Článek
Češi vysvětlující Slovákům, co dělají špatně a jak to mají dělat lépe – to je věc, kterou každý z našich východních sousedů bezmezně miluje. Přesto si to nemůže našinec odpustit, patří to ke vzájemným historickým vztahům, stejně jako Masarykův atentát na Štefánika a mrtví čeští turisté v Tatrách.
Před víkendovými parlamentními volbami na Slovensku se takové hraběcí rady opět objevují v hojné míře. „Hlavně nevolte ty fašisty, podívejte se na našeho Okamuru.“ „No jo, liberální opozice se měla spojit, podívejte se na ty naše trpaslíky.“ „Nejdůležitější je zbavit se populistického, zkorumpovaného premiéra, vše ostatní se časem poddá.“
K poslední zmíněné myšlence se však upíná i nemalá část slovenských novinářů, komentátorů a hlavně voličů. Potupná porážka Roberta Fica a jeho Směru je po 12 letech až neuvěřitelně blízko na dosah. Byl podobně všemocný jako Babiš, Orbán nebo Kaczyński. Nechal se nosit na rukou, užíval si luxusu, na který mohl i z premiérského platu těžko dosáhnout, měl pod palcem celou zemi. Ale teď? Histrionská troska, pouhý stín slavných dní. Vlastní strana neměla dost kuráže jej odstavit, tak jej tiše trpí. Nebo se jej bojí.
Ale života bez Fica se přestává bát stále více Slováků. Pád preferencí Směru nabral v posledních týdnech takovou rychlost, až to bere dech. Potvrdil to i poslední průzkum, kdy Směr poprvé přeskočilo opoziční hnutí OLaNO. Jeho předseda Igor Matovič má tak nakročeno k tomu stát se premiérem. Případně místo sebe nabídnout jinou, méně polarizující osobnost. Ze vzdáleného českého pohledu by se to zdál být pohádkový konec – lídr opozice si to odmakal, není to „nácek“ jako Kotleba a hlavně půjde od válu Fico, za jehož vlády si Slovensko rozparcelovala italská a slovenská mafie.
O něco méně veselejší obrázek nás však čeká při bližším pohledu na kandidáty OLaNO, tedy lidi, kteří by se stali poslanci, někteří pak i ministry. Na 4. místě nalezneme Annu Záborskou, která se uchází o hlasy voličů s velice srozumitelným programem: „Zastavení přijímání Istanbulské úmluvy, odmítnutí registrovaných partnerství a adopcí dětí homosexuály, nerušení prosociálních opatření, odmítnutí zmírňování protidrogové politiky a odmítání přijímání nelegálních migrantů.“ Láska k bližnímu z těchto slov ční jako Gerlachovský štít.
Aby nedošlo k mýlce, nejedná se jen o osamocený názor jedné kandidátky. Výše zmíněné body jsou veřejným závazkem hnutí OLaNO, že bude součástí pouze takové vlády, která tyto požadavky podpoří. Odmítne ratifikovat mezinárodní úmluvu chránící ženy před domácím násilím, neumožní tisícům lidí mít stejná práva jako ostatní, neumožní tisícům dětí opustit dětské domovy nebo pěstounskou péči. Nenávist k migrantům je pak už v zemích Visegrádu evergreenem, nad tím ani není nutné se pozastavovat.
Ani dál to není radostný pohled. Na 6. místě nacházíme bývalého tenistu Karola Kučeru. Ten pro změnu šířil hoax o tom, že v Bruselu se uskuteční veletrh dětí, kde si budou moci gayové zakoupit (adoptovat) novorozence i puberťáka. Mezi dalšími kandidáty je poslanec, který hlasoval pro návrh Kotlebovců, aby žena, která podstoupila interrupci, putovala na 5 až 12 let za mříže. Nesmíme zapomenout ani na Richarda Vašečku, který proslul výrokem: „Sex není jen věcí manželského páru. Je to v první řadě Boží věc! Sex není soukromé potěšení. Sex je naplňování Božího plánu.“ 57 ze 150 kandidátů OLaNO je součástí platformy Křesťanští kandidáti zastávající právě takové názory.
Slováci si s největší pravděpodobností nezvolí inverzního Roberta Fica, jak by si mnozí v Česku představovali. Do čela státu se možná postaví egocentrik, politický střelec a oportunista, který měl po celou politickou kariéru pouze jeden smysl existence – boj proti Robertu Ficovi. Sám bude mít nejvíce starostí uhlídat klubko individualit, jejichž světonázory se od sebe nemohou více lišit. V OLaNO nalezneme pestrou škálu křesťanských ultrakonzervativců inklinujících k fašistické rétorice potlačování ženských práv až po občanské aktivisty a pravicové liberály. Situace se stane značně nepřehlednou, čehož možná využijí k opětovnému nabrání sil Směr i Kotlebovy plešky.
Podobné pocity bychom pravděpodobně zažívali i při pohledu na ty, kdo chtějí nahradit Andreje Babiše. ODS, která si nejvíce preferenčními hlasy zvolila za místopředsedu Alexandra Vondru, popírajícího snad veškerý západní společenský pokrok posledních třiceti let? Nebo Piráti, kteří se tak brání pravolevému dělení, že nabízejí za teplického senátora radikálního kritika kapitalismu Tomáše Tožičku a současně za jihomoravského zastupitele miliardářského self-made mana Jiřího Hlavenku?
V nejbližší době ovšem nehrozí, že by nás něco podobného potkalo, na to je Andrej Babiš příliš silný, opozice bezzubá, všichni se tu jen tak plácáme v blátě a čekáme, že to nějak dopadne. Po chvilkovém vzedmutí Milionu chvilek opozičně naladěná část veřejnosti opět upadla do apatie, na druhou stranu u nás naštěstí absentuje podobný spouštěč společensko-politických změn jako na Slovensku – vražda dvou mladých lidí nepřímo způsobená rozkladem státních institucí.
Jak se ovšem zdá, na Slovensku hodlají vytlouct klín klínem a ukradený stát nahradit státem bizarní směsi křesťanského fundamentalismu, homofobie, misogynie a liberalismu. Z krátkodobého i dlouhodobého hlediska je to jistě nutné, ale přesto se člověk neubrání pocitu, že je to zkrátka mizérie, kterou si nezaslouží snad ani ti Slováci.
