Golden Czech Hände. Američtí biatlonisté se s českým servismanem nenudí

„Už jsem s nimi třináctou sezonu,“ počítá Petr Garabík. „Jestli jsem v Novém Městě nedostal přes plot ten virus a dožiju se toho, tak mě s nimi čekají ještě dva roky,“ dodává se svým typickým humorem.

V americkém týmu má roli šéfa servisu, řidiče dodávky a také baviče. Na začátku přitom vůbec neuměl anglicky. Angličtina však v mnoha případech ani není potřeba. Tady funguje jakési biatlonové esperanto, spoustu českých slovíček ovládají i jeho kolegové.

Američané mají ve svých řadách snad nejvíc cizinců ze všech realizačních týmů, ne?
Asi ano. Jeden trenér je Nor, druhý Ital, v servisu je kromě mě Švéd, dva Němci. Střídají se dva fyzioterapeuti, jeden je Němec, druhý Fin, v Novém Městě nám místo nich pomáhá Češka Martina. Používáme takový mezinárodní jazyk, mixujeme češtinu, italštinu, němčinu, finštinu, švédštinu, a když se zadaří, občas i nějaké slovíčko anglicky. Norský trenér mi teď říkal, že jsme „Do prdele land“. Sprosťárny je neučím, ale sranda musí být. Německému fyzioterapeutovi Jürgenovi říkám Jirko, Federico, který je z Itálie, ale žije v Německu, je zase Helmut.

Jakou pozici má mezi biatlonisty Nové Městě na Moravě?
Nejsem sám, kdo říká, že je to nejlepší areál v celém kolotoči. Ale bez diváků, kteří už se naučili fandit nejen Čechům, to nebylo ono. I Američané říkají, že je to nejlepší zastávka v seriálu, těšili se sem kvůli fanouškům a atmosféře. Když osmnáct tisíc lidí na stadionu zařve, máte husinu. Když tady Gábina Koukalová vyhrála (v prosinci roku 2016) masák, sama říkala, že to byl největší závod v životě. Letos to byl takovej pouťák.

Petr Garabík, šéfservisman amerických biatlonistů

Jak moc jste rozebírali, že se pojede v komorní atmosféře?
Moc ne, pro nás v servisu je ta práce stejná. Akorát jsem neměl takovou srandu kolem trati. Vždycky jsem tam měl spoustu známých, kteří se chtěli fotit. Všichni kroutili hlavou, že sem diváci nemohli. Přitom kolik obětí má každý rok běžná chřipka? Kdo se bojí koronaviru, ať se zavře ve sklepě a zasype se bramborami.

Ruší se nebo odkládají některé sportovní podniky, bez diváků se pravděpodobně pojede biatlon v Oslu na Holmenkollenu a možná i ve finském Kontiolahti, kde se začíná už tento čtvrtek.
Ve Finsku moc diváků nechodí, zato v Oslu jich bývají mraky. Zákaz tam platil už nyní při závodech běžců, ale lidé se k tratím dostali, celý areál uzavřít nejde. Uvidíme, jak to dopadne, na biatlon je potřeba jen kolečko 3,3 km, to asi uzavřít půjde. Norové mají lyže jako kulturu, bivakují u tratí s celými rodinami.

Zaváděli jste v týmu kvůli koronaviru nějaká speciální opatření?
Ruce si sportovci umývají pořád, bez ohledu na epidemii. Jsou na to opatrní všude, jsou takto nastavení, nic speciálního jsme nezaváděli.

Jak složité bylo namazat na místy rozbředlý technický sníh v Novém Městě. Při masáku, který už se Američanů netýkal, bylo vidět, komu nejely lyže. Kromě Markéty Davidové také třeba hvězdným Francouzům.
Je složité připravit lyže v takových podmínkách, kdy je sníh špinavý a několikrát upravovaný. Musí si všechno sednout: víc než normálně záleží na tvrdosti lyže, struktuře. Jak se v tomto udělá chyba, můžete mít sebelepší vosk, už to nezachráníte. Systém máme dobrý, ale nejsme žádní bozi, také se nám občas něco nepovede. Třeba dvěma našim to při štafetě jelo a dvěma ne. To bylo vyloženě špatně vybranými lyžemi, máza byla stejná.

Dělá to zle v týmu?
Máme takové sportovce, že to hned neřeší v médiích. My jim taky nic nevyčítáme, když se netrefí na střelnici, což bývá častější případ než špatný servis. Musí fungovat vzájemná důvěra.

Z českého biatlonu jste před lety neodcházel zrovna v dobrém, nedávno jste zmiňoval, že se hrany časem otupily. Dovedete si představit návrat?
Nemám ambice jít do českého týmu. Při prvním konfliktu bych je asi poslal do háje, už jsem takový. S Američany mám smlouvu ještě na dva roky. Když budu zdravotně v pořádku, rád bych pokračoval, klidně v jiném týmu. Na doživotí to určitě neplánuji.

Při práci u Američanů jste mazal i pro hvězdnou Němku Wilhelmovou. Neláká vás ještě spolupráce s nějakým týmem ze špičky, kde má biatlon větší tradici a bojuje o medaile?
Nebudu předbíhat, mám smlouvu ještě na dva roky. Může se to stát, kontakty mám. Kati tehdy byla přítelkyní kluka, který šéfoval americkému servisu. Mazali jsme jí tři roky lyže, než se stal šéfem mazačů u Němců a Kati ukončila kariéru. Zažili jsme spolu třeba čtyři medaile na šampionátu v Koreji.

Zatímco český biatlon šel s popularitou neuvěřitelně nahoru a patří mezi nejsledovanější, v USA je pořád popelkou.
I když přicházejí úspěchy, jako měl Lowell Bailey (mistr světa z Hochfilzenu 2017) nebo Susan Dunkleeová, ví se o tom jen v úzkém okruhu. Biatlon je daleko za populárními americkým sporty. Každopádně je dobře, že dva bývalí nejlepší závodníci u týmu zůstali. Tim Burke má nyní na starosti juniory, jezdí na IBU Cupy, Lowell dělá šéfa reprezentace. Nedovedu si představit, že by měl ze sportovců dostat to nejlepší někdo, kdo byl kopyto jako závodník.

Vás by trénování nebavilo?
Já trenérské ambice nemám. Když jsem do týmu přišel, kouč říkal, že když jsem dvacet let biatlon dělal, můžu do toho svými radami zasáhnout, pokud uvidím něco, co se mi nebude líbit. Každý střípek, který pomůže sportovcům k lepšímu výsledku, se hodí. Závodníkům radím, jak mají kterou zatáčku projet a kde si dát pozor, protože při testování toho najezdím na trati mnohem více než oni.

Zato vám sedí role týmového kašpara.
Musím si udělat svoje a pak to každý toleruje. Potřebuju ke své práci něco navíc, ne jen jít tunelem a nekoukat bokem.

Petr Garabík a Martina Juříková pomáhají americkým biatlonistům.

Když to Američanům na nedávném šampionátu v Anterselvě cinklo hned ve druhém závodě, bylo asi hodně veselo.
Nečekali jsme to, druhé místo Susan Dunkleeové ve sprintu bylo překvapením i pro nás. Stejně tak osmé místo Leifa Nordgrena v individuálu, ve kterém byl jediným bezchybným střelcem. Pěkně jsme to oslavili, umíme si to užít.

Co se dělo před třemi roky v Hochfilzenu, když Lowell Bailey vyhrál individuální závod?
Řvali jsme skoro až do rána. Tři hodiny jsme spali, ráno v sedm jsme vstávali, protože ženy jely štafety. Navíc hodně chumelilo, až to vyzouvalo závodníky na trati z bot. Claire Eganová nám pak řekla: Když jsem vás ráno viděla… Ale klobouk dolů, nám to letělo úžasně. Šéfoval nám Němec Bernd Eisenbichler, který po minulé sezoně odešel ke svým. Říkal, že je mu po nás smutno, protože takovou srandu už nezažije. V Anterselvě jsem teď třeba lyžoval v paruce. Pak se i ten, kdo vypadá permanentně naštvaný, začne tlemit. Teď v Novém Městě jsem si chtěl na tratě nasadit tu masku s filtrem, abych se chránil před koronavirem.

Pořád ještě Američané spolupracují s Mattem Emmonsem, olympijským vítězem v malorážce?
Ano, ale v Novém Městě nebyl. Základy jsou důležité, když si špatně opřeš loket, netrefíš ani stodolu. Všichni to umí, ale při závodě to spousta z nich neprodá, protože přijde nervozita nebo může fouknout.

Petr Garabík (v červeném) odešel z českého biatlonu, u amerického týmu působí jako šéf servisu.

Biatlon je sezonní práce, co děláte od jara do podzimu?
Když jsem skončil s biatlonem, tak jsem chvilku montoval kuchyně. Dělal jsem sádrokartony, střechy, živím se rukama, zkrátka práce všeho druhu. Když po mně v týmu chtějí zase něco spravit, říkám: Golden Czech Hände. Jako Liška v Pupendu. V posledních letech jsem práci v létě trošku omezil, protože jinak nemám čas na trénink. Potřebuji si pořád udržovat fyzičku. Moje hlavní činnost je testování lyží, což znamená, že netrávím tolik času v buňce, ale jsem většinu času venku a testuji. A mám i poslední slovo při výběru.