Pixarovky: Hodnoceno od nejhoršího filmu po ten nejlepší

Pixar, který započal svou obdivuhodnou tvůrčí dráhu již roku 1979 jako součást neméně významného Lucasfilmu George Lucase, má v současnosti na svědomí celkem 21 celovečerních titulů, přičemž Frčíme nese pořadové číslo 22. Po roce 1995, kdy revoluci v animované tvorbě způsobila premiéra prvního dílu Toy Story, se studio s lampičkou v logu rychle stalo fenoménem na poli rodinných filmů, které dokáží přenést dětskou mysl do světa libovolné fantazie a jejich rodiče pobavit vyspělým humorem a oslovit věkově neomezenou morální filozofií. V posledních letech se sice breptá, že kvalita jednotlivých příběhů uvadá, ale Pixar rozhodně pozice nevyklízí a seznam jeho celovečerní tvorby se bude dále rozšiřovat - než se tak stane, přijde vhod ohlédnutí za dosavadními 25 lety a menší srovnání všech dosavadních snímků od těch méně povedených k těm nejvydařenějším.

Z mého pohledu nejslabší celovečerní pixarovka dojíždí na snahu dodat jednoduchému ‚lidskému‘ příběhu co možná nejatraktivnější akční lesk a přepálené žánrové rozměry. Vesnický Burák je navíc typickou vedlejší postavou, která začne po chvíli mírně řečeno prudit, takže jeho posun do takřka hlavní úlohy funguje poněkud opačným způsobem, než si tvůrci asi představovali. Řemeslně je to stále super, ale tentokráte zkrátka bez vkusného vtipu či jen roztomilé extravagance.

Rozhodně to není špatné (takové filmy Pixar zatím zkrátka netočí) a jen dokonalá technická stránka zajišťuje pohodový divácký zážitek, ale bohužel se jede v módu standardních klišé, který nikdo od pixarovek nechce. Jako završení McQueenova příběhu to funguje velmi dobře, celkový feeling je moc fajn a demoliční závod poskytuje vítané zpestření, ovšem hra na jistotu v podobě reminiscence Rockyho sportovní dráhy prvotřídní rodinnou zábavou příliš neoplývá.

Jeden z těch tří snímků ze seznamu, na něž mi zůstává velmi málo diváckých vzpomínek. Je to bezesporu hezké dobrodružství na vlně klasických pohádkových motivů, kde se rebelující princezna vzpírá svému předem určenému osudu, a nehonosit se kanonizovanou značkou Pixar, zřejmě by šlo o značně oslavovanější dílo. V našlapané konkurenci však rusovláska s lukem poněkud ztrácí, byť už jde o nepopiratelně kvalitní rodinný snímek, který si někdy v budoucnu rád zopakuji.

Druhé dobrodružství z bohatého oceánu, v němž tentokrát hraje prim zapomnětlivá užvaněná Dory, pro mnohé ztělesňuje kreativní úpadek studia ve druhé dekádě tohoto století. Potřebu oprašovat populární látky mnoho diváků zatvrzele odmítá, čímž se poněkud zastiňuje fakt, že se tenhle sequel docela povedl. Jasně, Dory je mnohem lepší jako vedlejší postava a přesunutí většiny příběhu do přímořského aquaparku značně omezuje potenciál podmořského světa, ale snímek přesto zvládá srdnatě bavit a potěšit fanoušky zbožňovaného originálu. A závěrečná akční scéna je dokonce výborná.

Přeci jen podceňovaný snímek, který se přitom snaží o vlastní nápady a podává naprosto soběstačný příběh o dinosauřím outsiderovi a jeho neočekávané pouti divočinou. Vývoj je samozřejmě lehce odhadnutelný a humoru není zdaleka tolik jako u vrcholných pixarovek, ale vyprávění se může opřít o atraktivní prostředí a jeho různorodé obyvatele a také o proměnu hlavní postavy, která je sice jasně nalajnovaná, avšak přesto příjemná a morálně inspirující. Co by na takové soužití a přátelství asi řekl Ian Malcolm?

Další sequel, který asi nebyl úplně žádaný. Na druhou stranu, svět přátelských příšerek, které kvůli energii straší malé ratolesti v lidské dimenzi, patří k těm vůbec nejatraktivnějším, jež Pixar doposud vytvořil. A na výsledné podobě tohoto filmu je to ostatně docela znát – moment překvapení je sice fuč a zápletka je mnohem více rutinní a strojená, ale jen další objevování zajímavého světa a další čas strávený s oblíbenými hrdiny vše vynahrazuje. Jednoduchá nevinná zábava, která nenese tak výrazná poselství a neoplývá vypravěčskou důmyslností jako nadcházející díla. A vlastně to příliš nevadí.

V pořadí druhý pixarovský celovečerák sice patří k těm méně vynalézavým v rámci příběhu, ale opět vše bohatě vynahrazuje kreativita a originalita ve ztvárnění lidmi nepřístupného prostředí, popřípadě pak vtipné vyobrazení samotných hmyzích aktérů. Na rozdíl od Příběhů hraček, Příšerek či Nema jsem na tomto dobrodružství tolik nevyrůstal, což mu v mých očích zřejmě nespravedlivě ubírá na kvalitě, ale že jde o více než poctivý kus hravé a vtipné filmařiny, o tom nemůže být žádných pochyb

Jeden z vůbec nejobdivovanějších animáků posledních let se vetřel do globální divácké přízně svým okázale dojemným konceptem a rodinnými hodnotami, které zkrátka nikdo neumí podat tak suverénně a originálně jako Pixar. Obzvlášť první třetina se sice ani zdaleka neblíží kvalitě těch nejlepších pixarovek a dolování slz trochu oslabuje jindy přítomný vyvážený humor, ale v závěru to divák tvůrcům zbaští i s navijákem a představované prostředí je opět perfektní, magické a hlavně neokoukané. A přiznejte se, kdo z vás neměl na konci na krajíčku?

Jelikož první setkání se superhrdinskou rodinkou patří do zlaté éry studia, na niž nikdo nedá dopustit, sequel byl v době hůře hodnocených příspěvků Pixaru očekáván rozporuplně – zbytečně. Režisér Brad Bird si příběh zkušeně pohlídal a většinu motivů rozvinul do atraktivního rodinného dobrodružství, které se jen neopakuje, ale svět i hrdiny sympaticky rozvíjí. A hlavně se nebojí být chvílemi usedlejší a méně ‚wow‘. Za jedničkou se samozřejmě zaostává a akční sekvence nemají až takový náboj (i když ta ve městě a pod ním je super), ale i tak ztělesňují druzí Úžasňákovi animovanou špičku, která se trochu ztrácí hlavně vinou nevídaně kvalitní konkurence.

Přiznám se, že po dokonalé trojce, která už nemohla doručit lepší a dojemnější zakončení, jsem byl vůči dalšímu dílu trochu skeptický. Znovu ale musím uznat, že tvůrci měli návrat dobře promyšlený a dokázali zase posunout vyvíjející se postavení hraček v životech jejich majitelů o kousek dál. Co bych vytkl a co mě hodně mrzelo, bylo tentokrát málo prostoru pro mé velmi oblíbené vedlejší postavy, ovšem s ohledem na Woodyho linii jde o nesmírně emocionální rozloučení a důstojné završení největšího animovaného příběhu v historii. Ve finále vůbec nevadí, že z pohledu vizuálního i verbálního humoru jde o nejslabší díl, neboť specifický charakter Toy Story a jeho žánrové rozpolcenosti zůstává zachován.

Nejoriginálnější pixarovský námět minulé dekády má slabinu snad jen v tom, že je až příliš soustředěný na chvályhodné myšlenky a trochu tím omezuje potenciálně vydatnou charakterovou zábavu. Tahle cesta do hlubin smutné duše je však nesmírně vynalézavá, oslovující a zábavná, byť ty nejgeniálnější vtipné momenty se většinou dějí mimo hlavní záchranářskou linii. Každopádně jde o natolik inteligentní látku disponující natolik neortodoxně vyprofilovanými postavičkami, že v tomto případě bych nějaké pokračování okamžitě uvítal. Kultovní status filmu zajištěn už jen za naprosto trefné a vtipné znázornění mužského kolísavého soustředění.

Existuje-li film od Pixaru, který ocení skutečně všechny generace, od čtyřletých capartů až po jejich prarodiče, bude jím jistě Vzhůru do oblak. Originální příběh o vyrovnávání se se stářím a nevyhnutelnými životními změnami disponuje zřejmě nejpohnutější animovanou sekvencí za dlouhá léta, ale současně nabízí roztomile odvázané dobrodružství a extravagantními postavičkami a vizuálně atraktivním prostředím. Konečné směřování příběhu je sice o něco více tuctové, než by si jinak poměrně dospělácká premisa zasloužila (je to holt pro všechny generace), ale přesto jde o příběh, který neomrzí a chytne za srdce i po několikerém zhlédnutí. Ukončení plodné dekády v tom nejlepším.

Pomalý a jistý náběh k absolutní animované smetánce a velmi uvěřitelně podaný důkaz, že i myši si mohou plnit své sny. Morální povzbuzení však kráčí ruku v ruce s univerzálně zábavným příběhem, který vkusně kombinuje několik žánrových schémat (fantastické objevování nových prostředí / buddy komedie / napínavý příběh o hrozbě odhalení) a znovu ukazuje vypravěčskou velikost Brada Birda. Od dětství jsem Ratatouille neviděl a na opakované shledání se moc těším – pravděpodobnost ještě vyzrálejší a inspirativnější filmařiny, něž na jakou si pamatuji, je značně vysoká.

Je vůbec možné tak dobře připodobnit známé lidské vlastnosti na plechová stvoření a navrch kolem nich vystavit příběh, který bude s neomezenou trvanlivostí oslovovat takřka všechny věkové kategorie? Auta mají vše, čím by měla špičková pixarovka disponovat – od vtipně charakterizovaných a zapamatovatelných postaviček přes specifické prostředí, tentokráte evokující lidský svět, až po strhující audiovizuální provedení a silný příběh o zkrocení vlastního ega a přijetí skutečných, nenablýskaných přátel. Blesk McQueen je okamžitou ikonou dětského merchandisingu a Burák pro tentokrát správně využitým rozpustilým spoluhráčem.

VALLI-I – Eve. Dojetí. Přenádherně rozpracovaná povídka o osamělém roztomilém robotovi, který se beznadějně zamiluje a podstupuje neočekávanou vesmírnou pouť. Další režisérský mág Andrew Stanton diriguje vizuálně dost možná nejpůsobivější pixarovské poučení o lásce i naší zranitelné planetě, přičemž je stejně jako hlavní hrdina nejsilnější ve chvílích, kdy si nemusí vypomáhat slovy. Ale přestože úvodní mlčenlivá postapokalyptická půlhodina je bezkonkurenční a představuje možná to nejkrásnější, co Pixar prozatím vyprodukoval, ani zbytek nepůsobí vůbec kontraproduktivně a nechává diváka žasnout nad možnostmi animace i nad imaginativním rámcem výpravy. První z opravdu mistrovských děl.

Platonická láska z dětství a jeden z nejlepších animovaných filmů pro děti, u kterého se však pobaví i dospělí. Jednoznačným trumfem je samotná myšlenka a postavení světa kolem zábavných příšer, které mají za práci strašení lidských ratolestí. Film ale nehorázně táhnou také skvělé postavy, sympaticky groteskní humor a nekonečná představivost scénáristů, kteří tentokráte nadějnou látku vůbec nezazdili, ale naopak ji vydojili do poslední kapičky. Ačkoli už nejsem dávno malý kluk, na Příšerky se vždy podívám od srdce rád a už se nemohu dočkat, až se u nich jednou znovu zasměji společně s mými dětmi.

Příběh, kterým to vše začalo, a dodnes jedna z těch nejskvělejších pixarovek, na níž se příliš chyb zkrátka najít nedá. Nestárnoucí animace, dokonalá premisa a výborné postavy, jejichž potenciál se ostatně naplno těžil i v dalších, neméně kvalitních dílech. Zájem o aktéry je mazaně navyšován až hororovými vsuvkami a jejich svět okamžitě chytne za srdce. Velkou zábavu však obstarávají také adrenalinové akční scény a různé kinematografické odkazy, které posouvají uvědomělost a atraktivitu filmového světa na dosud nevídanou úroveň. A nadcházející dva díly vše pozitivní jen potvrdily.

Za mého mládí nebylo ve školách žádné třídy, v níž by alespoň pár snídaňových krabiček nezdobil vysmátý klaun očkatý. Hledá se Nemo se pustil do zevrubného prozkoumání bohatého prostředí oceánu a představil desítky funkčních a zábavných postav, které svedl dohromady na dvou příběhových linií, z nichž žádná není slabší než ta druhá. Tolik skvělých nápadů, aktérů a hlášek až zavání plýtváním na jediný rodinný snímek, ale díky bohu za to – Nemo se tak mohl stát jedním z nejlepších animáků vůbec, který Pixar v mých očích lehce trumfl už jen dvěma svými značkami.

K druhému dílu jsem musel dozrát a paradoxně mě baví více v dospělosti – a už to je značka nebývalé kvality a rozsahu téhle série. Zatímco v jedničce musely hračky uprchnout ze spárů zlého dítěte zpět ke svému milovanému majiteli, dvojka přináší nová témata kolem podstaty samotného vlastnictví a záchranná mise je jen prostředkem k hlubšímu příběhu. Pořád je to ale především skvostná zábava, která dává dostatečný prostor všem úžasným postavám, přesvědčivě mísí různé žánru, přihazuje vtipné odkazy na slavné filmy a v neposlední řadě disponuje chirurgicky přesnou dramaturgií, díky níž se některé scény zkrátka nedají okoukat (oprava a renovace Woodyho je scénou, která přináší vrcholný pocti satisfakce a uspokojení :). A co víc, ani zde vzestupná tendence nekončí…

Přiznám se, že nemít natolik silný subjektivní vztah k jinému pixarovskému kousku, tahle parta hrdinů by jednoznačně opanovala nejvyšší stupínek. Nebývale rytmizované, kreativní, vtipné a dynamikou, jakou mu může závidět většina komiksových adaptací, opředené dobrodružství, které nemá slabších chvilek. První půlhodinka strčí do kapsy celé Mr. & Mrs. Smith, špionážní tradice Jamese Bonda ani nemohou být vtipněji reflektované a samotné akční sekvence jsou bombastické a strhující. Lepší než cokoli od Disneyho, snad s výjimkou Lvího krále (byť jde o nesrovnatelné počiny).

Srdeční záležitost. Jestliže předchozí dva díly řadím k nejlepším animákům své doby, trojku považuji za jeden z nejlepších filmů tohoto století. Fascinuje mě na ní nejen způsob, jakým uzavírá (do té doby) vývoj hraček a jejich postavení v životě dospívajícího majitele, ale rovněž její vnitřní vypravěčské uspořádání, její přirozený přesun od zahořklé komedie s nově ustanoveným prostředím přes napínavou únikovou reflexi Dannyho parťáků až k nesmírně dojemnému resetování a nalezení nové společné naděje. Opět navíc přibyly nezapomenutelné figury (strašidelná panenka) a režie některých scén hraničí s čirou genialitou (u závěru v peci mi vždy dochází dech). Woody, Buzz, Rex, Brambůrka či Čunče jsou pro mě tvářemi Pixaru, což právě tenhle snímek nejlépe odráží.