Sportovní psychologie je budoucnost sportu. V Česku jsme ale pozadu, říká psycholožka Nikola Brandová

Je podle tebe stále společenské tabu veřejně říct, že člověk chodí k psychologovi?
Bohužel ještě z velké části ano. Ale už je to lepší než dřív. Lidé dnes mnohem raději řeknou, že mají kouče. Když někdo řekne, že chodí k psychologovi, v okolí to mnohdy budí dojem, že “je na tom asi špatně” apod., což je hodně zkreslený a úzký pohled. Spolupráce s psychologem není jen o řešení problémů a trápení, ale také o seberozvoji, o změnách k větší spokojenosti v životě.

Ty sama máš svého psychologa?
Jasně, že mám. Myslím si, že je důležité neustále se sebou a na sobě nějak pracovat, rozvíjet se. Tím spíš, když člověk dělá tuhle profesi. 

Je ti 31 let a psychologii se profesionálně věnuješ už 7 roků. Což je relativně dlouhá doba, ale zároveň jsi pořád dost mladá. Nesetkáváš se s tím, že tě lidé automaticky kvůli věku podceňují?
Samozřejmě ty začátky byly složitější, ale to je všude stejné. S lety praxe jsem  ale nabrala zkušenosti  v nejrůznějších oblastech a díky tomu jsem jistější. Pro lidi je více než věk důležité to, že je poslouchám, že je nehodnotím a snažím se jim porozumět. Mám i starší klienty, se kterými jsem to třeba řešila, a překážka to pro ně rozhodně nebyla.

Mimo „klasickou psychologii“ se věnuješ také sportovní psychologii. V čem toto odvětví spočívá?
Sportovní psycholog vlastně využívá poznatky o tom, jak funguje lidská psychika v rámci sportovní aktivity, zjišťuje jaký vliv má hlava na výkon sportovce a dál s tím pracuje.

A co tě baví víc?
Asi ta sportovní psychologie. Baví mě rozšiřovat si díky klientům obzory v různých sportovních odvětvích, dostávat se do nového prostředí. Ale bohužel u nás ještě není spolupráce se sportovním psychologem tak rozšířená. Téhle oblasti je zatím věnována menší pozornost, než by si podle mě zasloužila.

Musíš vůbec rozumět danému sportu, abys mohla klientovi správně pomoct?
Možná na to má každý psycholog jiný názor, ale pro mě to třeba důležité je. Pokud pracuji s nějakým sportovcem, a ten sport tak úplně neznám, tak si o něm zjišťuji informace. Dojdu na trénink nebo si pustím nějaké video a nějak se v tom snažím dovzdělat. Je to samozřejmě o práci s lidmi a s jejich hlavou, ale lépe se mi pracuje, když jsem seznámená se všemi okolnostmi, které se mého klienta týkají.

Můžeš díky konzultacím a sezením udělat z průměrného atleta jedničku?
To, čeho člověk v určitém sportu dosáhne, závisí na spoustě faktorů, ale řada sportovců má obrovský potenciál a v něčem to troskotá. Naše hlava hraje v tomhle velkou roli. Když někdo sportovce vzdělá, jak pracovat s myšlenkami a emocemi, tak to určitě může mít veliký efekt. Důležité je si ale uvědomit, že otázkou není, co pro daného člověka udělám já, ale co pro sebe udělá on sám. Já jsem pro ně spíš takový průvodce v hledání toho, jak na nějaké určité oblasti zapracovat. Já jim můžu poskytnout nápady a můj pohled nebo techniky, ale vždycky je to o člověku. Navíc je to vždy dlouhý proces, klienta musím poznat, musím vědět, jak funguje a přemýšlí a na základě toho pak vypracujeme postup, jak bude naše spolupráce vypadat.

Složitější už je to potom v rámci celého týmu, kde člověk pracuje s celou řadou individualit. 

A neměl by v tom týmu pracovat jako psycholog trochu i trenér?
Částečně ano, ale trenér má v týmu určitou roli, kterou není dobré míchat s dalšími. Navíc nezávislý člověk dokáže celou situaci nahlížet trochu jinak, může přinést do týmu jiný pohled.

Dá se říct, co nejčastěji sportovci řeší? Jsou to úplně odlišné problémy, než řešíš se svými jinými klienty?
To nejde úplně snadno říct. Jde tam o to, s čím za vámi ten člověk přijde. U sportovců jde velmi často o mentální zátěž, soustředění se, sebedůvěru, nebo nějaké emoční stavy před závody. Často se lze setkat s tím, že sportovec má natrénováno, ale nedokáže to při závodech nebo zápasech prodat.

Je sportovní psychologie budoucností sportu?
Já doufám a věřím v to. (smích) Ve světě už je to běžnou praxí, my jsme bohužel trochu pozadu, ale jsem si téměř jistá, že je to jen otázkou času.