívali nejlepší léta?

Na to mám dvě hlediska, jestli funguje parta a jestli chodí lidi. Například v 80. letech byl ohlas enormní. Tehdy vznikly Prázdniny na Zemi, Ulice, Okno mé lásky, Jasná zpráva… Prožívali jsme obrovskou slávu, jenže parta nám nefungovala. A v 90. letech naopak parta fungovala, ale lidi nechodili, takže jsme to mohli rozpustit. Druhá půlka devadesátek už byla výborná. To jsme se zase kamarádili až moc. Pořád jsme utvrzovali naše přátelství alkoholem, až se z toho někteří dostali do průšvihu.

Víte, kolik písniček jste napsal?

Asi kolem 900. Ono se to zdá být hodně, ale když to rozpočítáte, tak to zase tak závratné číslo není. Skládám skoro 50 let krát 12 měsíců, to máte přibližně jedna měsíčně, to není moc.

Inspirace vás neopouští?

Zatím nic takového nepozoruju. Moji fanoušci navíc tvrdí, že teď i zpívám líp než dřív. Já jen vím, že s věkem jsem se naučil zpívat potichu, což jsem předtím neuměl.

Několikrát jste si odskočil do sólových projektů. Jak to kolegové z Olympiku nesli?

To je spíš otázka na ně, ale měl jsem pocit, že se jim to moc nelíbí. Nevím, proč vlastně, protože jsem je tím nijak nezatěžoval. V téhle branži není na škodu, když člověk občas udělá odbočku, chvíli se věnuje něčemu jinému, uteče z každodenního stereotypu. Když pořád vidíte ty samé ksichty, posloucháte stejné vtipy, a pořád je to všechno dokola, tak chcete alespoň na chvíli utéct. Já si myslím, že je to tak správně.

TAK ŠEL ČAS

1942 - Narodil se 2. května v Praze.

1963 - Přichází do skupiny Olympic, která hrála ve stejnojmenném pražském klubu a měla za úkol doprovázet zpěváky Yvonne Přenosilovou, Mikiho Volka a další.

1965 - Skupina se osamostatnila a nahrála hit Dej mi víc své lásky.

1968 - Vychází první album Želva.

1981 - Olympic se poprvé stal Zlatým slavíkem. V anketě někdejšího časopisu Mladý svět zvítězil, pak ještě pětkrát.

1974 - Narodila se mu dcera Marta, která je dnes úspěšnou zpěvačkou. Má ještě dceru Elišku z druhého manželství a dvě dcery Anežku a Rozárku ze třetího vztahu. Jediný syn Petr zemřel na rakovinu.

1991 - Narodil se mu první vnuk Matouš. Má ještě vnuka Petra a vnučku Marii.

2017 - 9. prosince se uskutečnil koncert k 55 letům Olympiku v pražské O2 areně.

Autor: Jana Marxtová