Renata Sabongui: „Snažím se napnout plachty směrem na pozitivní energii.“

Renata Sabongui. Foto: Petra Pikkelová.

Autor Lucie Dercsényi

Věčná světoběžnice

Zastihla jsem tě den po příletu z Ameriky, když jsem ti volala, abychom se domluvily na setkání. Byla jsi načerpat energii nebo jsi pracovala?
Pracovala. Vedla jsem hodiny pilates v New Yorku (na NYU Tisch Shool of Arts – pozn. redakce). No, moc sil jsem nenačerpala, Američani tě dokážou vyčerpat do maxima.

V čem jsou tamní studenti jiní než na HAMU, kde také vedeš hodiny pilates?
Američani se snaží nasát opravdu maximum. Nebojí se komunikovat, jsou více asertivní, nemají v sobě žádný blok. Což je asi dáno také jazykem, s angličtinou se bez problému všude dorozumí. Naši studenti, se mi zdá, si někdy méně věří. Všude, kde jsem v zahraničí učila, jsem jako cizinka musela mít buď vyšší vzdělání než konkurence, nebo být lepší na startovní čáře. Vždycky jsem byla hrdá, že jsem Češka a na to, co jsem se tady naučila. Máme u nás spoustu kvalitních lidí, zajímavou historii a neumíme si toho vážit. Umíme si spíše závidět, místo abychom se dohodli, více komunikovali a posouvali věci vpřed.

Kolik studentů chodí na HAMU do tvých hodin?
Dvacet tři. Musela jsem žádat o rozšíření. Chodí ke mně dirigenti, hudebníci, zpěváci, dramaturgové. S dirigenty pohyb více analyzuji – stojí k obecenstvu zády, a když nic nevyzařuje zezadu, tak pak ani zepředu.

A co tanečníci? Mám zkušenost, že na výběrové semináře se občas hlásí více posluchačů z FAMU, DAMU.
Chodí. Teď jich mám ve skupině víc jak polovinu.

Ty jsi také takovou skrytou mecenáškou výměny studentů mezi HAMU a NYU Tisch School of Arts. Dnes už není problém vycestovat, vybírat si, jaký je zájem?
Je, protože naši studenti by si nemohli dovolit zaplatit letenku, kapesné, studium. Jedná se o výměnu jedna ku jedné, více zájemcům nemohu zaplatit – když pak přijedou recipročně studenti z Ameriky na HAMU, tak i když je jich více, přispívám jim na lístky do divadla a další výdaje spojené s výukou. Je fajn, že výměna běží už jedenáctým rokem.
Já jsem ještě za totality sice mohla vycestovat, když jsem měla maminku v zahraničí. Vyučovat a účinkovat jsem ale mohla jedině přes Pragokoncert a ten si bral velkou část gáže. Vozila jsem si konzervy v batohu a někdy si nemohla dát ani kafe. Tak vím, jak to je bez peněz těžké.

Pilates vyučuješ dlouhou dobu, licenci jsi získala v Americe v programu Rona Fletchera. Co tě na této metodě zaujalo?
Nejzajímavější bylo, že o pilates mi původně řekli v Norimberku, kde jsem učila na baletní škole. Říkali, že by se rádi dopátrali metody, kterou údajně založil Němec, který odešel do Ameriky. Kdybych prý měla možnost setkat se s někým, kdo ji v Americe dělá, a sehnat jim informace. Měla jsem štěstí, že jsem narazila na skupinu vyškolenou Fletcherem a že pilates učila tanečnice. Protože ho také vyučují fyzioterapeuti, fitness trenéři. To je úplně jiný přístup, a kdybych se dostala k fyzioterapeutce, asi bych se o pilates už dál nezajímala. Fyzioterapeuti jsou totiž zvyklí pracovat s jedním klientem, nejsou zvyklí vést skupinu, hodina pak nemá rytmus, je rozcouraná. Měla jsem tehdy kliku.

Rona jsem pak poznala osobně díky Áje Vrzáňové, která byla později kmotrou mého syna. Ron ji objevil v lední revue – uviděl krasobruslařku, nádhernou babu, jak objela celé kluziště v arabesce, oblečená do kalhot. Řekl: „Tu chci!“ a přebral ji do konkurenční revue. Vůbec netušil, že je to olympionička. Místo kalhot jí dal síťované punčocháče, černý vykrojený trikot, do hlavy černobílé pštrosí peří, červenou rtěnku, lak na nehty a nechal ji scházet ze schodů po červeném koberci se svým černým a bílým královským pudlem na led.

Takže důležité entrée.
Důležité je entrée. Zvláště v New Yorku. Byl to neskutečný úspěch, deset let spolu pak spolupracovali. Když jsem sbírala informace o pilates a ptala se Áji, zda náhodou nezná Rona Fletchera, zavolala mu a já jsem za ním letěla. Měl na stolku její fotku, vzpomínal na ni a tu historku o revue mám od něj.

Jak dlouho výcvik trval?
Dva roky, ale potom jsem se do Ameriky vracela, abych dosáhla potřebných 600 hodin pro získání certifikátu.

Ty sis pak otevřela vlastní studio spolu se školicím centrem pro výuku pilates. Byl a je o získání certifikátu zájem? Dnes se setkáváme s různými modifikacemi, například s lekcemi jóga-pilates, v kurzu je jóga.
Zájem o pilates je stále veliký. Jedna z mých učitelek Kathy Grant, přímá žačka Pilatese, neměla ráda, když se do systému zasahovalo. Říkala: „Pokud to chcete dělat jinak, nazývejte to jinak.“ Je zajímavé, že tanečníci mu přišli na chuť až později. Tanečník je zvyklý na určitý způsob práce ze školy a má pocit, že svému tělu rozumí.

Byla jsem na tanečních konferencích o zdraví v Helsinkách a Montrealu, kde se řešilo, že řada pedagogů tvrdí, že jim stačilo to, co se naučili. Jenomže dnešní mladá generace je jiná – více se jezdí auty, méně se chodí, děti jsou méně fyzicky vybaveny, tráví méně času venku, na prolézačkách. Už pětileté dítě by mělo mít pět hodin pohybu denně. A kdo z nich ho má… Dvacet let se tomuto problému – nedostatku pohybu – věnují v Austrálii, která je open minded a všichni studenti tance musí projít pilates. Proběhl zde i výzkum, jehož výsledky ukázaly, že tanečníci nekončí taneční kariéru proto, že by měli problémy s kyčlemi, koleny. Studie trvala dvacet let, což už má svou váhu. Je veřejně přístupná na webu (australianballet.com.au, Dr. Sue Mayes – pozn. redakce).

V čem je pilates tak unikátní, čím tě zaujalo?
Je úžasné, že vedle sebe může trénovat člověk, který je tuhý, společně s tím, kdo je hypermobilní. Učí se, jak pracovat ve svalovém systému, jak pracovat s klouby, páteří, jak nenechat klouby odejít, což je problém většiny tanečníků. Stejný cvik v pilates znamená ve stejný moment pro každého vlastní tělesný benefit a přitom se nemusí zadávat cvik pro každého zvlášť.

V pilates je specifická práce s dechem...
Říkal ti někdo na škole, kdy se máš nadechnout? Neříkal, viď. Jedině před záklonem nádech, u předklonu výdech. Tanečníci jsou velmi flexibilní, často mají problémy s bederkou, prohýbají se a špatně se jim točí, skáče, protože se zaklání – pokud se nadechnou laterálně, tak se neprohnou a lépe se jim skáče i točí. Pilates učí vědomě pracovat s dechem, to se pak zautomatizuje. Vyrovnávají se svalové disbalance. Stačí jednoduchý příklad: spousta z nás má z nošení těžkých tašek jedno rameno níž a všichni pak řeší ramena. Přitom se dá pracovat s dechem a prodýchat se do hrudníku pravé části, když je níž pravé rameno a naopak. Stejně důležitá je práce s pánevním dnem, které potřebujeme celý život na sex a inkontinenci, jen ten poměr se mění.

Zásadní rozhodnutí

Vraťme se k tvým tanečním začátkům. Dočetla jsem se, že tanci ses začala věnovat v devíti letech v Káhiře, když si tvoje maminka vzala Egypťana.
Už od šesti let jsem chodila do baletu v Příbrami, kde jsem se narodila. Chodila jsem také k Milušce Nečasové na Vinohrady, potom k Nadě Sobotkové do přípravky Národního divadla. Můj děda byl skvělý, přišel z práce, dostal svačinu a dvakrát v týdnu mě vozil na balet z Příbrami do Prahy a zpátky.

Můj otčím byl sice společensky etablovaný, finančně zajištěný, ale jako dítě jsem musela v Káhiře všude chodit s arabskou chůvou. Byla jsem nešťastná, ztracená, tak jsem se v deseti letech rozhodla, že odcházím od mámy a chci se vrátit k babičce a dělat balet. Studium na AMU mi už ale rodiče nepovolili, chtěli, abych dělala něco normálního. Přestali mě finančně podporovat, musela jsem si sama vydělávat na veškeré živobytí. Proto dnes ráda pomáhám, protože mě tehdy podrželi děda s babičkou.

Od malička jsi toužila být baletkou.
Ano. Baletkou nebo paní učitelkou.

Obé se ti splnilo, studovala jsi na pražské taneční konzervatoři a potom pedagogiku na HAMU.
Nejdřív jsem šla na taneční teorii. Odmaturovala jsem z teoretických předmětů na samé jedničky a Zdena Kárnecká, tehdejší náměstkyně ředitele, mi řekla, že bych měla studovat. Původně jsem myslela, že půjdu na filozofickou fakultu studovat dějiny divadla, filmu a televize, ale obor se otevíral jednou za dva roky, tak jsem šla na HAMU s tím, že se uvidí. Se mnou nastoupila na školu Helenka Kazárová, s kterou jsme se po roce vyměnili. Měla jsem za sebou čtyři semestry dějin a teorie a souběžně jsem si dodělávala pedagogiku.

Když jsi nastoupila na konzervatoř, měla jsi jistě představy o své taneční kariéře. Jaká byla realita?
Jako dítě si něco vysníte a pak zjistíte, že jste moc veliký, že jste takový, makový. V Egyptě jsem poprvé viděla tanečníky flamenca a řekla jsem si: „Ježiš, to bych chtěla umět.“ Poprvé jsem zažila, že mi při představení běžel mráz po zádech, v devíti letech. Věděla jsem, že nebudu ta správná klasikářka, ale že charakterky jsou moje krevní skupina. To mě drželo. S profesorkou Mílou Urbanovou jsem se pak dostala na kurzy flamenca. Pak jsem ho také sama učila.

Také jsi učila egyptské tance.
Ano, a to říkali, že Evropanka se je nenaučí. Dnes už je neučím. Nemohu všechno stíhat. Kromě vedení výcviku lektorů pilates a vlastní výuky vedu kurzy dechové techniky, pohybovku pro Dětskou operu Praha.

Během vysokoškolského studia ses tedy zaměřila na pedagogickou práci.
Vlastně už na konzervatoři. Za třídní profesorku, na klasický tanec a na scénickou praxi jsem měla Astrid Štúrovou. Byla skvělá, pamatuji si, co a jak nás učila a čerpám z toho dodnes. Ona uměla podpořit, vysvětlit. Uměla u každého vystihnout to, co mu šlo. Motivovala nás.

Co považuješ za důležitou vlastnost pedagoga?
Umět radovat se z výsledku svého žáka, radovat se, že ho někam posunu, navedu. Nechci, aby student byl moje kopie, ale vedu ho k tomu, aby byl originál. Zůstávám s mnohými svými žáky v kontaktu. Já dodnes píšu všem svým pedagogům na Vánoce a Velikonoce. Bohužel je jich čím dál míň… Měli jsme u mě doma babince, kam chodila Anna Huječková, Naďa Sobotková, Růžena Mazalová, Astrid Štúrová i paní Kyliánová (maminka Jiřího Kyliána). Muzicírovalo se a zpívalo se u klavíru. Paní Kyliánová mi říkala: „Renato, nechtěj stárnout, víš, po té devadesátce, je to znát.“ Tak to je dobré.

Získala jsi doktorský titul na UK FTVS. Co bylo tvé téma?
Filozofie, fyzioterapie, kineziologie, zdravotní tělocvik a pedagogika. Pracovala jsem s pětibojaři, hokejovým dorostem – tělo funguje stejně, principy jsou stejné, přístup k němu je samozřejmě jiný. Je potřeba nahlížet na klienty z jejich úhlu pohledu, vidět, co potřebují. Hokejisté mají spoustu zranění, flexibilní je pouze brankář. Všichni ostatní mají zafixovanou, tuhou bederku, sklopí se v kyčlích a hrajou.

Jaké problémy nejčastěji mají tanečníci?
Neumí zpevnit tělo. Chybí jim zpevněné spodní břicho. Když mají udělat open leg rocker (čili zhoupnutí nazad se zdviženýma nohama do V, ruce drží vnější kotníky – pozn. redakce), tak se buď nevrátí nahoru, nebo přepadnou do placky. Říkám jim: „Uvědomte si, nejde o to mít flexibilní klouby. Musíte získat adekvátní svalovou sílu, aby udržela váš kloubní rozsah. Teď jste mladí, ale až budete staří, tak ty svaly budou ještě míň držet a budete se nosit v síťovce.“ (smích)

Produkční a dramaturgyně

Nějaký čas jsi také zastávala funkci PR a dramaturga v ND Praha.
Zavolal mi tehdy šéf Baletu Vlastimil Harapes a ptal se, zda bych mohla zůstat dva tři měsíce. Chtěl dělat Amerikánu a potřeboval pomoc. Nakonec mi prodloužil smlouvu do konce sezony. Pomáhala jsem vyjednávat smluvní podmínky s Amerikou. Američani mají drahá autorská práva a dodnes se dělá stejná chyba, že se jim hned zaplatí to, co chtějí. Přitom tam se ani za nové auto neplatí cena, která se uvádí. Smlouvá se. To mě naučil můj první manžel, americký právník. Hodně mi pomohl, poradil, tak jsme pro Národní divadlo získali část choreografií zadarmo – byli jsme pro ně nové teritorium, které jim otevřelo cestu do east block.
Jako dramaturg jsem propagovala Louskáčka. Chtěla jsem získat choreografii Jamese Kudelky. To byl můj sen, ale byla moc drahá. Podařilo se mi také pozvat kritika Horsta Koeglera, který napsal o představení v ND v zahraničí. Vzpomínám, že mluvil i o tom, jak se sešel s Ivanem Liškou, který dostal nabídku na šéfování mnichovského baletu. Prý váhal a Koegler mu doporučil: „Vezmi to, budeš báječný šéf.“

Podařilo se ti dostat do Prahy i Michaila Baryšnikova.
Jiří Srstka, tehdejší ředitel ND, mi nabídl místo v zahraničním oddělení, vyjednávala jsem tak s manažerkou Baryšnikova ve Filadelfii. Poslali požadavek na dvacet kilo ledu! Vrtalo mi hlavou, na co bude. Že by do pití? A jak ho dostaneme do malých lednic? Pak přišla zpráva, že Baryšnikov přijede sám. To byla úleva, že tolik ledu nebude třeba. Omyl, těch dvacet kilo Baryšnikov potřeboval – vozil totiž s sebou masérku, ta mezi představením led rozmixovala a masírovala mu už rozehřáté tělo.

To, že nepřijel se svým souborem, mělo důvod. Chtěl dokázat, že utáhne představení sám a řekl si, že to udělá v Praze. Takže jsme tu měli unikátní vystoupení. Ve Vídni už tančil se skupinou. V Praze byl vlastně prvně v east blocku po své emigraci. Až pak vzal děti do Rigy, kde má hroby svých rodičů.

Co bys dnes ráda v Baletu ND viděla, kdybys byla zase dramaturgem?
To je otázka. Není to jen o tom, co bych ráda viděla, ale jaký mám soubor. Nyní jsou v něm tanečníci různých národností, škol. Je náročné tu rozdílnost překlenout. Ivan Liška (dnes umělecký ředitel Bayerisches Junior Ballett München – pozn. redakce) mi říkal: „Lidi v souboru spolu musí komunikovat. Nemáme tu mnoho Němců, ale všichni se musí učit mluvit německy, když je soubor placen bavorským státem.“ To je zajímavé.
Jinak bych asi sáhla po Giselle. Mám ji moc ráda. Zajímavá by byla Anna Karenina. Zvažovala bych mít v programu původní českou tvorbu, například s hudbou od Bohuslava Martinů, Oskara Nedbala. Teď je na repertoáru skvělý večer věnovaný Jiřímu Kyliánovi. Kylián má nesmírnou hloubku. Důležité je při výběru repertoáru respektovat danou kulturu, filozofii. Umět je pojmout, zprostředkovat.

Co je základem dobré produkční činnosti? Učila ses ji tak říkajíc za pochodu.
Preciznost, spolehlivost. Nenechat nic vyprchat do prázdna. Jako první jsem produkovala, téměř na koleně, vystoupení českých umělců v Kennedy Centre ve Washingtonu, D.C.

A co konexe?
Určitě taky. Ty mně pomohly tehdy ve Washingtonu, kde mě znali z dob, když jsem tam učila na taneční škole (The Washington School of Ballet – pozn. redakce). Musím být také vnitřně přesvědčena o tom, že to, co dělám, je správné. Pak přesvědčím i ostatní.  

Jsi tedy perfekcionistka.
No, jsem. Nemám ráda nepreciznost.

Není to někdy na překážku?
Je. Všichni doma už spí a já pořád ještě něco dělám. Jako tanečnice jsme zvyklá mít všechno dotažené, přesné, estetické.

Ty ses také ucházela o post ředitele ND Praha.
K tomu mě přesvědčili, motivovali Vlastík Harapes a Petr Weigl. Věřili mi, že dokážu jako první žena v historii projít konkurzem. A stalo se. I když mi bylo jasné, že nevyhraju, šlo o to zkusit to a obstát.

Pokaždé když tě vidím, jsi pozitivně naladěná, příjemná, mluvíš otevřeně…
Můj současný manžel mi říkal: „Renato, ty seš tak pravdomluvná, že jsem ti to na začátku vůbec nevěřil.“ Nebyl na to zvyklý. Už si zvyknul.

Co je tvým hnacím motorem, kde bereš tu nezdolnou energii?
Někdy jsem umordovaná. A negativní věci řeším ve tři ráno, když nemohu spát, hlava pracuje a vytahuje problémy uložené přes den v šuplíčcích. Ale snažím se věci vidět pozitivně, ta negace ubíjí. Samozřejmě mám taky někdy propady, ale snažím se napnout plachty směrem na pozitivní energii.

A co tvé děti, „pomamily se“?
Syn dělá lidovky a bicí. Dcera se věnuje kreativnímu myšlení, spolupracuje s Akademií věd. Zrovna dnes má přednášku na gymnáziu, jak nenaletět na fake news, pojmenovala ji Nenechte se nachytat.

Co ti kromě práce dělá největší radost?
Určitě prima rodina, náš super pes Figaro a příroda. Když jdu se psem ven, tak se kochám detaily kolem sebe.

Mgr. Renata Sabongui, PhDr., se narodila 10. února 1960 v Příbrami. Je baletní mistryní, vysokoškolskou pedagožkou, producentkou a manažerkou. Vystudovala taneční konzervatoř a v letech 1979 až 1983 obor taneční pedagogika na Akademii múzických umění v Praze. Od roku 1987 postupně působila jako pedagog v Tanz Theatre Linz ve Vídni a v Franzözische Ballettschule Passau, dále jako ředitelka a zakladatelka tanečního oddělení Hudební školy Freiberg a. Neckar v Německu, nebo jako baletní mistr The Washington School of Ballet ve Washingtonu, D.C.
Později se stala dramaturgyní a PR Baletu Národního divadla v Praze a umělecký a odborný poradce pro ředitele ND v projektech ve spolupráci se Spojenými státy. Od roku 1998 vedla zahraniční oddělení Národního divadla v Praze a jako první žena v historii byla navržena do konkurzu na ředitele tohoto divadla. Spolupracovala na projektu Praha 2000, Evropské město kultury. Jako tanečnice vystupovala například v Národním divadle v Praze, Hudebním divadle Karlín a působila ve filmech Rusalka, Pan Tau, Orpheus a další. Založila Sabongui Pilates Academy, učí na Akademii múzických umění v Praze a na pražské taneční konzervatoři vede lekce pilates pro veřejnost. Pilates přivezla v devadesátých letech 20. století jako první do ČR, jako jediná Evropanka má licenci přímo od jednoho z nejslavnějších učitelů Rona Fletchera a Lolity San Miguel, kterou certifikoval Josef H. Pilates. Pojí ji přátelství s Jeho Veličenstvem kambodžským králem Norodomem Sihamonim. Kromě pěti pilates DVD vydala i dvě knihy – Pilates pro usnadnění početí a Národní divadlo? Alfa i omega mého života!.