RECENZE: Příště bych prosil škrtit déle. Že by láska? Dejme tomu

Pro nynější vstup do kin se doporučuje nepřístupnost do patnácti let věku a není to jen kvůli slastnému dušení, jež záhadná domina dopřává vyhaslému vdovci. Aby divák navzdory spekulativně drsným výjevům a depresivním náladám přijal sdělení filmu s velkorysostí a nadějí, potřebuje jistou zralost.

7 fotografií

Režisér Jukka-Pekka Valkeapää si do jedné z rolí vybral Ester Geislerovou, jejíž postava se utopí v jezeře před zraky malé dcerky a manžel, ač lékař, jí už nedovede pomoci.

Od té doby jen trpně přežívá a jeho izolaci prolomí teprve setkání s jinou samotářskou podivínkou, jejíž mučitelské praktiky v něm probudí schopnost vidět znovu zemřelou lásku. Stačí v extázi trochu přiškrtit – jenže závislost na opojném zážitku se stupňuje a nebezpečná hra přiostřuje na obou stranách.

Jednoho ze zákazníků dominy si zahrál sám režisér, nicméně rozhodující zodpovědnost nesou Pekka Strang a Krista Kosonenová v hlavních rolích vyděděnců pěstujících dvojí život. Zjednodušeně řečeno, ve dne jiným pomáhají, v noci si navzájem ubližují; s rozkoší.

A chirurg hlásající „o srdci vím vše“, který dosud operoval, uklízel, žehlil, onanoval, vozil dceru do školy a odmítal známosti, jež mu předhazovala, jako by náhle zešílel.

Pokorně plní povely „na všechny čtyři, pejsku, začni funět“, jen aby znovu zažil stav, v němž se mu ve snové stylizaci zpod hlubiny mezi sítěmi vynoří manželčina silueta.

„Příště bych prosil škrtit déle,“ žebrá, leč také domina si žádá svůj díl potěšení: „Normální věci mě nebaví.“ Některé kratochvíle, paličská či zubařská, působí vskutku úchylně.

Psi nenosí kalhoty 60 % Finsko / Lotyšsko, 2019, 105 min Režie: Jukka-Pekka Valkeapää Scénář: Jukka-Pekka Valkeapää, Juhana Lumme Hrají: Pekka Strang, Krista Kosonen, Ilona Huhta, Oona Airola, Ester Geislerová, Iiris Anttila, Viivi Ihalainen, Sofia Kaipainen, Jani Volanen, Armands Bergis, Amos Brotherus, Ellen Karppo, Helmi Lahti a další Kinobox: 64 % IMDb: 6.8

Nicméně na rozdíl od Hráčů se smrtí, kde se riskuje z frajeřiny, tu má stupňování posedlosti až ke ztrátě veškerých zábran nejen přesné kontury, nýbrž také podstatnější motivaci i důsledky. Včetně dcery v pubertě, která si kvůli bezmoci nad otcovou proměnou musí najít vlastní cestu k předčasné dospělosti.

Především však ústřední dvojice vyzařuje téměř beze slov daleko víc než fyzickou sounáležitost: smutek, osamělost, strach z důvěrné citové blízkosti i touhu po ní. Že by nakonec láska? Dejme tomu.