Tři zastavení na festivalu Cirkopolis (2): Očista pod drobnohledem

Ten prostor má v sobě snad energii, která na tvůrce působí podobným způsobem, který svědčí o tom, že naše asociace, které vyvolává prostředí či varvy, jsou sociálně podmíněné a vlastně předvídatelné. Ten čistý bílý prostor nutí člověka nořit se do sebe a slupovat ze sebe ochranné vrstvy. Performeři se instinktivně zahalují do bílé barvy, která dominuje kolem nich, vplouvají vždy do metafory očisty těla i duše. Bílé kachlíky by přitom mohly skrz pouhý vizuální dojem evokovat i jiná prostředí, jako je nemocnice, škola, vězení, ale ne, místo je jako nasáklé svým vlastním posláním a prvotním účelem.

Téma očisty vnější i vnitřní autor pojal jako rituál i experiment, prostor využil jako místo, kde může být navzdory nepopiratelné přítomnosti publika sám sebou a se sebou, zkoumat své tělo a jeho obraz transformovat do podoby téměř odlidštěného artefaktu. Fyzické dovednosti performera trénovaného v oblasti nového cirkusu také upozaďuje a nijak neexhibuje, také jimi jen umocňuje a dotváří obraz. Ať je to manipulace se skleněnými miskami, kterými nežongluje ve vzduchu, ale otáčí na zemi (je rozbití té třetí součástí performence nebo dílo náhody?), aby pak jednu z nich balancoval na čele a naplnil vodou k dalšímu omývání. Anebo závěrečné žonglování se třemi míčky za tichého zpěvu, který tak často také na místo očisty patří.

Na jedné straně jsou tu zcela prosté úkony, rytmizované a obrovským soustředěním přetavené na rituál, ať je to pečlivé vytření podlahy nebo prostý úkon umývání. Chvílemi se úkony jeví jako posvátné, aby je performer vzápětí rozbil až dětskou hravostí, s níž se klouzá po mokrém bělostném baletizolu jako na toboganu. Zároveň je absolutní soustředění na banální úkony a jejich preciznost zdrojem určité nadsázky a laskavého humoru, protože působí absurdním dojmem, když staví každodenní činnost, které většinou nevěnujeme vědomou pozornost, do zvláštní pozice. A kde se změní kontext, tam často reagujeme s jistým pobavením… Nechybí ani humor zcela prvoplánový, když před námi performer začne pózovat ve svém nečekaně objemném a pružném kostýmu jako nějaký výstřední model na přehlídce haute couture.

Performer sice odhaluje celé tělo, ale současně provádí jeho odosobnění a přeměnu na artefakt, na nějž se díváme a přestaneme vnímat podstatu bytosti v něm. Především trikovými pózami se zrcadlem, jimiž vytváří iluzi pestrých stvoření, která jako by vyskočila ze středověkého bestiáře. Cestou dokonalého odlidštění je i zakrýt si tvář, což provádí s absurdní dokonalostí. „Obličej je jediná část, kterou na sobě nikdy neuvidíme,“ píše v krátké anotaci, a tuto zkušenost prožívá divák názorně s ním. S hlavou zahalenou po obvodu bazénu ručkuje náhle cizí, možná nebezpečný tvor. Skrytý osten obav, o performera, anebo z něho? Jde jistě o místo, v němž performance graduje.

Pohroužen sám v sobě, přehlížející ve vnitřním zaujetí přítomnost publika, věnuje se jen sobě a svému tělu, které se odcizuje a znovu zlidšťuje v průběhu celého představení. Má nespornou fantazii a nemá v úmyslu oslňovat výkonem. Svět očisty jej fascinuje a pohlcuje, a účinně vtahuje i diváka do svého světa, kde se zpomaluje čas. Ne každý se patrně na tuto pomalou dynamiku nebo na fragmentárnost vystoupení naladí, ale rozhodně to stojí alespoň za pokus. Svůj podíl na tomto kusu mají také dramaturgyně Jana Stárková, scénograf Ondřej Menoušek a tvůrce zvukové krajiny Kryštof Blabla.

Lavabo
Tvůrčí tým: Jana Stárková, Lukas Blaha, Ondra Menoušek
Hraje: Lukas Blaha
Sound design: Kryštof Blabla
Produkce: Damaris Kopecká
Premiéra 17. 10. 2019