Cítil jsem ohromnou hrdost, vzpomíná bývalý kongresman s českými kořeny na Havlův projev v USA
Je to přesně 30 let od slavného projevu Václava Havla v americkém Kongresu. Robert Jan Mrazek, historik, spisovatel, filmový režisér, ale také bývalý demokratický kongresman, se zasadil o to, aby Američané do Washingtonu pozvali právě československého prezidenta a bývalého vězně komunistického režimu. Řeč, která symbolicky uváděla naši republiku i celý region do tábora demokratických zemí, sledoval syn českých rodičů z předních lavic.
Než budeme osobnější, zkuste zhodnotit Havlovo vystoupení v Kongresu jako tehdejší americký kongresman a jako historik. My Češi tu řeč rádi označujeme za výjimečný moment v dějinách. Jak důležitá byla pro Ameriku?
Kdybyste v posledních sto padesáti letech chtěli poslouchat projevy lídrů z celého světa a měli si k tomu vybrat jedno místo, tak americký Kongres by mohla být dobrá volba. Projevy cizích státníků ke společnému zasedání Kongresu mají dlouhou tradici.
A já bych řekl, že řeč prezidenta Havla krátce po propuštění z vězení a zvolení prezidentem byla na úrovni projevu Winstona Churchilla za druhé světové války, když byla Anglie v obležení. Tyto dva projevy jsou považované za nejoslnivější a nejinspirativnější z těch, které kdy v Kongresu Spojených států zazněly.
Vy jste byl kongresmanem deset let, v roce 1990 to bylo už osmým rokem. Proč jste se v Kongresu rozhodli pozvat coby prvního politika z druhé strany padající železné opony zrovna Václava Havla?
Považovali jsme za neuvěřitelné, že strávil tolik let ve vězení za své přesvědčení, a pak se přes sametovou revoluci stal prezidentem nového Československa. Tehdy jsem velmi silně tlačil na to, aby Československo tady v Americe získalo doložku nejvyšších výhod.
Také jsem spolupracoval s předsedou Sněmovny reprezentantů Foleym a žádal ho, ať pozve právě prezidenta Havla, aby promluvil na společné schůzi Kongresu. Ale nebyl jsem sám. Na mnoho lidí tu zapůsobil tak hluboce, že chtěli, aby přijel a promluvil.
Jak jste vy osobně, ale i americký Kongres jako celek, prožívali vlnu revolucí v komunistické části Evropy? Věděli jste, že tohle je ten moment, a slavili vítězství ve studené válce?
Sledoval jsem to na dálku z Washingtonu a z pozice kongresmana, ale cítil jsem ohromnou hrdost, když statisíce lidí zaplnily Václavské náměstí. Jeden ze studentů medicíny, kteří byli zmlácení, ale vytrvali a stanuli v čele revoluce, je dodnes mým přítelem. Jan Bubeník byl pak nejmladším členem vašeho parlamentu a součástí Havlovy delegace tady v Americe. Měří 196 centimetrů a říkám mu malej Honza – a on mě velkej Honza, protože moje prostřední jméno je taky Jan a měřím o dva centimetry víc (směje se).
Havel po 30 letech promluvil v americkém Kongresu. Tentokrát v ukázkách filmu Tady Havel, slyšíte mě?
Číst článek
V Kongresu se názory na situaci lišily. Část si myslela, že to byl Reagan, kdo dostal Sovětský svaz na kolena. Jiní považovali za klíčovou postavu Gorbačova. Když se začaly poměry měnit v Polsku a pak i v Československu, bylo tu docela hodně strachu, že Sověti zase zasáhnou.
Ale nestalo se to a já uznávám Gorbačova jako skvělého člověka, který rozhodl, že je načase vrátit sovětským satelitům nezávislost. Z Kongresu jsme viděli, že se to děje, a uvědomovali jsme si, že je to velký historický okamžik.
‚Vaše peníze nepotřebujeme‘
Vy jste se s Václavem Havlem setkal ještě před jeho cestou do Washingtonu. Byl jste po revoluci součástí americké delegace do Prahy, města, které jste znal už z návštěvy v roce 1973. Jak na vás nové poměry a nový prezident zapůsobili?
Dobře jsem si uvědomoval, jak vaše země vypadala a co lidé cítili v roce 1973, kdy jsem dva měsíce bydlel se svou tehdejší ženou v pražském hotelu Beránek a cestoval po republice. Byla to velmi depresivní doba, kdežto když jsem přijel po revoluci, ve vzduchu bylo cítit ohromné nadšení, naděje, příležitost.
Byl jsem součástí první delegace amerických kongresmanů, která přijela na Pražský hrad. A pamatuju si, že jeden z mých kolegů se vašeho prezidenta zeptal, jak vám můžeme pomoci, co pro vás můžeme udělat finančně, což bývá první věc, kterou obvykle Američani řeší.
Havel se na něj podíval a říká mu: „My nepotřebujeme vaše peníze. Co potřebujeme, je obnovit pracovní morálku našich lidí a obnovit naši demokracii. Můžete nás v tom morálně podpořit.“
A já jsem si v tu chvíli pomyslel – páni! Něco takového jsem od zahraničního státníka, kterému nabízejí peníze, nikdy předtím neslyšel.
Když se přeneseme zpátky do Kongresu před třiceti lety, tak se ocitneme v situaci, kdy Václavu Havlovi po jeho dlouhém proslovu několik minut ve stoje tleskají kongresmani a senátoři obou stran. Napadá mě, že jste coby tak trochu český kongresman mohl cítit určitou zodpovědnost za to, co prezident Československa řekne. Jak vám bylo, když Havel svou řeč dokončil?
Cítil jsem ohromnou hrdost, že mám české předky. Byl jsem tehdy v americkém Kongresu jediným politikem s českými kořeny. Máme v jeho rámci národnostní výbory – výbor irských Američanů měl asi osmdesát nebo devadesát členů. Italsko-americký jich mohl mít asi třicet nebo čtyřicet. No a já jsem vtipkoval, že jsem předsedou toho česko-amerického.
Ve skutečnosti jsem ale tvořil celý ten výbor, byl jsem v něm jediný. Takže po Havlově projevu mě kolegové poplácávali po zádech, jako kdybych měl na oslnivé řeči prezidenta Havla nějakou zásluhu.
Po projevu jsem se s ním spolu s několika kolegy soukromě setkal. Poblahopřál jsem mu ke skvělé řeči a poděkoval mu za ni. Havel nebyl nejvyšší, takže ke mně vzhlédl a říká: „Tak vy jste náš český kongresman – mluvíte česky?“ A já bez rozmýšlení odpověděl, že trochu ano. On chtěl, abych teda něco řekl, jenže jediné, co jsem si z dětství s prarodiči pamatoval, bylo: „Prosím, podej mi chleba s máslem.“
A tak jsem poprosil prezidenta o chleba s máslem a on se na mě podíval s výrazem bolesti ve tváři, kde se zračilo něco ve smyslu – je tohle opravdu ta nejlepší reprezentace, které jsme v americkém Kongresu schopní?
Se svým vlastním výkonem byl Václav Havel spokojený?
Musel být spokojený, zacházeli tu s ním jako s rockovou hvězdou, jak s jeho přítelem Frankem Zappou. Věděl, jak hluboce nás ovlivnil a že to byla dobrá příležitost, jak nám Američanům připomenout, co je naše odpovědnost, a věděl, že odvedl dobrou práci.
Jeho projev byl místy spíš projevem dramatika a filozofa než typickým prezidentským projevem v politickém smyslu. Jak moc se to, co jste slyšeli, lišilo od očekávání Kongresu?
Nejsem si jistý, co očekávali moji kolegové. Ukázalo se, že je to řeč oslavující důstojnost člověka a osobní svobodu. Havel mluvil o tom, jaká je její cena, když totalitní režim zničí práva jednotlivce. Mluvil jako někdo, kdo strávil tolik času ve vězení za to, že se odvážil vystupovat na podporu osobní svobody. Mluvil o lidstvu jako o jedné rodině člověka, která je na Zemi společně a musí chránit všechno, co ta nám poskytuje a co je v ohrožení.
Václav Malý: Do Havla si každý vtěloval všechny naděje, nyní je bohužel neprávem kritizován za kdeco
Číst článek
Bylo to inspirativní. Havel potvrdil, že je intelektuál. V jeden okamžik pronesl, že specifická zkušenost z bývalé komunistické země mu dala jednu velkou jistotu, tedy že vědomí předchází bytí, a nikoli naopak, jak tvrdí marxisté. Když to řekl, rozhlédl jsem se kolem sebe a viděl, jak kolegové kývají hlavami, jako kdyby rozuměli, o čem mluví. Podle mě nikdo z nás v tu chvíli nevěděl, co tím myslí.
Musel jsem si to pak zpětně nastudovat. Ale srdcem té řeči byly světová revoluce, která se právě děla, lidské vědomí a to, že jsme všichni jedna lidská rodina. Ale taky nás varoval, že od toho ideálu ustupujeme a že musíme dělat víc ve prospěch všech, a nejen ve svém vlastním zájmu. Ta řeč byla majákem a já jsem byl nadšený, naprosto nadšený.
Jak říkáte, Havel naznačoval, že i Američani se mají co učit. Mluvil o potřebě postavit morálku nad politiku, vědu či ekonomiku, což zní stále dost aktuálně. Považovali jste takový projev od sotva zvoleného prezidenta Československa za troufalý?
Ano. Byl velmi upřímný. Mluvil o tom, že stále ničíme planetu, která nám byla svěřena, a životní prostředí. Říkal, že mnozí tvrdí, jak jim jde v první řadě o věc, a ne o sebe, ale přitom je to naopak. A mluvil také o tom zmíněném, že stále neumíme morálku předsunout před politiku.
A kdyby byl Havel naživu, byl by se současným stavem politiky mnohem nespokojenější než tenkrát. Volal nás k činům, apeloval na to lepší z naší povahy. Kéž bychom ho poslouchali víc a vzali si z něj víc.
Promarněné šance
Havel tenkrát také nabádal Američany, že pokud chtějí Československu pomoci, ať pomohou Sovětskému svazu na jeho cestě k demokracii. Řídily se tím Spojené státy, a pokud ano, udělaly dost?
Ne. Ne. Vydali jsme se tou cestou, když jeden prozíravý senátor vytvořil plán, jak od Sovětů odkoupit jejich jaderné zbraně, a pak je zničit. V podstatě jsme Sovětům platili za to, že se jich vzdají. Koupili jsme jich tisíce, ale ani zdaleka ne všechny. Když odešel Gorbačov, ten program se zpomalil.
Pak všichni volali ‚Povstaň, Praho!‘, a znalost pátého pádu se hodila, vzpomíná na rok 1989 novinář Lucas
Číst článek
Kéž bychom v tom tenkrát pokračovali a taky v jiných programech podporujících přerod Sovětského svazu. Neudělali jsme to a teď za to platíme vysokou cenu s tamním návratem autokracie.
Jak byste tedy popsal současné americko-ruské vztahy a vůbec globální stav mezinárodní politiky, kterou kdysi určoval právě vztah těchto dvou zemí?
Myslím, že prezident Havel by byl strašně zklamaný tím, jak jsme promarnili šanci a naše zdroje na to vybudovat bezpečnější svět, tu lidskou rodinu, jak to nazýval. Tehdy panoval ohromný optimismus, že se demokracie rozšíří všude. Nikdy bych si nepomyslel, že za mého života zvolí v Jihoafrické republice Mandelu prezidentem.
A po třiceti letech sledujeme návrat autokracie. V Sovětském svazu se po jeho pádu od Michaila Gorbačova, který věřil v přestavbu, posunuli k samovládci Vladimiru Putinovi. Vidíme, jak autokracie sílí ve střední Evropě. A sílí i tady ve Spojených státech, kde máme prezidenta, co si myslí, že se na něj nevztahují zákony.
Je to smutné, tragické, znepokojující a děsivé. My Američani máme teď prezidenta, co nevěří v globální oteplování, i když nám věda říká, že se naše planeta ohřívá a že to bude mít obrovské důsledky. Většina civilizovaného světa rozumí, že klima se podstatně mění, a ví, že je potřeba něco udělat.
Máme lídra, který to ignoruje a říká, že je to lež. Jako bývalý kongresman jsem zklamaný a můžu jen doufat, že se dočkáme návratu demokratických hodnot jak ve střední Evropě, tak ve Spojených státech i všude ve světě. Ale nejsem velký optimista.
Zmiňoval jste, že ani Spojené státy neudělaly dost pro to, aby to bylo jinak. V čem konkrétně se tedy podle vás Amerika dopustila chyby?
Spojené státy jsou demokracií, takže tu existuje pluralita názorů. Jsme v situaci, kdy šance přetvořit Sovětský svaz v demokratické Rusko je promrhaná, ztracená. Sami teď máme prezidenta, co si myslí, že Vladimir Putin je skvělý člověk, kterému leží na srdci naše zájmy.
Republikáni stojí sešikovaní za Trumpem jako jeden muž. Senát prezidenta neodvolá, říká expert na USA
Číst článek
Náš prezident si myslí, že to nebyl Putin, kdo zasahoval do posledních prezidentských voleb, ale že to byla Ukrajina. Takže je to tahle promarněná možnost z minulosti a já jen doufám, že v budoucnu dostaneme nové příležitosti budovat demokracii ve světě. Uvidíme.
Jak v téhle souvislosti vnímáte americké vojenské angažmá ve světě, hlavně na Blízkém východě? Vy sám jste měl narukovat do války ve Vietnamu, ale zranil jste se při výcviku, a nakonec se ocitl na druhé straně barikády a usiloval o stažení Američanů z konfliktu. Jak to vidíte dnes?
Já nejsem pacifista. Věřím, že jsou situace, ve kterých je použití vojenské síly nezbytné. Příkladem je druhá světová válka, kdy se dva fašističtí vládci pokusili zotročit zbytek světa, a ten se jim pod vedením Spojených států úspěšně postavil. Zase může přijít doba, kdy bude potřeba vojenskou sílu použít.
Ale myslím, že jsme se dostali do bodu, kdy jsou naše vojenské výdaje příliš velké. A v americké armádě je příliš snadné přemýšlet o použití vojenské síly. Já jsem byl horlivě proti válce v Iráku, když prezident Bush vyhlásil, že Saddám Husajn má zbraně hromadného ničení – a neměl. Tu válku jsme vedli jen kvůli skupině politiků, co věřila ve změnu iráckého režimu.
Můj syn byl dobrovolníkem v New Yorku po útocích 11. září 2001, později sloužil v irácké válce a prošel si velmi těžkým životním obdobím, kdy bylo děsivé být jeho otcem. Styděl jsem se za svou zemi, když rozpoutala tuhle válku. Takže až příliš volně jsme používali svou vojenskou sílu způsoby, které nebyly v nejlepším zájmu světového míru. Můžu jen doufat, že už to neuděláme a že jsme se z těchto chyb poučili – ale jistý si tím nejsem.
Jaké je ale řešení v současné situaci, kdy dokumenty zveřejněné deníkem Washington Post ukázaly, jak američtí politici lhali lidem o smysluplnosti války v Afghánistánu? Sýrie a Irák se také stále zmítají v násilí, k tomu ještě Jemen a další místa… Nejen Donald Trump, ale i někteří demokratičtí kandidáti mluví o potřebě ukončit nekonečné války. Ale počet amerických vojáků na Blízkém východě mezitím prezident zvýšil, takže jak toho dosáhnout?
Myslím, že Spojené státy potřebují zahraniční politiku založenou na principech. Upřímně řečeno – právě takovou, o které mluvil prezident Havel. Dívat se na svět jako na rodinu člověka, překonávat rozdíly a hledat mírové způsoby, jak něčeho dosáhnout.
Desetitisíce nevinných civilistů jsou vražděny na Blízkém východě i jinde. Potřebujeme dlouhodobou, principiální zahraniční politiku, kterou teď nemáme. Ta naše je teď založená na rozmaru, vrtochu a na tom, jak se zrovna prezident cítí.
Senát se vzdal své moci rozhodovat o použití vojenských sil ve prospěch prezidenta, a z toho jde strach. Znovu bych se vrátil k principu, který podporoval prezident Havel – abychom svou velkou sílu využili k budování míru ve světě.
Přátelství s Formanem
Vy jste nejenom před 30 lety stál za pozváním Václava Havla do amerického Kongresu, ale také jste syn a vnuk mužů, kteří v obou světových válkách pomáhali vzniku a obnově Československa. Oblast vojenství se promítá i do vaší tvůrčí činnosti, napsal jste mnoho knih, některé právě s válečnou tematikou. Jak se z kongresmana stal spisovatel?
Jako mladý jsem chtěl být spisovatelem a filmařem. Dokonce jsem po svém zranění při výcviku za války ve Vietnamu a po propuštění z vojenské nemocnice studoval skvělou filmovou školu v Londýně.
Srozumitelná, vtipná, ale neobjevná rekapitulace, hodnotí kritici Formanův portrét uváděný v Cannes
Číst článek
O své práci nám tam chodili přednášet režiséři jako David Lean, Orson Welles nebo Fred Zinnemann. Plánoval jsem kariéru spisovatele a filmaře, ale pak zavraždili Martina Luthera Kinga, zanedlouho i senátora Roberta Kennedyho a já pocítil, že to, čemu se věnuju, je poněkud triviální, když je moje země v rozkolu kvůli Vietnamské válce. Vrátil jsem se, začal pracovat pro jednoho ze senátorů a trvalo to třicet let, než jsem se z téhle objížďky vrátil k tomu, co jsem chtěl dělat.
V roce 1993 jsem skončil v Kongresu a rozhodl se být romanopiscem, a ne lobbistou jako mnoho mých kolegů. Je to odlišný život, než být ve veřejném životě, ale vůbec mi to nechybí. Chybí mi kamarádství s kolegy kongresmany a líbí se mi pomyšlení, že jsem dosáhl některých dobrých věcí. Ale psaní miluju, jsem autorem jedenácti knih, napsal a spolurežíroval jsem i jeden docela dobrý film, napsal jsem dobré příběhy a jsem na to hrdý.
To je zajímavá definice politické kariéry – nazývat ji objížďkou…
Ano, byla to objížďka. Byl to vztek kvůli válce ve Vietnamu, co mě nasměrovalo k dlouhé politické kariéře. Jedna z věcí, na které jsem hrdý, to jsou mé pozměňovací návrhy, které zabránily válce v Nikaragui, kam se moje země tenkrát chystala vpadnout a svrhnout režim. Ale teď si užívám psaní.
Film, který jste napsal a natočil, se jmenuje Kongresman a hlavní roli v něm hraje Treat Williams. Byl to Miloš Forman, kdo vám doporučil jednu z hlavních postav muzikálu Vlasy?
Ano, s Milošem Formanem jsem se znal docela dobře. Dostalo se mi té výsady stát se jeho přítelem. Byl to geniální režisér a je mi moc líto, že zemřel. Treat Williams zazářil ve Vlasech a skvělou práci odvedl i v Kongresmanovi, kde hraje v podstatě fiktivní verzi mě samotného. Tématem toho filmu je svoboda projevu a v jakém je teď ohrožení.
Teď pracuju na svém druhém filmu, bude dobrodružný z dob americké občanské války, ve stylu Roberta Louise Stevensona a jeho Ostrova pokladů nebo Únosu.
Jedna z vašich knih je vzpomínkou na vašeho dědečka. Právě on přišel z Československa do Ameriky a kromě mnoha jiných dovedností byl slavným tvůrcem ozdobných hrnčířských výrobků, které tu ve vašem domě všude vidíme a se kterými váš dědeček obchodoval. Je pravda, že jeho keramiku měl doma i Ernest Hemingway?
To mě fascinovalo. Z Hemingwayova domu na Key West je teď muzeum. Když jdete na prohlídku, tak v kuchyni vidíte, jak na zdi visí různé talíře a podobné předměty. A já tam najednou objevil ozdobnou keramiku svého dědy.
Byl to mimořádný člověk. Za první světové války ho naverboval Emanuel Voska do tajné služby Tomáše Masaryka a můj děda se stal špionem nasazeným na německého velvyslance ve Spojených státech Franze von Papena. Později se stal největším vývozcem ručně malované keramiky z Československa do Ameriky. Za druhé světové války pak byl průkopníkem plastových výrobků a vyráběl kryty k rádiům, která byla součástí každého amerického válečného letadla.
Byl to úžasný muž, a když jsem byl malý kluk, vyprávěl mi o Masarykově a Benešově Československu jako o malém středoevropském majáku demokracie, kterou Němci a pak Sověti uloupili. Byl jsem vychovaný jako hrdý Čech a jsem jím stále.
Zrádce, nebo oběť? Před 75 lety se parašutista přihlásil na gestapu a rozhodl o osudu Kubiše a Gabčíka
Číst článek
Otec Roberta Mrázka coby americký parašutista českého původu pronikl do Protektorátu a tam se stal součástí odboje proti nacistické okupaci (pozn. redakce)
‚Neschopnost spolupráce‘
Naznačil jste, že teď s Donaldem Trumpem v Bílém domě je podle vás americká demokracie v ohrožení. Není to ale prostě jen prezident, který zkrátka plní řadu přání konzervativních voličů a provokuje u toho velmi neobvyklým stylem?
Mě nezajímá ekonomická nebo politická agenda prezidenta Trumpa, pokud jde o fiskální politiku. Mé obavy o budoucnost naší demokracie souvisejí s jeho jednáním, které degraduje naše demokratické instituce, co ve Spojených státech zaručují osobní svobodu pro každého.
Poštvává nás vzájemně proti sobě, zkouší nás rozdělit. V zemi, kde jsme všichni kromě původních indiánských obyvatel imigranty, se nás snaží přesvědčit, že se musíme imigrantů bát a postavit kvůli nim zeď. To mě znepokojuje. Stejně jako to, že náš soudní systém je v ohrožení, když se prezident chová k ministru spravedlnosti tak, jako by to ministerstvo patřilo jemu, a nikoli nám všem.
Senát neplní svou roli a kryje prezidenta, který si podle mě ústavní žalobu zasloužil za maření spravedlnosti a za lhaní o svém jednání ve prospěch ruského prezidenta Putina a proti Ukrajině, kterou bychom měli bránit. Dělá to, co Putin nebo Orbán. Takže ano, bojím se, že některé naše demokratické instituce jsou vážně ohroženy a zůstane to tak, dokud tento muž bude prezidentem.
Ono se ale zdá, že i celkově je politická kultura ve Spojených státech toxická, demokrati a republikáni jsou tak hluboko ve svých příkopech, že už skoro vůbec neumějí navzájem spolupracovat. Je to jen zdání, nebo se to hodně liší od 80. a 90. let, kdy jste seděl v Kongresu vy?
Tohle bych nedával za vinu prezidentu Trumpovi. Ale jsme svědky toho, jak se naprosto hroutí schopnost demokratů a republikánů v Kongresu spolupracovat pro obecné blaho. Já jsem tenkrát coby demokrat často spolupracoval s republikány na věcech, na kterých nám společně záleželo.
Sanders vyhrál demokratické primárky v New Hampshiru. Yang a Bennet odstoupili
Číst článek
Třeba se senátorem Johnem McCainem na zákonu, který umožnil příchod do Spojených států dětem, které američtí vojáci zplodili a po válce zanechali ve Vietnamu. To by se dnes už nestalo. Dnes republikáni nenávidí demokraty a demokrati stejně tak nesnášejí republikány. Nejsou schopní spolupráce, což je nešťastné a bude nás to ochromovat, dokud neobnovíme vzájemnou zdvořilost. S ohledem na to můžu jen doufat, že budeme mít prezidenta, který nám pomůže se sjednotit, a nebude nás rozdělovat.
Kdo by tím prezidentem podle vás měl být?
V tuhle chvíli nebudu říkat, koho bych upřednostnil. Ale pokud jde o Demokratickou stranu, doufám, že to bude někdo z těch, co oceňují skvělou pracovní morálku Američanů. Nemyslím si, že bychom měli všechno dávat zadarmo po vzoru socialismu.
Rád bych, abychom si zachovali kapitalistický systém, co odměňuje práci jednotlivců a umožňuje jim dosáhnout čehokoli, pokud na tom tvrdě pracují, a ne tak, že jim to spadne do klína. Mým kandidátem bude ten, kdo v tohle věří.
Bloomberg nebo Biden
Takže když vezmeme v úvahu aktuální rozložení sil a přece jen budeme mluvit o konkrétních jménech, tak bývalý republikán Michael Bloomberg by podle vás byl tohoto schopen?
Zdá se, že teď vidíme, jak Michael Bloomberg, co byl 12 let starostou New Yorku, stoupá v průzkumech, hlavně díky tomu, že utrácí dobrou část svého osobního jmění za reklamu, aby porazil prezidenta Trumpa. Bloomberg byl republikán, teď kandiduje jako demokrat.
Trump býval demokrat, teď je republikánským prezidentem. To by nebylo neobvyklé. Bloomberg si osvojil hodně témat demokratů, včetně lepší kontroly zbraní, práva žen na potrat, podporoval do funkcí černošské starosty po celé zemi, a podle mě by byl skvělým prezidentem. Coby starosta New Yorku už se ocitl hned po prezidentství v druhé nejnáročnější funkci, a odvedl by skvělou práci.
A myslíte si, že je to dobrá věc pro americkou demokracii, že je možné v podstatě si koupit možnost takhle naskočit do rozjetého vlaku primárek, jak to dělá Bloomberg?
No, v našem politickém systému teď koluje ohromné množství peněz. Když já jsem kandidoval do Kongresu, tak jsem potřeboval asi jednu dvacetinu toho, co musejí kandidáti do Kongresu utratit dnes. Američtí oligarchové lijí do toho systému miliardy a miliardy dolarů.
Takže jsme se dostali do situace, kdy mě netrápí, že jednotlivec jako starosta Bloomberg, který dosáhl svého bohatství poctivě, jeho společnost je široce obdivovaná, že utratí své peníze za to, aby porazil někoho, kdo má miliardový prospěch od těch, o jejichž zvláštní zájmy se stará, jak to dělá prezident Trump. Takže to mi nevadí. Bloomberg ani nepřijímá příspěvky a kandiduje za vlastní peníze. Takže za jeho slovy jsou i činy.
Proč by ale měli běžní demokratičtí voliči být z miliardáře a bývalého republikánského starosty tak nadšení a jít v listopadu hlasovat v takovém počtu, aby mu to stačilo ke zvolení?
Já myslím, že jejich motivací bude porážka Donalda Trumpa. Co pozoruju mezi demokraty, tak oni chtějí někoho, kdo má největší šanci nad prezidentem Trumpem zvítězit. Bloomberg se snaží ukázat, že největší šanci má právě on – a pokud se mu povede o tom demokraty přesvědčit, tak přijdou a budou ho volit.
Já doufám, že to tak bude, ať bude kandidátem kdokoli. Ale já chci někoho, kdo prosazuje osobní svobodu a dobrou pracovní morálku.
A sdíleli by to nadšení pro Bloomberga i černošští voliči, kteří jsou pro demokraty klíčoví? Odpustili by mu jeho podporu policejní praktiky „stop and frisk“, která v New Yorku poškozovala afroamerickou komunitu?
Bloomberg utratil miliardy dolarů v rámci programů na přímou podporu černošských Američanů, aniž by v té době měl v úmyslu kandidovat na prezidenta. Za „stop and frisk“ se omluvil, tahle metoda významně snížila míru zločinnosti v New Yorku, ale porušovala práva jednotlivce, a on se za to omluvil.
Amerikanista: Šance na znovuzvolení Trumpa jsou velké, voličům imponuje jeho ‚silácké vystupování‘
Číst článek
Všichni děláme v životě chyby, a on prostě připustil, že ji udělal, ale že se změnil, je z něj jiný člověk a že už by byl jiným lídrem. A já si všímám, že na to černošští voliči reagují – v Jižní Karolíně a napříč americkým jihem.
Co si myslíte o tom levicovějším křídle demokratického pole a lídrovi průzkumů Berniem Sandersovi, kterého jste zažil v Kongresu? Netajil se svým kladným vztahem k Sovětskému svazu, konkurence ho ráda nálepkuje jako komunistu. Na druhou stranu on sám se označuje za demokratického socialistu a nabízí voličům opatření, která jsou třeba v některých evropských zemích běžnou realitou, nebo rázný boj s klimatickou krizí. Je Amerika připravená zvolit někoho takového za prezidenta?
Já nejsem příznivcem senátora Sanderse. Můžu ale říct, že se drží toho, čemu věří. Byl jsem v Kongresu, když ho tam kdysi poprvé zvolili, a jeho politické názory jsou i dnes stále stejné. Takže pokud chcete konzistenci, tak on je ten nejkonzistentnější člověk, co jsem kdy ve veřejném životě potkal.
Ale nesouhlasím třeba s jeho myšlenkami jednotného zdravotního pojištění pro všechny nebo vysokých škol pro všechny. Bylo by to groteskně drahé, zdravotnictví máme kvalitní a pro ty, co nedosáhnou na soukromé pojištění, jsou tu jiné programy. Dosáhnout vzdělání, o to většina Američanů tvrdě usilovala, jsem jedním z nich. Ale jak řekl prezident Obama o odškodnění pro Afroameričany, které senátor Sanders také prosazuje – nejlepším odškodněním je rovnost příležitostí.
Ta možnost dosáhnout čehokoli, když na tom budu tvrdě pracovat, to je pro mě důležité. Myslím, že to, co prosazuje senátor Sanders, by tuhle pracovní morálku narušilo, a toho bych se nerad dočkal.
Do prezidentských voleb zbývá osm a půl měsíce, prezident Trump má řadu oddaných příznivců, být obhájcem Bílého domu bývá samo o sobě výhodou, do karet mu hraje stav americké ekonomiky, na druhou stranu i přesto patří k méně populárním prezidentům a spousta Američanů se ho chce zbavit, čelil impeachmentu. Co vám tedy vaše zkušenost pětkrát zvoleného kongresmana napovídá o výsledku listopadových voleb?
Podle mě to budou velmi vyrovnané a těsné volby. Zřejmě rozhodnou státy jako Florida, Michigan, Pensylvánie, Wisconsin či Ohio. A v jejich rámci nezávislí voliči, kteří dvakrát hlasovali pro prezidenta Obamu, a v roce 2016 dali hlas prezidentu Trumpovi.
Doufám, že ti nezávislí voliči rozpoznají, že máme v Bílém domě velmi nebezpečného člověka, který narušuje naše osobní svobody, je autokrat a morálně degraduje naši zemi. Potřebujeme silného kandidáta, co se bude umět postavit osobním urážkám a lžím, kterých je tento prezident schopen, a dokáže vyhrát ty klíčové státy.
A myslím, že v tuto chvíli jsou kandidáty s největšími šancemi Michael Bloomberg nebo Joe Biden. Ale uvidíme.
Už jste natočil film Kongresman. Bude i film Prezident?
Ne, svůj film z politického prostředí už jsem vyrobil a celý se točí kolem konceptu osobní svobody, konkrétně svobody vyjadřování, což je oblast, která je teď ohrožená. Ale další takový už dělat nebudu. Chtěl bych natočit nějaké zábavné filmy a snad i takové, co by se dostaly do Česka, aby si je mohli užít i Češi a Moravané. Pracuju na tom.
