„Snažím se, aby můj příklad v práci i v životě něco ukazoval. Jsem praktický člověk, radši víru žiju, než bych o ní mluvil. Myslím, že když lidi vidí, že práci děláte poctivě a rád a dáváte do toho veškerou svou energii, berou vás jako autoritu, dokážou se vám svěřit, věří vám,“ říká Zikmund, který má za sebou i dlouhou kariéru knihkupce. Za několik dnů oslaví třiašedesáté narozeniny.
Tušil jste, že svůj profesní život završíte jako pracovník hospicové péče?
No, já jsem nejdřív chtěl být cukrář a kuchař (smích). Ale když jsem končil devítiletku, tak se ten obor neotvíral, a otevřela se mi možnost jít na knihkupeckou školu do Luhačovic. Ta škola mi dala strašně moc. Měl jsem tam spolužáky z celé republiky. Bavilo mě to. Pak jsem dělal ještě nástavbu s maturitou, bylo to nádherných pět let.
Po vojně jsem nastoupil do evangelického knihkupectví a vydavatelství Kalich v Jungmannově ulici v Praze. V té době se nám narodili tři synové. V devadesátém roce se nám začalo zdát, že pro výchovu dětí není Praha ideální. Vyrůstali jsme se ženou na Valašsku a Praha byla najednou pro nás moc velká. Kamarád ze Vsetína, kde jsme vyrůstali, přišel do Nového Města na Moravě a navrhl nám, že by tam byla možnost bydlení. Já Nové Město do té doby vůbec neznal. Věděl jsem jenom, že se tam koná nějaká Zlatá lyže (smích). Otevřel jsem si tam knihkupectví Beran.
Vojtěch Zikmund
|
Jak vznikl jeho název?
V sedmdesátých a osmdesátých letech existovala hudební skupina Berani, kterou tvořili evangeličtí faráři. Byli to dobří muzikanti, kapela jezdila i na Porty. No a odvážný a výrazný chartista Miloš Rejchrt v osmdesátých letech publikoval své texty pod jménem Beran. To mi přišlo takové nosné, že jsem v tom pokračoval dál.
Napadne vás zajímavý okamžik, který jste zažil jako knihkupec?
Zhruba v roce 1976 na Vsetínsku režisér Vláčil natáčel film Stíny horkého léta. Filmaři bydleli v hotelu proti našemu knihkupectví. Tehdy vyšla kniha básní Václava Hraběte. Druhý kameraman toho filmu o tu knížku strašně stál. Jenže nám přišly ty knihy jen dvě. Jednu jsme museli dát knihovně a tu druhou jsem mu prostě nemohl dát. Tak jsem mu to vysvětloval, že to nejde. A tohle se pravidelně opakovalo. Dnes jsou to nepředstavitelné situace. Na nedostatkové knihy byly kvóty. Ve čtvrtek vždycky stála fronta. Lidé čekali hodiny na nějakou knihu, jenže my jí třeba pak dostali jenom pět kusů. Tak jsem jim to šel říct do té fronty. Byly to někdy nepříjemné situace.
Jak vzpomínáte na svá devadesátá léta?
Ten začátek po roce 1989 byl dobrodružný. Vycházelo mnoho knih, které do té doby vycházet nemohly a po kterých byl hlad. Prodávaly se dobře. Pak už ten zájem opadl, prodej knih začal být spíše trápení a já začal cítit, že bych potřeboval změnu. V lednu až březnu 1999 jsem jezdil do Brna, kam firma Knihcentrum tiskařského magnáta Fidelise Schlée koupila z Anglie patrový autobus doubledecker - a že budeme jezdit po moravské síti jejich prodejen, dělat jim propagaci a ty knihy tam prodávat. První měsíc a půl jsme čekali v Brně na nějakou součástku k tomu autobusu, co měla přijít z Londýna. Pak součástka přišla a vyjeli jsme. Udělali jsme jeden okruh po moravských městech, pak druhý. No a potom se nám autobus rozbil a majitel to celé rozpustil. To byla zajímavá epizoda.
Jaké byly začátky na nové dráze sociálního pracovníka, když jste se rozhodl opustit dráhu knihkupce?
Já nastoupil tehdy do domova pro seniory, a čím víc jsem do toho pronikal, zjišťoval jsem, že to je práce, která má smysl. Já jsem se v ní našel. Neustále nás nutili k dalšímu vzdělávání v tom oboru. Bylo to pro mě nečekaně zajímavé. Když jsem v roce 1999 nastoupil do domova důchodců, byl jsem tam první muž, jinak tam pracovaly jenom ženy. Bylo znát, že klienti toho domova na mě reagovali velice dobře. Možná ženy ještě líp (smích). Dokonce tam docházelo k situacím, kdy tam ty klientky domova na sebe žárlily: on s tebou mluvil déle než se mnou! To byly na jednu stranu komické situace, na druhé straně jsem věděl, že ony to myslí vážně, takže jsem musel opravdu dbát, abych svůj čas mezi ně dělil rovnoměrně.
Ale i chlapi se bavili rádi, třeba o práci, kterou dřív dělali. Těšilo je, že si o tom můžou povykládat s jiným chlapem. No ale - zase jiní si o mně říkali: Co ten tady dělá? Ten by měl vzít krumpáč a jít dělat výkopy někam na ulici! (smích)
Pak jste se setkal s hospicovým hnutím...
Jak jsme tak jezdili na pravidelná povinná školení, tak na jednom z nich doktorka Marie Svatošová vyprávěla o provozu prvního lůžkového hospice u nás v Červeném Kostelci. To mě velice zaujalo. Když jsem jel z Prahy domů vlakem, tak mi to šrotovalo v hlavě. Vracel jsem se v duchu k tomu, co nám tam říkali. Napadlo mě, že tohle je služba, která by se neměla týkat jenom jednoho kraje. To se týká všech, lidé umírají i na Vysočině. Tak jsme se sešli ještě v tom roce 1999 s několika lidmi u nás v Novém Městě na Moravě a podařilo se nám v lednu 2000 založit občanské sdružení Hospicové hnutí Vysočina. Tím jsme položili základ.
Vy jste ale dál pracoval v zařízení pro seniory.
Ano. Ale už tehdy jsme pod hlavičkou hospicového hnutí pořádali přednášky po veřejnost, abychom tu tematiku dostali ven a lidi o tom začali přemýšlet a věděli, že se tady něco rodí. My tehdy ale nevěděli, jakou cestou jít dál. Měli jsme představu vybudovat lůžkový hospic, ale to tehdy bylo nereálné, protože dotace rozdávané ministerstvem nebyly určeny pro Kraj Vysočina, ale šly na stavbu hospice v Rajhradu, který měl fungovat i pro Vysočinu. Takže jsme nakonec přišli na myšlenku vybudování terénního hospice. To znamená, že ten hospic má někde základnu, kancelář, sklad, zázemí a jeho pracovníci vyjíždějí za nemocnými do rodin. Ten hospic tam dělá zdravotní i sociální pomoc a podporu.
Jaké pro vás bylo, když jste byl fyzicky konfrontován s umíráním?
Já měl z umírání do té doby vždycky hrůzu. Když jsem byl na vojně, tak jsem pracoval ve vojenské nemocnici v Klatovech. Když tam někdo zemřel, tak ho dali do plechové rakve do garáže. Kluci se tam chodili dívat - než přijela pohřební služba. Ale já tu garáž vždycky obcházel obloukem! Když jsme o umírání a této problematice péče v rodinách mluvili na teoretické bázi, tak jsem s tím souzněl, bylo mi to blízké. Pak v roce 2006 jsem na půl úvazku do hospice nastoupil a najednou telefon, že jedeme k úmrtí!
Takže vaše uleknutí...
Pomáhali jsme rodině zesnulého zaopatřit, připravit pro odvoz. Pro rodinu to bylo velice podpůrné. Takže najednou zazvonil ten telefon, bylo to v noci, a jeli jsme. Já jsem celou cestu nepromluvil, protože jsem si představoval, jak to bude v rodině, až tam přijdu a bude tam ležet ten zemřelý.
Jak to dopadlo?
Moje můry se naštěstí rozplynuly. Mé kolegyně byly zkušené. Přijeli jsme tam, ony rozdělily úkoly a začali jsme pracovat. Najednou mi to vůbec nepřišlo. Najednou to ze mě spadlo a byla to pro mě konkrétní práce. Úkony jsme zvládli, problém nebyl.
Když jste byl přímo u umírajících, co vám to prozradilo o vás samotném?
Já se vždycky snažil zachovávat nadhled. Asi to bylo hodně dáno atmosférou v rodině, jak na to byla připravena, někdy jsme tam vedli hodně těžké rozhovory. Mojí přirozeností je být veselý. Postupně jsem ale pochopil, že nemohu do té rodiny, kde někdo zemřel, přijet a být veselý, snažit se vtipkovat. Snažil jsem se využít situací, kdy se dala atmosféra trochu nadlehčit. Když se to podařilo a ti lidi se usmáli, bylo vidět, jak z nich spadlo napětí. My jsme se snažili pomoci jim k pochopení, že život pokračuje dál. Úmrtí blízkého člověka s každým zatočí, ale je třeba se vyzbrojit pro další život.
Oceněný pečovatel se věnuje i fotografování. Takto například zachytil krajinu u Mohelna a Dukovan.
Když vás někdy niterně zasáhl průběh toho umírání a práce v rodinách, hledal jste relaxaci, očištění myšlenek?
Tohle bylo docela těžké. My se občas snažili o týmové supervize, ale pak jsme se shodli s dalšími kolegy, že to nemělo ten správný účinek. Víc bylo na každém, jak se s tím vypořádá. Dokud jsem byl v pohodě a v klidu, tak jsem s tím problém neměl, udělal jsem si vycházku do přírody a bylo mi dobře. Nebo se mi udělalo dobře už během přejezdu od těch lidí. Člověk řídí automobil, kouká se do okolního kraje a najednou jde ta tíha pryč.
Co pro vás znamená smrt?
Pocházím z tradiční evangelické rodiny a víra pro nás byla vždycky standardem života. Ale o smrti se u nás doma asi nemluvilo, jako se o ní v té době nemluvilo asi nikde. Ale z dějeprav, z náboženství, z biblických hodin, z kázání člověk ví o možnosti spasení, že život pokračuje dál. Že tam je nějaký přesah nad živým člověkem. Já jsem i dnes praktikující evangelík. Člověk v to věří, ale praktický život s těmi umírajícími vás dostává do okamžiků, kdy o tom přemýšlíte spíš ve vztahu k druhým.
Když jsme jezdili k umírajícímu, věnovali jsme mnoho energie a sil, aby byl v prostředí, kde může ze života odejít důstojně, v klidu, zaopatřen fyzicky i duchovně. Ale ještě více energie si vyžadovala práce s jeho rodinou. To jsme tam museli nějak vytyčit - ten směr, jak se nemoc vyvíjí, jak bude pokračovat a co bude následovat, podpořit rodinu v tom, aby její život šel dál. Co bude dál s duší zemřelého, to už není na nás...
Nedošlo někdy ke konfliktu, když jste byli třeba v katolické rodině?
Já nikdy nezačínal v rodinách rozhovory na toto téma. Až když byl třeba podnět z té rodiny, tak jsme se o tom bavili. Pořád jsem se snažil ale být nad věcí, protože kdybych začal na lidi s vírou, mohlo by se to tlačit někam jinam, kam bychom nechtěli. Jsem člověk slova, byl jsem knihkupec, vyšel jsem z knih. A bývalo to tak, že jak jsme tak v rodině mluvili, pohyboval jsem se po místnosti a vždycky jsem skončil u knihovny. A pohledem na hřbety knih jsem našel nějakou vnitřní posilu. Z těch knih člověk taky dost poznal o těch lidech. Rozdíly konfesí se nijak neprojevily. Vždycky jsme došli k tomu, že oni jsou katolíci, já evangelík a máme jednoho Boha nad sebou. Nebylo patřičné v té chvíli řešit nějaké rozdíly.
A když tam knihovna nebyla?
Taky někde nebyla. Tak jsem to nechal na nich - kdyby chtěli mluvit o duchovnu, tak bychom mohli mluvit o duchovnu.
Jak budete trávit čas v důchodu, který vás brzy čeká?
Mám takové plány. Mou velkou vášní je fotografování, takže budu chodit po Vysočině a fotit, povídat si s lidmi. Mám dvě malá vnoučátka, těším se, že budu trávit čas s nimi.
Jakou krajinu plánujete projít?
Zcela mi uhranulo údolí řeky Svratky, o kterém publicista Hynek Jurman někde napsal, že je to nejkrásnější údolí na světě. Úplně s tím souhlasím. Mám plán dojet vlakem do Tišnova, tam hodit na záda batoh a na krk pověsit foťák a jít tím údolím přes Doubravník a Nedvědici na naši Vysočinu. Občas odbočit někde z trasy a z kopce se podívat do krajiny. Zraje to ve mně. Vidím to někdy na jaro, začátek léta.
Co v krajině hledáte?
Nedávno mě někdo nazval snílkem. Chodím a hledám původní Vysočinu. Nevím ani, co to je, ale mám to nějak v sobě zakódované. Hledám ji ve stromech, v kamenech, ve starých chalupách, v lidech. Dá se najít v různých formách.
Nacházíte ji?
Vnímám místo, kudy jdu. Vnitřně si s ním povídám a fotím ho. A jsem rád, že se moje fotky lidem líbí.
Říká se, že cesta je cíl…
To může být pravda. Cítím, že mě krajina proměňuje. Když jsem v krajině, vidím věci jinak.
