8°C
Dojemný příběh českého mladíka: S jedním okem králem Slovenska!
O pravé oko málem přišel a vidí na něj jen z 20 procent. Od milovaného hokeje jej to ale neodradilo a dnes český útočník Jindřich Abdul (24) vede produktivitu slovenské extraligy!
Platil za velký talent, v mládežnických reprezentacích se potkával i s Davidem Pastrňákem. Pak ale přišel osudný únor 2015, kdy vypomáhal znojemské juniorce a v zápase s Vídní utrpěl po zásahu hokejkou soupeře vážné zranění oka, na které skoro oslepl. Leckdo by s hokejem seknul, ale on se nevzdal. Dnes válí ve Slovanu Bratislava, za který posbíral už 53 bodů (19+34) ve 44 zápasech, a je nejlepší ze všech.
Berete to jako satisfakci za vše, čím jste si prošel?
„Je to tak. Po zranění jsem hned věděl, že se chci vrátit a mám na to, abych hrál na nejvyšší úrovni. Mám radost, že jsem restartoval kariéru.“
Můžete být příkladem i pro další, aby se nevzdávali?
„To by člověk ani nikdy neměl. Znám plno podobných případů, kdy kluci měli vážná zranění. A nemusíme se bavit pouze o hokeji, ale i v běžném životě, kdy lidé dál bojovali a dosáhli toho, čeho chtěli. Z takových případů by si měli všichni vzít příklad.“
Vidíte stále stejně?
„Plus minus ano. Oko se bohužel nijak nezlepší, mělo by takto zůstat do konce života a budu rád, když se naopak nezhorší.“
Bylo hodně těžké naučit se s tím hrát?
„Ze začátku jsem měl velké problémy i v normálním životě. Na ledě jsem se snažil si to nijak nepřipouštět, ale musel jsem si zvykat hodně dlouho. Nyní už to beru, jako by mi nic nebylo.“
V čem vás oko nejvíc omezovalo?
„Periferní vidění nebylo takové... Na oko hlavně vidím rozmazaně, takže jsem třeba nepoznal ani dres. Při řízení jsem zase pořád jezdil v levém pruhu.“ (úsměv)
Je velký problém přesně zamířit při střelbě na branku?
„Snajpr ze mě už asi nikdy nebude. (smích) Ale zvykl jsem si a vím, že musím mířit trochu jinam, než jak to vidím.“
I po takovém úrazu zastiňujete ostatní. Stalo se vám někdy, že se s tím někdo nedokázal smířit?
„S ničím podobným jsem se nesetkal, ale jednu negativní zkušenost mám z Třebíče, kam jsem šel na pár zápasů brzy po zranění. Trenéři mě nestavěli a ptali se, proč mám v 19 letech košík. Vše jsem jim řekl a oni odvětili, že mě nemohou nechat hrát, když nemám stoprocentní oko. Po měsíci jsem odešel.“
Říkáte si někdy, kde byste byl, kdyby se úraz nestal?
„Párkrát jsem nad tím zapřemýšlel, ale na takové věci nemůžete myslet. Navíc nikde není psané, že tam, kde jsem mohl být v jedenadvaceti, nebudu v šestadvaceti. Věřím, že se mi kariéra jen trochu posunula.“
V mládežnických reprezentacích jste se potkával i s Davidem Pastrňákem či Jakubem Vránou. Jak na to vzpomínáte?
„Dobře, i když jsme se s těmito kluky trochu míjeli, protože většinou hráli v zahraničí a já se na závěrečné turnaje nedostával.“
Byl Pastrňák už tenkrát takový talent?
„David měl vždycky velké předpoklady, že bude mít skvělou kariéru. A jen to potvrzuje, je neskutečné, co předvádí v NHL. Sezonu má neuvěřitelnou, výsledky za něj mluví samy.“
Nezávidíte mu, že nebýt zranění, mohl jste NHL hrát také?
„V dobrém trochu možná ano, protože být tam chce každý. Ale jinak nejsem závistivý člověk a Davidovi to přeju. Sám si to vybojoval tvrdou prací a NHL hraje zaslouženě.“
