Před 30 lety Moskva po tvrdém vyjednávání souhlasila, že od nás stáhne své vojáky. Jak by jednání asi vypadalo dnes?
Analýza Michaela Romancova: V dějinách každého státu najdeme data, místa, události a osobnosti, kolem nichž se vytváří národní mýtus, a právě tak najdeme data, místa, události a osobnosti, na které se neprávem zapomíná. Jedním z nejdůležitějších dat z druhé kategorie je 26. únor 1990, jehož třicáté výročí si právě připomínáme. Tehdy v Moskvě ministři zahraničí Československa a Sovětského svazu – Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze – za přítomnosti Václava Havla a Michaila Gorbačova podepsali Dohodu mezi vládou ČSSR a SSSR o odchodu sovětských vojsk z tehdejšího československého území.
Události následující po 17. listopadu jsme si kvůli jejich nenásilnému charakteru zvykli označovat jako „sametovou revoluci“, ale nelze nevidět, že se rovněž jednalo o zásadní mocensko-politickou změnu, která spočívala na dvou událostech mimořádného významu. Devětadvacátého listopadu 1989 Federální shromáždění vypustilo článek 4 z Ústavy ČSSR, čímž byl ukončen 41 let trvající monopol KSČ na vládu v naší zemi. Tím byly vytvořeny podmínky pro politickou pluralitu založenou na svobodné a spravedlivé soutěži politických stran.
Šestadvacátého února 1990 pak Sovětský svaz souhlasil se stažením svých vojsk. Teprve po jejich odchodu jsme se stali zcela svobodnou a suverénní zemí.
S odstupem třiceti let se zdá, že nešlo o nijak komplikovaný proces. Vždyť odchod sovětské armády proběhl rychle, spořádaně a ze všech států bývalého sovětského bloku jsme byli první, odkud Sověti odešli. Pravý opak však byl pravdou, neboť vyjednávání byla mimořádně náročná a tvrdá.
Jiří Šedivý se o tom rozepsal v časopise Mezinárodní vztahy. V Československu začaly přípravy na jednání se Sověty již v prosinci 1989, kdy byla na Federálním ministerstvu zahraničních věcí vytvořena expertní skupina pro přípravu jednání o pobytu a odchodu sovětských vojsk, jejímž vedením byl pověřen náměstek ministra zahraničí Vacek. Po jmenování Čalfovy vlády, v níž se ministrem zahraničí stal Jiří Dienstbier, jehož náměstkem a aktivním aktérem jednání s Moskvou byl nedávno zesnulý Luboš Dobrovský, nabraly věci rychlý spád. Praha nově začala zastávat pozici, že Smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk, kterou byl v říjnu 1968 zpětně zlegalizován výsledek invaze vojsk států Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968, je nulitní, tedy neplatná od samého počátku.
„Jednání mezi Prahou a Moskvou o odchodu budou bilaterální a nebudou vázána na Vídeňské rozhovory o snížení stavu konvenčních vojsk SSSR a USA ve střední Evropě. Jednat se bude pouze o odchodu a to o odchodu v nejkratším možném termínu…,“ píše o československých východiscích Šedivý. „Československá strana sovětům předestřela argumenty jak právně-politické, kde dominovalo tvrzení, že přítomnost sovětských vojsk na našem území vyplývá z porušení mezinárodního práva aktem invaze z roku 1968, i technicko-vojenské, kdy naši vojenští odborníci byli schopni doložit, že Československá lidová armáda je schopna zabezpečit území ČSSR vlastními silami a zároveň dostát všem tehdejším platným mezinárodním vojenským závazkům.“
Kolik sovětských vojáků se vejde do vagonu…
První kolo jednání, které probíhalo 15. a 16. ledna 1990 v Praze, podle Šedivého přineslo celou řadu zajímavých poznatků. Za zmínku i dnes stojí zjištění, že
