Bohuslav Rybín vidí krásu v místech, o kterých má většina lidí asi úplně opačné mínění. Zaměstnanec litvínovské chemičky vyrazí do práce čas od času obtěžkaný brašnami s fotoaparáty, aby zvěčnil různá zákoutí rozlehlého závodu. Snímků už má stovky.

31 fotografií

A s jedním z nich nedávno vyhrál soutěž v rámci nového projektu Czech Industry Challenge zastřešeného ministerstvem průmyslu a obchodu, jehož cílem je popularizovat český průmysl. „Industriální prostředí mě fascinuje. Někdo mě má za blázna, ale ta chemička je prostě krásná,“ říká nadšeně muž, který přitom původně ani nevěděl, že soutěží.

Takže posloucháte ohledně svého koníčku jízlivé poznámky? 
No jéje. Plno lidí včetně některých kolegů už mi řeklo – prosím tě, jak můžeš fotit průmyslovou fabriku. Ale pro mě je to nejvíc. Přírodu, děti nebo zvířata fotí kdekdo. Já se našel v průmyslu. Nejlepší je fotit brzy ráno nebo navečer, kdy je nejlepší světlo a jsou prodloužené stíny. To pak všechno hned vypadá jinak. A noční fotografie je úplně o něčem jiném. Ta světla… To je prostě nádhera. Noční fotky mají specifické magické kouzlo. Ostatně i zmíněná vítězná fotka vznikla v noci.

Teď si možná zase kdekdo pro změnu řekne – hele, on se místo práce producíruje po chemičce a fotí.
(smích) Pracuji v provozu, který má pod sebou spoustu potrubí po celém závodě, takže při pracovních kontrolách vidím spoustu míst. Některé úhly se vidí jen z potrubních mostů, ze střechy. Přiznávám, některé fotky vznikly i v pracovní době. Třeba o víkendu, když jsem měl trochu víc času. Ale protože jsem na focení musel dostat povolení od firmy, zaměstnavatel to věděl. Ale mnohokrát si do práce zajedu i během volna. A někdy i třeba se starým budíkem. To jsem pak byl teprve za exota. (smích)

Prosím?
Zkoušel jsem zátiší. Fotit staré věci ve starých budovách, tady v práci v dneska už opuštěných provozech. Vzal jsem si právě třeba starý foťák nebo starý budík. Takže jsem táhl přes vrátnici ještě víc tašek než normálně. Měl jsem s tím ale docela úspěch. Některé fotky se objevily na výstavách v Kodani, v Barceloně a v Amsterdamu.

Kdy jste s focením jako takovým začal?
Když tady ještě běhali mamuti. (smích) Focení bylo velkým koníčkem mého dědy, od něhož jsem dostal svůj první přístroj – zrcadlovku flexaret. Dost mě to chytlo. Pak jsem si pořídil svůj foťák a fotil hlavně přírodu a lidi. Ale vždycky mě fascinoval hlavně průmysl, na první pohled ne úplně hezká místa.

A s chemičkou to potom začalo kdy?
Na to, že tady pracuji už jednatřicet let, tak poměrně nedávno. Nápad samotný je ale opravdu daleko starší. Teprve před několika málo lety však firma pořádala fotosoutěž s tématem městských zákoutí. Tehdy jsem přišel za nadřízenými, že bych si přál něco vyfotit přímo tady. Bezpečnostní opatření jsou totiž striktní. Opravdu nepřichází v úvahu, že bych si jen tak přinesl do práce foťák a cvakal. Museli mi to schválit napříč několika úseky, přičemž to povolení platí vždy jen rok, pak je potřeba dostat nové. Získal jsem ho a mohl začít. Původně jsem fotil jen pro sebe, ale pak mě oslovil přímo Unipetrol, jestli by mé fotky nemohl zveřejňovat na svých sociálních sítích. Proto jsem vůbec netušil, že má fotka je v nějaké soutěži. Byla to prostě už fotka Unipetrolu. Ke mně se potom až dodatečně doneslo, že vyhrála. Moc mě to potěšilo.

Vás jsem ale na sociálních sítích nenašla.
Všechny své profily jsem zrušil. Zaprvé mi to bralo strašně moc času. A taky se mi stalo, že si moje fotky přivlastnil někdo jiný. Takže sám za sebe se momentálně nikde neprezentuji.

Jak moc a jak dlouho fotky upravujete?
Úzce v tom spolupracuji s kolegou z marketingového oddělení. Srovnáme horizont, doupravíme barvy. Někdy si s fotkou hrajeme třeba hodinu. Snažíme se to ale úplně nepřehánět. Příliš softwarových úprav fotce škodí.

Zmínil jste přísná bezpečnostní opatření. Jak moc vás omezují přímo v terénu?
Je pravda, že mám v hlavě nápady i na snímky, o kterých vím, že je nikdy nepořídím, protože musím dodržovat třeba určitou vzdálenost a někam vůbec nesmím vstupovat. Ale tak to zkrátka je.

Neláká vás zkusit jiný areál?
Víte, než někde začnete takto fotit, je potřeba závod nejprve pořádně poznat. Kdybych přijel jinam, neznal bych ta zákoutí. Musel bych dostat spoustu času, abych si mohl všechno projít. Tady v Litvínově už přece jen vím, kam jít.

A kam si tedy půjdete pro fotku příště?
Zatím nikam. Nemám teď platné povolení. Před pár měsíci vypršelo.

Nesvrbí vás ruce?
Někdy docela jo. (úsměv) Ale čeká nás letos zase další zarážka (kompletní odstávka kvůli údržbě zařízení), takže stejně nebude čas.