„Za každou větou vidím desítky hráčů, které jsem trénoval. Tváře, osudy, příběhy. Slavné kariéry, anebo úplně neznámé případy. Nádherné góly a bohužel i sebevraždy.“
Prezident Unie českých fotbalových trenérů a patron projektu, jehož součástí je Linka bezpečí, by rád, aby sportovní svět naslouchal, protože: „Trenér, a je úplně jedno u jakého sportu, může mladým sportovcům hodně pomoci. Anebo hodně ublížit.“
Ovlivňuje trenér osudy?
Zásadně. I když se do profesionálního fotbalu dostane třeba jeden kluk z tisíce, tahle příručka sedí na každého. Mladý sportovec má tři záchytné body: rodinu, školu, trenéra. A v pubertálním věku má trenér největší význam ze všech. Je to partner, ne diktátor nebo nepřítel. Má výsadní postavení a obrovskou moc. Pakliže se umí správně chovat.
A to?
Nenapíše na tabuli pravidla, podle kterých se bude mužstvo chovat, nýbrž je sám vzorem. Personou. Vůdcem. Stratégem. Psychologem. Je to sakra náročný úděl, o kterém by měl vědět předem. Ne se po půlroce divit: Jé, já si myslel, že potrénujeme, zasmějeme se a zítra čau.
Ale proč je součástí projektu Linka bezpečí?
Jako poslední alternativa. Nebuďme naivní, kolektiv dokáže být krutý a nemilosrdný. Šikana, kyberšikana, sexting... Představa, že si šestnáctiletý šikanovaný kluk uvědomí svůj stav a vyřeší ho tím, že se obrátí na profesionály, je možná příliš optimistická. Ale musí existovat.
To teď zase čtete z brožury.
Společnost má obecně problém, že neví, jak vychovávat. Mně je pětašedesát a bojuju s tím pořád. Co pro své děti a vnuky udělat, aby vyrůstali co nejlépe?
Co si odpovídáte?
Vzdělávat! Zaprvé mentálně, zadruhé fyzicky, zatřetí uměním.
Uměním? Vy, trenér fotbalu?
Já byl nejdřív zedník, po dědovi. Od pěti let jsem měl ruce zalepené od malty. V jedenácti mě naši dali na akordeon a můj učitel, pan Fojtík ze známé ostravské skupiny Buřinky, psal mamince dopisy: Paní Ličková, zakažte synovi fotbal. Bude mít křečové žíly, měl by se věnovat hudbě.
Co by měl vědět trenér?
Že nejméně osmadevadesát procent kluků, o které se denně stará, se nakonec fotbalem živit nebude. Přesto se ke každému musíte chovat tak, že má tu šanci. Vnímat. Naslouchat. Radit. Trenér má zásadní roli. Netvrdit klukovi, který se cítí být obětí šikany: Neboj, zítra už si na to nevzpomeneš. Nebo: Nic si z toho nedělej, to není tvoje vina. Vzpomínám si na Františka Rajtorala, jak před dvanácti lety, den před Vánocemi, zavolal a tichým hlasem řekl: Nemůžeme se sejít, trenére?
Kluk, který miloval fotbal. Nechápu to, říká bývalý kouč Rajtorala |
Rajtoral, někdejší hvězda Plzně, se před třemi lety oběsil.
Trpěl depresemi a my to tenkrát v Ostravě schovali za diagnózu únavový syndrom. Nikdy nezapomenu, jak jsme se potkali na prázdných Bazalech. Já řekl doma: Za chvíli jsem zpátky a ozdobíme stromeček. A pak jsme s Frantou čtyři hodiny seděli. Natolik mi důvěřoval, že se potřeboval svěřit. Přitom řekl jen pár slov.
Zpráva o sebevraždě vás asi nepřekvapila, viďte?
Bohužel ne. Vybavuju si zápas na Žižkově, kdy na něj trenér Večeřa houknul: Rajty, běž se rozcvičit, vystřídáme. Za tři minuty se otočil na lavičku a Rajty pořád seděl. Úplně vypnutý. Varovné signály byly patrné a trenér by je měl vnímat.
Takových případů jsou stovky.
A drtivá většina bezejmenných. Měli jsme v Baníku šestnáctiletou naději. Adam Dolanský, veselý kluk. Když několikrát vynechal trénink, přiznal, že má deprese. Že má problém přejít práh bytu. Líčil: Obléknu se, zavážu tkaničky, našlápnu... a nedokročím. Byl schopný s tím bojovat dvě hodiny.
VZPOMÍNKA: Jaký byl Bystroň? Krotil Messiho, ale neubránil sám sebe |
David Bystroň, váš další bývalý svěřenec, si taky vzal život.
Byzi byl na hřišti vůdce, ale v jiném než fotbalovém světě neuměl fungovat. Nebyl schopný si udělat ani autoškolu.
To jste jako trenér vnímal?
To musíte. Nicméně trenér nevychovává, nýbrž pomáhá. Zhruba sedmdesát procent naší práce nemá nic společného s kopáním do míče. Trenér ukazuje směr a já věřil, že zrovna Bystroň půjde správně, i když neměl snadné dětství. Styděl se za tátu, který zametal na stadionu. Utíkal před ním. Když mu v Plzni našli doping, byl jsem první, komu volal.
A dál?
Zhroutil se mu svět. Dva roky nesměl hrát fotbal, partnerka ho opustila. Všechno, co měl rád, ztratil. Párkrát jsem ho potkal, když jsem běhal v Komenského sadech. Byzi pokaždé sklopil oči a utekl. Už se to vrátit nedá, ale třeba jsme mu jako trenéři měli pomoci víc.
Proto jste se stal patriotem trenérského manuálu?
Zasáhlo mě to. Je to odkaz, který mě svým způsobem zasáhl víc než sto ligových gólů, tři tituly s Baníkem nebo olympijské zlato z Moskvy. Tady jde o budoucí životy. O dodržování slušnosti. O fair play.
Až tak silný odkaz?
Přesně jsem si vybavil den, kdy jsem si během trenérských studií ve Francii koupil knížku, kterou napsali trenéři Gérard Houllier a Jacques Crevoisier. To už je třicet let. Byl to jakýsi návod, jak by se měl trenér chovat, aby za sebou nechal stopu. Trenér naučí fotbalisty, kolik naběhat kilometrů, v jakých hrát prostorech, kolik mít sprintů, ale často nenaučí, jak se chovat.
Jak?
Správně. Lidsky. Přirozeně. Taky jsem se musel učit.
Vyprávějte.
Praxí. Po stříbrném Euru v Anglii jsem jel přednášet na trenérský kongres do Dánska. Podzim 1996 a Dušan Uhrin, hlavní trenér nároďáku, nemohl. Hned ve dveřích sálu potkám legendy Sacchiho, Houlliera, Michelse, Vogtse a říkám si: Probůh, co tu vůbec dělám?
Trenéři jako vy, nebo ne?
Přitočil se ke mně Houllier, usmál se a povídá: Uvolni se! Neboj se a odlehči to. Tak jsem si sundal sako, rozvázal kravatu a řekl si: Možná je v sále 500 trenérských kapacit, ale copak se z nich zblázním?
Těžký test.
Kdosi se mě zeptal, jestli jsme před Eurem počítali s tím, že by se reprezentace mohla dostat až do finále. A jak už mě ta kravata u krku neškrtila, povídám z pódia: Náš trenérský kolega Ivo Viktor, určitě si ho pamatujete z Bělehradu 76, si objednal dovolenou od osmadvacátého června. A my hráli finále třicátého. Ozval se smích a já měl vyhráno.
Ještě nějaká dobrá rada?
První, koho jsem druhý den potkal na snídani, byl Arrigo Sacchi. Ikona, trenér vicemistrů světa. Já rozklepaný: Dobré ráno, pane. A on: Tykej mi. To je přesně ta chvíle, kdy trenér uplatní svou moc správným směrem. Jako když se v trenérském kamrlíku v Ostravě ozvalo: Ťuk, ťuk, ťuk. Nakouknul útočník Martin Lukeš, jeden z největších talentů. Potlučený, špinavý, po flámu. Jen jsem zvedl obočí: Ještě jednou a vyrazím tě!
Počkejte.
To jsou běžné věci, se kterými se potkáváte každý den. Bez ohledu na věk, na klub nebo úroveň. A tím vzniká vztah. Trenér má na dítě nezřídka větší páky než máma s tátou. Jen na to musí být připravený, protože je nedílnou součástí výchovy.
Máte od hráčů zpětnou vazbu?
Když jsem měl před dvěma týdny přednášku na Strahově a chtěl si o přestávce odskočit na toaletu, zastavil mě Martin Svědík a objal mě. Pak mi skočil do náruče Milan Baroš. Beze slov.
Zrovna ten Baroš, který natropil tolik malérů?
Na Milanovi, když byl malý, jste mohli dříví štípat. Všechna cvičení splnil, nereptal. Táta ho vozil starou škodovkou každý den z Vigantic do Ostravy a byl naštvaný na celý svět, protože Milan byl v Baníku původně jen na hostování. Když jako hvězda přestoupil do Liverpoolu, ztratil se mi z dohledu, ale kdykoli jsem od něj něco potřeboval, vždycky se snažil pomoci.
Co Marek Jankulovski, další „váš“ vítěz Ligy mistrů?
Představte si únorový holomráz, hnusnou škváru a přátelák s Jiskrou Hrušov. Bylo mu čtrnáct a dával okázale najevo, jak se mu nechce hrát. Zdeněk Kosňovský, ostravská trenérská legenda, drobný a rázný jako Napoleon, to v kabině nevydržel a zakřičel: Pando, já tě vyhodím!
Pando? Přezdívka po tátovi?
Jasně, horká makedonská krev. Mladý Jankul vstal, přiblížil se na pár centimetrů ke Kosňovskému a do tváře mu vmetl: Trenére, my dva si asi rozumět nebudeme. Větší sígr v ročníku nebyl, přitom z něj vyrostl nejen vynikající fotbalista, ale taky člověk.
Dnes je z něj ředitel Baníku.
A já vidím scénku, jak na mě křičí klubový ředitel: Můžeš pustit Panda z tréninku? Má být v jedenáct ve škole, maturuje! Aha, tak se Marek sbalil a v teplákové soupravě běžel odmaturovat. Dnes tvrdí, že Lička je nejlepší trenér, kterého v kariéře měl, přitom já po něm dupal. Víte, trenér, ať se jedná o jakýkoli sport a jakoukoli věkovou kategorii, musí jasně stanovit pravidla a musí být prvním, kdo je bude dodržovat.
Proč třeba Tomáš Řepka sklouzl na šikmou plochu?
Možná to měl v sobě. Ve třinácti šel z domu, kde se o něj starala jen maminka, protože tátu dlouho neznal. V šestnácti se pak stěhoval ze Zlína do Ostravy. Furt sám. Máte talent, dostanete základní servis, ale životem se musíte protloukat sami. Každý to řeší po svém.
„Trenér má na dítě nezřídka větší páky než máma s tátou. Je součástí výchovy.“ |
Z polského útočníka Jakuba Błaszczykowského se po šíleném zážitku v dětství stala celebrita. Taky jste ho trénoval.
Jeho strýc Jerzy Brzęczek, dnešní trenér polské reprezentace, za mnou před patnácti lety přišel: Vernere, vychováváme syna mojí ségry, je rychlý, snaživý, nezkusíš ho? Pošli mi ho na trénink, uvidíme. Kubu mezitím odmítla půlka polské ligy, zato od nás po prvním tréninku slyšel: Zajeď si domů pro pas, zítra letíme na soustředění. Majitel Wisly ho nechtěl koupit, protože stál jen tři tisíce zlotých. Za dva roky ho prodával do Dortmundu.
Abychom nezamluvili tu rodinnou tragédii.
Táta mu zavraždil mámu. V afektu ji ubodal a dostal patnáct let natvrdo. Ano, je to extrém, ale jako trenér prostě takovým příběhům čelíte, pokud se snažíte a umíte naslouchat. Už před dvaceti lety mě šokovalo, když mi kluci vyprávěli, kdy na intru chodí spát a co jedí.
Co jste slyšel?
Koupím si pět housek a dvě paštiky, to stačí. A před druhou neusnu, stejně je na chodbách furt křik. Spadla mi brada: Takže my jezdíme vyhodnocovat údaje z jejich sporttestrů za docentem Stejskalem do Olomouce, a oni večeří housky?
Když tak listuju vaší brožurou, poznáte rozdíl mezi mazáctvím a šikanou?
Když jedinci nebo skupince lidí cíleně ubližujete, děje se to opakovaně a frekvence se zvyšuje, je to šikana. Mazáctví je nepsané pravidlo, kdy musí nováček unést roli zobáka.
To není moc velký rozdíl.
Když jsem vedl Baník potřetí, řešil jsem spory mezi Čechy a slovenskou menšinou. Byly to tak agresivní výstupy, že ty dvě party spolu nemohly být v jedné místnosti a na hřišti si jenom nadávaly. Všichni Slováci postupně zmizeli... V Polonii Varšava jsem zase musel zakročit proti rasismu. Sportovní kabina je velmi živý organismus a trenér je v ní od toho, aby ji ukočíroval.
