Autor výstavy, kunsthistorik Roman Prahl, vybral obrazy ze dvou desítek českých institucí, především ze sbírek pražské Národní galerie. Jiné zapůjčili soukromníci. V komorním prostoru výstavního sálu číslo 13 jsou nejčastěji k vidění kresby, grafiky a fotografie, v menší míře také malby malého či středního formátu.
Jen na malém formátu
Odpovídá to i dobové produkci. Témata volného času se na velká plátna etablovaných autorů 19. století dostávala pozvolna. Na výstavě se objevují díla podepsaná slovutnými umělci, jako jsou kromě Václava Brožíka například Mikoláš Aleš, Luděk Marold, Jan Preisler, Karel Purkyně, Antonín Chittussi nebo Alfons Mucha. Většinou ale jde o menší formáty, skici nebo práce na papíře.
"Takové obrazy malovali pro své domácí prostředí nebo pro přátele," říká autor výstavy, podle něhož si témat odpočinku začali umělci všímat v předminulém století. Tehdy průmyslová revoluce umožnila užívat si volný čas širší, zejména městské populaci.
Malíři nemohli přehlédnout výtvarnost i emotivní náboj družného posedávání našňořené městské honorace v zahradních restauracích, romantiku pikniků v přírodě, exotiku vesnických slavností nebo křehkost výjevů z měšťanských salonů, jímž často vévodily děti nebo ženy zabrané do četby knih.
Čtenářky nebo ženské postavy zahleděné do dáli se jako symbol denního snění na chvíli staly populárním námětem, čemuž se ve svých komentářích posmíval malíř a kritik Karel Purkyně. To mu ale nebránilo, aby si také nevytvořil svou čtenářku a nevymyslel pro ni originální scénu: obraz Ranní hodinka z roku 1862 zachycuje přízemní okno růžemi porostlého domu. V něm se za bohatou vegetací, vinoucí se z řady květináčů, bělá tvář dívky skloněné nad knihou. Ve třetím plánu malby je v šeru pokoje nezřetelně vidět ještě portrét pověšený na zdi.
Hospoda a procházky
Kurátor vysledoval devět nejčastějších "volnočasových" motivů: čtenářky zařadil do kapitoly Zasnění, odpočinek, zahálka a nuda. Další část výstavy nese slibný název Procházka, výlet a lázeňský pobyt. Jiné se jmenují Svět dětství a mateřství, Mezi hospodou a kavárnou nebo Péče o tělo jedince i kolektivu a radost z pohybu.
Jak se ukazuje, umělci 19. století příliš nedbali o pravdivost výjevů. Častěji znázorňovali idylizovanou tvář, která měla daleko k realitě. Asi nejzřetelnější je to při zobrazování mateřství a dětí. Ty byly podle Romana Prahla většinou jen roztomilou výzdobou prostředí dospělých a mateřství se zobrazovalo jen jako radostná povinnost.
"Obliba těchto výjevů se vesměs míjela s autentičtějším ztvárněním," píše autor výstavy téměř diplomatickým slohem v katalogu. Pouze několik vystavených či alespoň v publikaci reprodukovaných případů ukazuje nějakou reflexi: Quido Mánes například v roce 1862 namaloval Spícího ponocného, žánrový a lehce humoristický výjev, který ale v podtextu ukazuje dětskou práci. Podobně Soběslav Pinkas zachytil vyčerpaného Odpočívajícího pasáčka.
Pražští uličníci
Na jiném plátně, které je však zastoupeno jen reprodukcí v katalogu, Pinkas zachytil Děti hrající si na Kampě s druhým názvem Pražští uličníci. Neposednou smečku vzácně ukazuje ve chvíli, kdy nepodléhá vyžadované disciplíně nebo alespoň dohledu dospělých. Naproti tomu Václav Brožík v obraze První představení namaloval koberci a nábytkem přecpaný měšťanský salon, ve kterém se tři dámy rozplývají nad svými dětmi, jež v kloboučcích a krajkových šatečkách napodobují způsoby dospělých.
"Snažil jsem se ukázat oba protějškové proudy. Jak práce, které zobrazovaly očekávaní publika, tak soukromou tvorbu umělců, určenou jen pro úzký okruh přátel," říká autor výstavy. Podle něj bývali umělci odvážnější právě při práci "pro doma".
I když mnoho českých výtvarníků navštěvovalo Paříž nebo v ní pobývalo, její styl se do Prahy přenést nepodařilo. Například podobu erotických motivů určovala prudérnější Vídeň, na což málem doplatil Vojtěch Hynais. Ten ze studijního pobytu ve francouzské metropoli poslal malbu Paridův soud, jejíž vznik podpořilo stipendium od vídeňského ministerstva osvěty a kultu.
Práce však byla s pobouřením odmítnuta: vadila nahá Héra, kterou Hynais namaloval s nezakrytým klínem. Dílo nakonec převzal mecenáš a zakladatel České akademie pro vědu, literaturu a umění Josef Hlávka.
Genderově vyvážené hospody
Pařížský styl byl jiný také v dalších ohledech, nejen v zobrazování nahoty. "V Paříži byly úplně jiné poměry, například z hlediska provozu hospod a kaváren, ve kterých se rovnocenně potkávali muži i ženy. Naproti tomu Praha byla zase bohatá na produkci kolektivního způsobu trávení volného času," srovnává kurátor Roman Prahl.
Jednu kapitolu výstavy věnoval i živým obrazům. "To je žánr, který už zanikl, ale naši předkové se jím hodně bavili. Byly to sestavy dobrovolníků, kteří imitovali pozice ze známých obrazů. Dnes se s ikonami umění zachází úplně jinak. Dělají se například koláže," dodává kunsthistorik.
Výstavu Od práce k zábavě doprovodilo stejnojmenné plzeňské mezioborové sympozium, které se uskutečnilo koncem února.
Výstava
Od práce k zábavě. Podoby volného času v umění 19. století
Západočeská galerie - výstavní síň 13, Plzeň, výstava potrvá do 10. května.
