Na počátku devadesátých let byl téměř veškerý majetek v této zemi v rukou státu. Považujete za správný a účinný způsob, jakým byl privatizován, tedy rozdělen do soukromých rukou?
Privatizace byla určitě jedním z možných procesů, jak majetek znárodněný a držený komunisty dostat do soukromých rukou. Samozřejmě ten majetek, který nepodléhal restitucím a zákonu o půdě 3T. Proces byl správný, relativně účinný a v první fázi i spravedlivý. Spravedlivý v tom, že v malé privatizaci se mohl každý občan zúčastnit aukce a pokud privatizovanou jednotku vydražil, Česká spořitelna mu byla povinna do 30 dnů od vydražení poskytnout úvěr, pokud cena vydražené jednotky nepřesáhla 120 % vyvolávací ceny. Do 30 dnů proto, že vydražitel musel státu zaplatit, jinak byl výsledek aukce zrušen.
Tuto dohodu před zahájením aukcí uzavřela trojice Tomáš Ježek, ministr privatizace, Miloslav Kohoutek, předseda představenstva České spořitelny, a Rudolf Baránek, předseda Sdružení československých podnikatelů. Pan Kohoutek dohodu beze zbytku dodržel. To rozhodlo o tom, že privatizace začala, a po každé aukci kdekoliv v republice narůstal počet nových skutečných soukromníků. Toto byla jedna z klíčových záležitostí, které Sdružení československých podnikatelů dosáhlo.
Navíc jsem Tomáše Ježka přesvědčil o tom, že do okresních privatizačních komisí začlenil i nominanty Sdružení československých podnikatelů. Velmi se tím zrychlila tzv. příprava majetku pro aukce. Staré struktury se na mnoha místech zarputile bránily, např. ředitelé okresních RaJ. Z nich bylo navíc velké procento agenty StB.
Když to vezmeme ještě šířeji – jak jste spokojen s tím, jak proběhla ekonomická transformace? A s rolí, jakou při ní sehrál Václav Klaus?
Před odpovědí na tuto otázku připomenu politickou situaci v republice v roce 1991. Občanské fórum se začalo názorově štěpit. Do jeho čela byl zvolen Václav Klaus, který po krátkém čase OF rozpustil a založil ODS. Velmi tím oslabil nejen v ekonomických otázkách Václava Havla a jeho lidi např. z OH, ODA, ČSSD atd. Navíc ODS v červnu 1992 s převahou vyhrála volby, Václav Klaus se stal předsedou vlády a s Mečiarem rozdělili federaci. Navíc Václav Havel podal demisi na „federálního“ prezidenta.
Než byl Václav Havel zvolen prezidentem České republiky, Václav Klaus rozjel proces velké privatizace dle svých not. Jeho mantrou se stala tzv. kuponová privatizace. Klaus se ze všech sil snažil omezit proces restitucí a jiných forem privatizace, než byla kuponová. To proto, aby na kuponovou zbylo co nejvíce majetku! K davovému šílenství občanů mu napomohl Viktor Kožený z Harvardských fondů. Tento odsouzený velkopodvodník se skrývá někde na Bahamách. V této situaci přišla další hvězdná hodina Sdružení československých podnikatelů.
Ve spolupráci s Petrem Pithartem, předsedou vlády ČR, Janem Stráským, místopředsedou vlády ČR, Tomášem Ježkem, ministrem privatizace ČR, a Ivanem Miklošem, ministrem privatizace SR, se v posledním období federace podařilo proces zahájení kuponové privatizace odložit o 4 měsíce, založit ve sdružení poradenské centrum pro zájemce o privatizaci a umožnit napsání a odevzdání cca 10.000 konkurenčních privatizačních projektů velké privatizace. Centrum vedl 1. místopředseda sdružení a budoucí prezident Hospodářské komory pan Zdeněk Somr.
Dle odhadu odborníků se nám tímto krokem podařilo snížit hodnotu majetku pro kuponovou privatizaci o cca 50 %. Těch druhých 50 % zbylo pro jiné metody velké privatizace a pro restituce. Václav Klaus byl v té době federálním ministrem financí a neměl ještě veškeré pravomoci, které získal od 1. 6. 1992. Ekonomická transformace mohla určitě proběhnout lépe, ale i daleko hůře. V tomto neopakovatelném období se mohlo stát cokoliv.
Pro Sdružení československých podnikatelů bylo důležité, aby noví malí a střední soukromníci dostali určitou šanci. A v tom jsme se ctí obstáli. Jak se „dělil“ majetek mezi „oligarchy“, to se musíte zeptat na jiné adrese. Velkým pomocníkem pro Sdružení československých podnikatelů v té době bylo naše výrazné postavení ve federální, české i slovenské Tripartitě. Na rozdíl ode dneška se v Tripartitě řešily všechny klíčové záležitosti federace i obou republik. Vlády Tripartitu respektovaly.
Na počátku devadesátých let podnikatelé často podnikali bez toho, aby byla stanovena nějaká jasná pravidla. Začínalo se vlastně ještě podle komunistických zákonů, pak se psal obchodní zákoník atd. To muselo být celkem bouřlivé, když se pravidla měnila za pochodu?
Dovolte krátkou exkurzi před obchodní zákoník. Pokud opomeneme tzv. povolení KNV, na které „podnikali“ např. hubitelé krys a potkanů v městských kanalizacích nebo horolezci při opravách věží, tak první vlaštovkou bylo na sklonku starého režimu tzv. vládní nařízení 1/1988 pro Českou republiku a 2/1988 pro Slovenskou republiku. Na základě těchto povolení začaly podnikat stovky nových soukromníků, hlavně v oboru rychlého občerstvení. Patřil jsem mezi ně. V Břeclavi na náměstí jsem měl stánek, na který jsem hrdě napsal velkým písmem Rudolf Baránek, a prodávala v něm moje sestra Anička. Omezení bylo např. v tom, že zaměstnancem nové firmy mohl být pouze rodinný příslušník. Těžce se shánělo zboží, ale i strojky např. na výrobu vaflí. Ale nadšení překonalo vše.
Zajímavé byly reakce veřejnosti. Mnozí spoluobčané byli rádi a vzpomínali na první republiku. A alespoň v Břeclavi bylo nemálo těch, kteří zuřili, že KSČ to dopustila, a vzkazovali, že není všem dnům konec. V pohraniční Břeclavi bylo hodně fízlů a navíc k pomocníkům VB jsme měli i pomocníky Pohraniční stráže a ve fabrikách silné jednotky Lidových milicí. Ti k nám nakupovat nechodili. Alespoň ne, když byli v uniformě.
V takové situaci nové soukromníky zastihl 17. listopad 1989. 16. prosince 1989 bylo založeno Sdružení československých podnikatelů a začaly mj. procesy, které jsem vám popsal v odpovědích na předešlé otázky.
Z nové legislativy od 1. 5. 1990 začala platit vyhláška č. 105, která nahradila vládní nařízení 1/1988 a 2/1988. Tuto vyhlášku vytvořili členové vedení sdružení Fidelis Schlée, Jan Žurek a Ladislav Vostárek pod patronací místopředsedy federální vlády Valtra Komárka. Tato vyhláška platila více než rok do schválení živnostenského zákona, na jehož obsahu jsme se také výrazně podíleli. Toto období bylo vývojově velmi bouřlivé, ale srozumitelné, protože po 40 letech jsme měnili dějiny.
Vaše podnikatelská asociace tehdy vstoupila do dějin českého práva, a poté i do českého jazyka, s termínem „švarcsystém“. Šlo o systém spojovaný s podnikatelem Švarcem, který za něj byl popotahován a dokonce skončil na nějakou dobu ve vazbě. Připomeňte prosím tehdejší kauzu, a jaký měla dopad na další fungování pracovního práva v této zemi…
Švarcsystém je další klíčovou záležitostí pro rychlý rozvoj soukromého podnikání. Zjišťuji, že dodnes si někteří myslí, že název je od německého ‚černý systém‘. I zde musím sáhnout hluboko do pravěku. V roce 1990 mě Alexander Dubček jmenoval do komise pro přípravu oslav 100. výročí Zemské výstavy v Praze. Často jsme navštěvovali výstaviště ve Stromovce, které se ještě před pár dny jmenovalo po Fučíkovi. Při kontrolních dnech jsem zjistil, že tam poměrně velkou zakázku získal soukromník z Benešovska pan Mirek Švarc. Tak jsem se s ním seznámil. Tak jsem i od něho zjistil, že má velmi málo zaměstnanců. Jeho podmínkou bylo, aby si i malý řemeslník zařídil živnost a navzájem si fakturovali. Po Mirkovi to začali praktikovat další a další podnikatelé. Jednoho dne mně volal ministr práce a sociální věcí ČR pan Horálek. Řekl, vem´ zítra toho Švarce a přijďte na kafe.
A že Klaus tlačí na Pitharta, aby něco udělal s tím švarcsystémem, unikají daně. Dále jsem se dozvěděl, že předseda vlády ČR Petr Pithart nechce jít proti nám, ale pro obranu potřebuje argumenty. Druhý den jsme oba byli u ministra Horálka a vždy velmi málomluvný Mirek na otázku ministra, co je to ten švarcsystém, řekl památnou větu: „Švarcsystém je, pane ministře, já pán, ty pán, oba jedem na sebe.“ Pan ministr dostal záchvat smíchu a řekl, že s tímto argumentem to obhájíme.
A mezi námi, tento systém mezi chytrými funguje dodnes, přes x pokusů ho zlikvidovat. Tzv. švarcsystém se rozhodující měrou podílel na zakládání tisíců nových firem, které by jinak nevznikly. A z těchto firem „z donucení“ jsou dnes mnohé významné a úspěšné firmy. Dva tehdejší náměstci ministrů, oba pozdější ministři, dodnes žijící, se podíleli na vzetí Mirka Švarce do vazby. Sdružení československých podnikatelů svolalo tiskovou konferenci a způsobilo velký rozruch.
Je pravdou, že jsme na velmi navštívené tiskovce některé čelné představitele státu urazili. Byl jsem na výslechu v Bartolomějské, kde vyslýchající pan major byl evidentně na naší straně. Neuvěřitelnou podporu jsme měli od novinářů a televize Nova. Po 60 dnech jsem Mirka večer odvážel z Pankráce, samozřejmě za účasti televize Nova. Nesmírně solidně se zachoval i generální ředitel Vězeňské služby, dnes už nežijící pan Karabec. Byl jsem za ním, co slíbil, splnil. Všichni se chovali k Mirkovi ve vazbě nesmírně slušně. I taková byla devadesátá léta. Rád jsem šel Mirkovi na svatbu za svědka.
Psali jsme:
Byla podle vás devadesátá léta skutečně takovým „Divokým východem“, jak jsou někdy prezentována? Byl stát opravdu tak slabý proti zneužívání práva a lidem, kteří nebyli ochotni dodržovat dohody?
Výraz Divoký východ je z komunistické dílny. Nesmírně těžce nesli svou tehdejší porážku. Stát se učil, my jsme se učili. Překonat tu 40letou propast bylo pro obě strany velmi těžké. A bolševici, a nejen oni, čekali na každou chybu. Na získání podílu na moci si museli počkat další 28 let. Je to smutné, ale věřím, že ne konečné. Tito přímí potomci zločinců nemají morální právo kritizovat. Nic nebylo horší než 40 let zločinecké KSČ. A navíc, pokud narážejí na „podvody“ ve velké privatizaci, tak mnohá jména „privatizátorů“ byla jména členů KSČ a StB.
Dnes je naopak podnikání čím dál více regulováno. Co by se mělo udělat pro to, aby lidé opět byli motivováni podnikat a „starat se o sebe“?
Jsem přesvědčen, že v dnešní politické situaci a celospolečenské atmosféře nejde, kromě neustálého opakování co je špatně, udělat prakticky téměř nic. Důležité změny jdou připravit pouze za situace, kdy funguje nějaký systém. Náš stát je řízen chaoticky a každý den se mění názory. Tuto situaci vládní garnitura využívá k dalším a dalším regulacím a represáliím. Pokud tuto vládní garnituru nesvrhneme volbami, nepůjde téměř nic udělat. Vyhrají v Parlamentu všechna hlasování.
Jak se, podle vás, změnila pověst a prestiž stavu podnikatelů od devadesátých let do současnosti?
Prestiž a pověst podnikatelského stavu je ve společnosti podstatně horší než v 90. letech. Není se co divit. Dnes a denně vládní garnitura soukromníky pomlouvá a podezřívá. V této atmosféře boje za holé přežití není síla myslet v první řadě na pověst a prestiž. Strana soukromníků České republiky má připravené programové body do krajských, senátních i sněmovních voleb. Prosazení těchto bodů by pomohlo soukromníkům znovu začít dýchat. Byli jsme první, kdo zařval: Nedopusťte zavedení EET, kontrolního hlášení a totálního protikuřáckého zákona. Ve sněmovních volbách budeme určitě součástí sil od středu doprava a v případě úspěchu bude výše uvedené zrušeno!
Máme připraveny zákonné změny, které sníží administrativní zátěž, atd. Vyvolali jsme proces tzv. zvýšení žebráckých důchodů OSVČ, ale i bývalých zaměstnanců. Postupně získáváme podporovatele pro náš záměr. Vzhledem k tomu, že se vláda není schopna domluvit, jsem přesvědčen, že změny navrhne skupina senátorů nebo poslanců. Máme radost, že v této těžké době přibývá podporovatelů stavovské Strany soukromníků České republiky. Názory nezměníme a zarputilost nám nechybí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
