Zkrácená verze textu, který vyjde v jarní Revolver Revue č. 118/2020.

Nedávno vydalo nakladatelství Akropolis knihu Umlkám do čekání. Korespondence Vladimíra Holana. Připravil ji Martin Dvořák jakožto svou dopracovanou diplomovou práci (Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích 2015, vedoucí práce V. Papoušek).

Chce-li se někdo zabývat jakoukoli částí Holanova díla, má k dispozici rozsáhlou a kvalitativně různorodou odbornou literaturu. Ve svém úvodním komentáři se však Martin Dvořák opírá zejména o Holanův životopis od Vladimíra Justla (ze svazku Bagately, /s. 315–450/). Stran korespondence Vladimíra Holana Dvořák vyslovuje názor, že dosud nelze hovořit „o nějakém soustavnějším zaobírání se jeho dopisy“ (s. 7), což jej vedlo k rozhodnutí tuto část Holanova díla zpřítomnit veřejnosti.

Výbor otevírá úvodní slovo a studie, následuje výběr dopisů získaných z pozůstalostních fondů vybraných adresátů: Eduard Bass, Jakub Deml, Jaroslav Durych, Ladislav Fikar, Josef Hora, Egon Hostovský, František Hrubín, Jan Mukařovský, Josef Vašica, Vlastimil Vokolek. Závěrem knihu doplňuje obrazová příloha, bibliografie a ediční aparát. Oproti diplomové práci oželil editor korespondenci s Kamilem Bednářem, Karlem Cvejnem, Ludmilou Gregorovou, Karlem Konrádem a Jaroslav Pilzem, naopak zařadil Josefa Horu či Vlastimila Vokolka. Takto předkládaný výbor napovídá, že pro knižní vydání editor vybral ze jmen takzvaně zvučnějších. Problematické je editorovo přiznání z úvodního slova o práci s Holanovým fondem: „pročetl jsem zhruba pětadvacet korespondenčních vláken z několika set, které básník za svého života navázal a které jsou uchovány (nejen) v pozůstalostních fondech LA PNP“ (s. 8). To vede k otázce, kolik vláken Dvořák nepročetl a proč, a také jaké jiné fondy či archivy prošel, tím spíš že o nich bibliografická příloha mlčí. Nikde například není uvedeno, jestli editor nahlédl i fond Vladimíra Justla, přičemž je otázka, zda lze zpracovávat Holanovu korespondenci, aniž by se bral v potaz právě tento fond, neboť je pravděpodobné, že poskytuje další vodítka.



S Holanovou korespondencí přitom nevstupuje editor na pole zcela neprobádané, neboť již existuje kromě jednoho knižního svazku (korespondence Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka edičně připravená Milošem Doležalem a Petrem Střešňákem) i několik edic časopiseckých. Jejich soupis uvádí Dvořák na s. 19–21. Po konfrontaci časopiseckých otisků a Dvořákovy edice lze říct, že sice ví o jejich existenci, ale nijak s nimi nepracoval. Jde především o blok korespondence, který připravil Vladimír Binar nejdřív samizdatově a později oficiálně pro Revolver Revue (č. 32/1996) pod názvem Trialog. Rozdíly mezi časopiseckými otisky, rukopisy a Dvořákovým řešením ediční poznámka nikterak nereflektuje. Pokud toto porovnání fondu LA PNP, zmíněné Binarovy časopisecké edice a Justlových poznámek v Holanově životopisu podstoupíme, dostaneme se do problematické situace, která měla být editorem zachycena.

Justl v Bagatelách kromě jiného (s. 335 a 366) cituje ze dvou Holanových dopisů. Dvořák citace přetiskuje závěrem bloku (s. 85), a tak víme, že chybí minimálně dva Holanovy dopisy: první je datován k 15. listopadu 1934 (srov. RR s. 200, rukopis není znám), druhý je z 26. října 1936 (srov. Šlépěje XXII a RR s. 201, rukopis je v Demlově fondu, ovšem mezi rukopisy Šlépějí). Binarova edice obsahuje třetí dopis z roku 1953, který u Dvořáka není (srov. RR s. 201, rukopis není znám). Ve Šlépějích XXI Deml přetiskuje Holanův dopis z října 1935, který chybí v edici Dvořákově i Binarově (rukopis není znám). Z naznačeného mj. vyplývá, že Dvořák se Šlépějemi vůbec nepracoval, což lze s ohledem na Demlovo dílo považovat za rozhodnutí z nedbalosti.

Zatímco Dvořák přetiskuje dvanáct dopisů Holanových, u Binara jich je patnáct. Dopisů Demlových má Dvořák (včetně fotografie) dvanáct, ale Binar jedenáct. Tyto nepřesnosti v počtech nejsou nikde vysvětleny. Ostatně Dvořákovu nedůslednou práci s prameny mimo jiné potvrzují věty v ediční poznámce, kde tvrdí, že byla v přítomné knize Demlova korespondence kromě jeho diplomové práce otištěna vůbec poprvé (s. 321).

Stejně jako není zřejmé, proč byly některé korespondence z výběru vynechány, není ani jasné, proč tu některé zůstaly: například korespondence s Eduardem Bassem (šest formálních dopisů včetně novoročenky) nebo s Mukařovským, která zahrnuje jednu pozvánku, jedno blahopřání a jedno poděkování, což neříká nic nejen k Holanovu dílu, ale ani k jeho životu. Korespondence s Durychem kromě úvodního Holanova dopisu zahrnuje pouze krátké vzkazy, v nichž se adresáti dohadují na osobním setkání. Obdobně sporné je zařazení korespondence s Hostovským, která zahrnuje dopis Hostovského (z roku 1972) a třívětou Holanovu odpověď. Editorův přístup k Holanově korespondenci můžeme rekonstruovat zhruba takto: Martin Dvořák z nahodilého předvýběru sestavil svoji diplomovou práci, z níž pak někoho vcelku namátkově odstranil a jiného přidal, přičemž na dříve sestavené edice nebral zřetel. Hlavním hlediskem vzniklé edice měly být „pokud možno okolnosti Holanova díla a jeho vydávání“ (s. 8). Žel záhy zjistil, že tyto informace až na nepatrné výjimky jeho výbor neobsahuje, a tak vyřešil situaci přiznáním, že „edice není žádným ‚best of‘ vybraných materiálů, které mi v archivu prošly pod rukama…“ (s. 9). Sám se ovšem v úvodním slově doznává, že celek neprostudoval, ačkoli právě znalost veškerých pramenů je nutným předpokladem ke koncipování takzvaného best of. A tak ve výsledku vytvořil výbor, pro nějž zvolil postup subjektivně-emotivní neboli přesněji řečeno spiritistický: „… z těch [korespondenčních vláken] mě pak oslovovaly ty dopisy, v nichž vyhřezávaly složky Holanova života, jež byly výrazně spjaty s jeho osudem a odrážely se v jeho díle“ (s. 8–9). Výsledný výbor tedy nesměřuje primárně k Holanovu dílu, ale privatissimu, zejména k jeho víře nebo k dceři Kateřině, jejíž fotografie jsou na rozdíl od adresátů v obrazové příloze.

Styl úvodního komentáře pravděpodobně osmysluje tzv. čtenářské hledisko (srov. s. 7). Editor užívá expresivní výrazivo („fascinovaly mě“) a četné superlativy („Vokolek a Vašica patřili k názorově nejkatoličtěji orientovaným“ apod.). Dojmem rádoby ozvláštňujících ornamentů působí nejen užitá adjektiva („potemnělá duše“, „dráždivé osudy“, „drtivá tíha“ atd.), ale i slovesa, neboť se dozvídáme, že „z listů [korespondence] rašilo také tázání“ apod. Užitý styl, v němž se mj. mísí familiárnost s termíny, vede k nesourodým výrokům: „Hned zkraje 30. let navazuje Holan významné korespondenční styky, z nichž některé bude udržovat téměř po celý svůj život či alespoň do doby, kdy, cynicky řečeno, umírá člověk na druhém konci tohoto komunikačního kanálu“ (s. 25). Často však čteme výroky bezobsažné: „Zbylé dopisy v této edici budou výše řečené potvrzovat, některé to však budou relativizovat a jiné dokonce i částečně popírat“ (s. 24) či nesrozumitelné: „Složitost a nejednoznačnost Holanova uměleckého odkazu jsou […] opravdu neodlučitelné od ‚jednoty jeho času‘“ (tamtéž). Dvořákův literárněhistorický výklad je banální: „Demlovo nadšení z Triumfu smrti mohlo být částečně příznačné i vzhledem k jeho vlastnímu dílu, konkrétně ve vztahu k jeho starším prózám Hrad smrti a Tanec smrti“ (s. 27). Snad byly takové formulace pokusem o popularizačně publicistický styl – že je v místních humanitních vědách nyní oblíbený a zaštiťovaný souslovím „čtenářsky vstřícný“, nepokládám za polehčující okolnost. Z takto vyvedeného komentáře se méně poučený čtenář nejen příliš nedozví, ale spíše mu potvrdí zavádějící představu o Holanovi coby samotářském podivínovi, kterého stíhaly životní tragédie a který žil v podivném zmatení stran víry, s jehož výkladem si editor neví rady.

Příklad za vše poskytuje Dvořákův popis vrozeného onemocnění Holanovy dcery Kateřiny. Pokud Holan cituje Markovo evangelium (9,24), nemusí narážet na konkrétní chorobu, byť editor je opačného názoru: „citát z […] Markova evangelia, v němž Ježíš vyhání jakéhosi zlého ducha z malého chlapce, přičemž celá pasáž nepochybně líčí zázračné uzdravení epilepsie“ (s. 45). Při četbě Dvořákova medicínského exkurzu si proto můžeme všichni oddechnout, že Holan cituje uzdravení z kapitoly deváté, a nikoli páté. Editor ovšem pokračuje: „… nelze potvrdit, ani vyvrátit, že by Holanova dcera Kateřina epileptickými záchvaty trpěla, nicméně neurologické postižení projevující se právě těmito záchvaty bývá u onemocnění Downovou chorobou poměrně běžné“ (tamtéž). Nemá zjevně ani ponětí o tom, že detailní spekulace o nemoci Holanovy dcery jsou v rozporu s badatelskou etikou i prostým lidským taktem. Ovšem i neschopnost oprostit se od prvoplánového čtení vede Dvořáka i k dalším roztodivným interpretacím, kterými se mj. pokouší konečně náležitě vysvětlit povahu básníkovy víry: „Holana možná nelze nazvat věřícím, nelze jej však nazvat ani nevěřícím, jeho víra a náboženské přesvědčení vždy oscilovaly mezi těmito póly, fluktuovaly tu k jedné straně, jindy k druhé“ (s. 47) – i kdyby se tak dopouštěl bohapustého blábolení.

Kniha obsahuje celkem deset „korespondenčních vláken“. Každý dopis je očíslován, v zápatí jej doplňují vysvětlivky a petitem vyvedené informace k jednotlivým korespondenčním jednotkám, přičemž nepatřičnost obojího už komentoval Jiří Zizler (Souvislosti č. 4/2019). Zatímco by bylo možné oželet (či vyřešit v rámci rejstříku) některá životopisná data, jiné informace jsou ponechány bez komentáře: například soupis signatur (s. 144), který odesílá Holan Hrubínovi s požadavkem, že by si dané knihy rád zapůjčil v Městské knihovně. Signatury nejsou určeny, byť lze jejich část identifikovat za užití dnešní digitální databáze Městské knihovny. Těžko říct, jestli čtenáři tato informace bez vysvětlivky může být k něčemu dobrá, pokud se ho Dvořák nesnaží nabádat k vlastnímu badatelskému výkonu.

Zmatení pokračuje i na dalších úrovních. Dopis z 16. října 1930, který píše Holan Demlovi, má v Dvořákově edici jiné uspořádání textu (pasáž „Červen nezapomenutelný…“ je přiřazena po podpisu jako jakési postskriptum, ovšem bez tohoto určení, s. 74). Na základě konfrontace s rukopisy (uloženo ve fondu Jakuba Demla v LA PNP) lze dojít k domněnce, že Martin Dvořák zaměnil pořadí textu na dvojlistu. V dopise Jakuba Demla ze 25. září 1935 chybí celé postskriptum (Dvořák patrně přehlédl postskriptum na rubu listu).

Z kolací vyplývají četné nesrovnalosti. V Holanově dopise z 4. května 1930 nerespektuje Martin Dvořák Holanem tiskacím písmem vypsaná slova na samostatný řádek („na pustinách Molokaie“) a tvoří oproti Holanově rozvrhu jednolitý odstavec. V dopise Jakuba Demla z 8. května 1934 Dvořák vynechává z rukopisu patrné podtržení závěrečné věty. Oproti původní rukopisné podobě vynechává Holanem užité tři tečky („chrání i Vás!... Váš micro-pragensis“ → „chrání i Vás! Váš micro-pragensis“, VH 20. prosince 1950). V dopise Jakuba Demla z 12. června 1955 Dvořák nerespektuje básníkem užitou pomlčku: „Tradicí. Tajemstvím – Láskou“ → „Tradicí. Tajemstvím. Láskou“ (s. 80). V dopise ze 17. a 18. listopadu 1960 píše Holan „křížkem přežehnával“, ale u Dvořáka „křížkem požehnával“, ve stejném dopise Holan píše: „Nejde mi to z mysli, což teprve ze srdce…“, ale u Dvořáka čteme: „Nejde mi to z mysli, což teprve srdce…“ (s. 82). Nejenže takto dochází k nezanedbatelným významovým posunům, ale v ediční poznámce o těchto zásazích do textu a odlišnostech od předchozího časopiseckého otisku a rukopisů nenajdeme jediné slovo.

Komentář připomíná sérii floskulí a banalit, některé prameny a dřívější otisky Dvořák nerespektuje, v přepisech se objevují chyby a ediční poznámka problematické jevy nepopisuje, ale lpí na tezi o „autentické podobě“ zápisů a obsahuje výroky, z nichž je patrné, že Dvořák pisatelům neporozuměl: „[…] nadbytečné zásahy v zájmu absolutní jednotnosti textu by příliš sterilizovaly rozmanitost psaní jednotlivých pisatelů v této edici. Například závěrečné podpisy Holanovy, Hrubínovy či Vokolkovy jsou jeden od druhého natolik ‚strakaté‘, že po jejich sjednocení […] by se z edice vytratil […] duch toho okamžiku, kdy byly dopisy psány“ (s. 328).

Místo seriózní knižní edice, zpřítomňující korespondenci Vladimíra Holana, předložil Martin Dvořák textový nedodělek bez jasné ediční koncepce. Těžko říct, jak nyní v bádání o Holanově korespondenci navázat, především však těžko říct, jak tuto edici zhodnotit, když nad jejím přínosem váhá i samotný editor: „Pravá a naštěstí největší hodnota celé této edice však podle mě spočívá právě v tom, že každý, kdo k ní jako čtenář přistoupí, ji rovněž nebude umět přečíst…“ (s. 57). I když se nedá vyloučit, že se prostě jen odhodlal postavit jako trpaslík na ramena obrům a spoléhal na to, že ho unesou.