15. 2. by se dožil kulatých 70 let Miroslav Medek st. (1950-2001). Patřil k tzv. Brněnské vlně závodníků konce minulého století. Spolu je jmény jako Král, Mrkývka, bratři Vašíčkové, otec a syn Quirenzové, Hanika a dalšími.
Motocykly ho pohltily už od mládí. Neměl sic bohaté finanční zázemí, ale rozhodně měl krom talentu i odhodlání a nevšední zápal. Postupně se propracoval z oblastních závodů (tzv. Gulášů) až do federálního Mistrovství ČSSR. Tam sice neprorazil až do úplné špičky, ale rozhodně se tam neztratil. Limitovala ho (stejně jako řadu dalších) technika. Tedy její stáří. A nedostupnost jiné, lepší. Ať už kvůli vysoké finanční náročnosti nebo prostě proto, že se v té době věci k závodění sehnat nedaly. Stárnoucí technika Mirka postupně stáhla zase zpátky k oblastním závodům. Ale byl u toho a o to mu vlastně vždycky šlo. Zlom nastal zkraje 80. let, když se našla podpora v AMK Svazarmu Pisárky.
S pořízenou Yamahou Mirek postoupil do federálu v době, kdy se lámala třída 350 ccm do 500ccm.
Stejně i v té nové třídě startovala většina pilotů s 350tkami. V roce 1984 skončil celkově devátý a přesvědčil, že je opravdu Pan pilot. A když se v Pisárkách našly potřebné peníze, pořídila se od Mistra Bohumila Staši plnokrevná pětistovka SUZUKI. Tým kolem Mirka tvořili v těch dobách geniální konstruktér a mechanik Zdeněk Kyselý a bratři Vladimír a Oldřich Dvořákovi. V jejich péči byly Mirkovy motocykly vždycky perfektně připravené. Bez nějakých manuálů, dokumentace a podobných věcí. Postupně za nimi chodila na rozumy i řada dalších půllitrářů.
Kombinace Mirkova jezdeckého umu a skvělé technické podpory jeho týmu přinesla v roce 1985 své ovoce – Mirek se stal vicemistrem ČSSR. S tím, že ještě před posledním závodem měl šanci být šampionem. Ale Mistr Staša si to pohlídal a získal svůj 20. titul. Zaslouženě!
Mirek Medek ještě pár let patřil k půllitrové špičce. A kdo uměl s dvoutaktní pětistovkou, musel být opravdu Pan Pilot. A to Mirek byl. Krom Mistrovství ČSSR jezdil i třeba v Brně závody Mistrovství Evropy nebo mezinárodní závody ve Schleizu v tehdejší DDR (Tam jsem měl tu čest ho v roce 1988 doprovodit). Ale jak dorůstal syn Mirek ml., snažil se logicky pomáhat jemu. V tehdy vznikající třídě Supermono jednu dobu závodili oba. Potom vcelku logicky dostal přednost junior.
V Mirkově životním příběhu je důležitý zdůraznit, že ve svém závodění měl plnou podporu manželky Jarky. Bez její nadpozemské trpělivosti a pochopení by prostě nezávodil. Krom závodních víkendů se u Medků v bytě 1+1 v centru Brna scházel taky výbor AMK Pisárky. A často se tam někdo stavil jen tak na kus řeči. Krom toho Mirek normálně pracoval. A aby ufinancoval svůj sport, na vedlejší poměr ještě obsluhoval několik kotelen. Takže volný čase víceméně neměl. Ale zvládal to. Jiná cesta ani nebyla, když chtěl dělat to co dělal.
Mirek Medek byl můj přítel. Nejen proto, že mně byl průvodcem závodním světem, když jsem sám závodil. Byl taková povaha, že ho měli všichni rádi. Díky Mirkovi jsem se seznámil s řadou nesmírně zajímavých lidí a zažil s ním krásné časy. A že jich bylo!
Mirek nikdy neměl žádný hvězdný manýry. Byl normálním chlapem, který měl prostě rád závody motocyklů. Ale na trati byla radost se na něj dívat. Měl v sobě ohromující rychlost a cit pro rychlou stopu. Byl to Pan jezdec!
Když na Mirka vzpomínám, usmívám se. I přes ten smutek, že už tady není. Zažil jsem s ním opravdu skvělé věci. Veselé a i laskavé. Třeba památnou výpravu na první svezení na autodromu v Mostě. Po cestě jsme z jeho letité Škody 1203 leccos poztráceli, improvizovaně přespali v Litvínově na zimním stadioně, pozávodili na nové trati lemované velkorypadly a barevným kouřem v nedalekém Litvínovu. Nebo výjezd do DDR do Schleizu, kde byl Mirek v půllitrech čtvrtý (!) v silné mezinárodní konkurenci. Nebo jak jsme se o něj báli, když boural při ME v Brně v posledním kole v Bosonohách a motocykl trochu ohořel.
Mirek s celou rodinou mně byl na svatbě, zapojoval nám doma první novomanželskou pračku a vlastně vždycky byl ochotný pomáhat. Nejen mně. Všem.
Tak smutný konec života si určitě nezasloužil. Nechci o tom psát. Není to moje věc. Budu na něj vzpomínat jen a jen v dobrém. Jeho přátelstvím jsem byl poctěn a jsem na něj pyšný.
Mirkovo závodění žije ve vzpomínkách kamarádů. A taky kus jeho osobnosti a duše zůstává v jeho dětech Mirkovi jr. a Silvě. Oba byli (a vlastně pořád jsou) jako moji vlastní. I Jarka. Takové věci se nezapomínají. A až budou Silviini a Mirkovi děti starší, budou právem hrdí, že měli takového dědu. I když ho bohužel nezažili naživo. Jen z fotek.
Mirku, pěkný narozeniny. A Díky za všechno!
Jaroslav Brzobohatý
