Měli bychom Rusku vděčit za svou historii?

Ján Čarnogurský varovně k českým rusofobům

07.03.2020 21:48

Bude pro Slovensko už za čtyři měsíce Trianonská smlouva hrozbou? Nebo už teď se podílí na vnitřní situaci země? Češi zcela nelogicky nešetří rusofobií, místo aby bývalému Rusku vděčili za svoji historii. To uvedl na setkání významných českých a slovenských ústavních odborníků bývalý vysoký představitel Slovenské republiky, disident a křesťanskodemokratický politik Ján Čarnogurský. Hovořil také o Havlově představě nové ústavy, která by pro Slovensko neznamenala větší autonomii. A tak spor o pomlčku, nastartovaný v samém začátku Československa, nás po mnoha desetiletích opět dostihl.

Měli bychom Rusku vděčit za svou historii? Ján Čarnogurský varovně k českým rusofobům

Dvacáté století je možné považovat z pohledu Čechů a Slováků za české a slovenské století. Když porovnáme, v jakém stavu jsme byli na jeho začátku a poté na jeho konci, tak je to úžasný rozdíl, v náš prospěch. V prospěch Čechů i Slováků,“ začal poněkud pateticky bývalý disident.

Na začátku dvacátého století Češi neměli svůj stát a Slováci na tom byli ještě hůře, protože platilo to, co řekl uherský předseda vlády Koloman Tisa v roce 1875, že slovenský národ neexistuje. Na konci století jsme byli samostatné státy, byli jsme v OSN, ve všech důležitých mezinárodních organizacích, naši vojáci bojovali v rámci mezinárodních aktivit různě po světě. Prostě byli jsme na tom o mnoho lépe, a ve srovnání s ostatními národy a státy již srovnatelně.“

(Ne)naplněná očekávání

Důležitým dokumentem, odrážejícím představy lidí, byla podle Jána Čarnogurského Pittsburská dohoda z května 1918. „Ta byla uzavřena v Americe mezi zástupci slovenských organizací a Masarykem. V ní se hovořilo o tom, že Češi a Slováci budou ve společném státě a Česko–Slovensko se psalo s pomlčkou. A že Slováci budou mít vlastní administrativu, sněm, řeč a tak dále. Minimálně autonomii, jestli ne federaci. Ale to bylo v květnu 1918, a když ústava z roku 1920 odrážela vývoj od října 1918, tak toto se tam nedostalo. Když jsem četl nějaké texty, proč to tam nebylo, tak se to vysvětluje, že kdyby se tam dostala slovenská autonomie, tak by přišla na paškál autonomie pro Němce, pro Maďary,“ konstatoval čelný představitel KDU.

Milan Syruček, spoluorganizátor akce, mu skočil do řeči: „I pro Rusíny.“ Ostatně, aby ne, vždyť jedna větev početné Syručkovy rodiny má své kořeny na Zakarpatské Ukrajině.

Odlišné představy prezidenta Havla

Čarnogurský pokračoval: „Ano, ale především pro tyto dva. A to by velmi oslabilo Československou republiku a nedávalo by se jí dlouhého trvání. A proto se toho snažili vyvarovat nastolením fikce jednotného československého národa, Československa bez pomlčky. Když přeskočím minimálně dvě desetiletí, tak se ukázalo, že taková Československá republika, která byla založena ústavou z roku 1920, sice na pohled nebo právnicky mohla pěkně vypadat, ale neodpovídala historicko–společenské realitě a nezakládala vnitřní pevnost státu. A proto, když přišla první vážná krize, Mnichov, tak Československo se začalo rozpadat. Prakticky v důsledku Mnichovské dohody byla dosažena autonomie. Ale nejenom jurisdikčně v důsledku toho, že Československá republika nebyla od začátku založena na reálných historicko–společenských okolnostech, které tehdy vládly.“

Kdysi jsem četl, že když ještě býval Beneš ministrem zahraničních věcí, vícekrát hovořil o tom, že osmdesát procent československé zahraniční politiky směřuje k zabezpečení bezpečnosti Slovenska,“ pokračoval dále Čarnogurský. Nakonec v roce 1938 a 1939 se ukázalo, že to bylo opačně. Že Česko bylo více ohrožené, protože historické podmínky Česka byly komplikovanější. To, že chyběla pomlčka, se ukázalo zcela paradoxním způsobem po listopadu 1989. V roce 1990 Havel přemýšlel o úplně minimální novelizaci ústavy, ale Slovenská národní rada žádala, aby tam byla ta pomlčka podle již zmíněné Pittsburské dohody. Já jsem byl na tom jednání v Lánech, a nakonec se to nepovedlo, protože česká část byla silně proti tomu a stala se z toho Česká a Slovenská Federativní republika,“ vzpomínal přímý účastník jednání, předcházejícího faktickému rozdělení Československa. „Prostě problém, který se jen obešel. A ten se pak ukázal o necelé dva roky později znovu.“

Následně vyslovil vážné memento: „Když právní dokumenty tohoto druhu, jako je ústava, nezodpovídají historicko–společenským podmínkám společnosti nebo společností, které upravují, tak se to dříve nebo později projeví. A projevilo se to u nás v rozdělení. Zdůrazňuji, že jak jsme se ústavně víceméně korektně rozdělili, že je to vklad do další budoucnosti našich národů. Kdyby se vyskytla historická krize – a takové se objeví vždy – tak by to umožnilo, abychom po dobu této krize spolupracovali tak, jak ta krize bude vyžadovat pro Čechy i Slováky,“ zavěštil na své oblíbené téma Ján Čarnogurský.

Napjaté očekávání, aneb co vypukne za čtyři měsíce

Co se týká Slovenska, budeme se v brzké době přesvědčovat o tom, že naše požadavky, jež vedly k rozdělení státu, se zanedlouho ukáží. Za necelé čtyři měsíce, v červnu tohoto roku, bude sté výročí Trianonské dohody. Tuto dohodu považují v Maďarsku za křivdu,“ varoval Čarnogurský.

Do současnosti platí usnesení maďarského parlamentu, že Trianonská dohoda byla nespravedlivá. Prostě, všechno nejhorší, co může být. Je možné očekávat, že kolem toho budou v Maďarsku shromáždění, demonstrace. Slyšel jsem, že maďarská vláda dala tichý pokyn, že oficiálně nebude organizovat nějaké akce při tomto výročí. Ale uvidíme,“ věnoval se oné pro Maďarsko velmi citlivé, ale pro nás téměř zapomenuté smlouvě, která je stále neuralgickým bodem nejen ve střední Evropě.

Ale! Uvidíme, zda se Slovensko za čtyři měsíce poleká toho, co se bude dít v Maďarsku. Už za čtyři měsíce! A pokud se toho Slovensko nezalekne, tak naše ambice v době společného státu nebyly až tak přehnané. Když se totiž národ cítí národem, tak se jeho ambice v různé podobě musí projevit. Takže společně budeme čekat čtyři měsíce,“ konstatoval dále Čarnogurský.

A nevyřčené dotazy mnohých přítomných směřovaly k současným volbám na Slovensku, kde se tato latentní hrozba, které se obávají třeba na Ukrajině a ještě více v Rumunsku a v srbské Vojvodině, může stát jazýčkem na misce vah. A může – nebo také nemusí – rozkolísat nejen Visegrádskou skupinu, ale celé Východní partnerství.

Česká rusofobie jako „poděkování“

Čarnogurský se pak s úsměvem věnoval další jemu bytostně blízké a známé problematice: „Nyní mi ještě dovolte na českou stranu takovou výtku a možná i poučení. Čtu český tisk, jezdím do Prahy a sleduji společenskou atmosféru, která tady je, a vidím problémy, které ve vztahu k Rusku máte. To, že i Česko si může říci, že dvacáté století je i českým stoletím, tak obrovskou zásluhu na tom mají Rusové. A je lhostejné, jestli Sovětský svaz, Rusko, komunistické nebo nyní kapitalistické, prostě historické Rusko. A když nyní u vás vidím tu společenskou atmosféru, která je rusofobní, tak mi to připadá, jako že jdete proti odkazu své nejúspěšnější části svých dějin dvacátého století. A vidíte, když i ta pomlčka se objevila po sto letech jako problém – dějiny svoje problémy neničí. Zametají se pod koberec, ale nemizí. A když je tu taková rusofobní atmosféra, tak to mi říká, že se to jednou musí projevit.“

Na závěr pak moderátor Syruček doplnil: „Snad jen jednu drobnost, k formulaci v první ústavě, že byla formulace ‚československý národ‘. Když jsme zkoumal Masarykův archiv, tak tam jsem objevil zdůvodnění, že když amerického prezidenta Wilsona přesvědčoval, aby souhlasil se vznikem Československa na versailleských jednáních a aby mohl zapojit Slovensko, které bylo tehdy pod názvem Horní Uhry pod maďarskou nadvládou, tak použil termínu ‚československý národ‘. Ale po mnoho let uznával, že toto nemělo už být v ústavě, protože v roce 1920 už byla jiná situace než v roce 1918, když se projednával vznik naší republiky.“