Český PEN klub slaví 95 let, a tak v Praze uspořádal konferenci, na níž se mluvilo o složitém prosazování malých jazyků, jako je čeština, mezi světovými velikány. Ukázalo se, že o českou literaturu není ve světě momentálně velký zájem. Výjimkou jsou knihy pro děti. A potom speciální akce, kdy se na překladech z češtiny systematicky pracuje, jako se to povedlo loni v rámci českého hostování na knižním veletrhu v Lipsku.
Díky tomu se na německý trh dostalo osmdesát českých knih. Některé však, jak přiznal šéf Českého literárního centra Martin Krafl, jen proto, že němečtí nakladatelé shrábli dotaci, knihu v rámci akce vydali a už se o ni marketingově nestarali. Kolik českých knížek se v Německu skutečně prodá, a kolik čtenářů se tedy k české literatuře dostane, je ve hvězdách.
V opačném gardu je to podobné. Německé knihy v Česku vycházejí, ale zájem o ně není veliký. Výjimku představují detektivky Volkera Kutschera, a to ve větší míře proto, že byly předlohou úspěšného seriálu HBO Babylon Berlin.
I to nakonec na konferenci PEN klubu padlo: důležitá není okamžitá uměle vytvořená literární výměna, ale určitá samozřejmost přítomnosti české kultury v německé a naopak. A ta už desítky let chybí.
Uvidí někdy Němci film Staříci, který letos dostal výroční cenu českých kritiků? A kdy půjdou Češi do kina na vítězný film loňského Berlinale Ich war zuhause, aber… (Byl jsem doma, ale…) Angely Schanelecové? Divadelní festival německého jazyka jednou za rok a dokola opakovaná detektivní série Der Kriminalist na hlubší poznání nestačí. Samozřejmost kulturního spolubytí je pryč. Neznáme se, protože o sobě nic nevíme. Škoda pro všechny.
