„Svoje jsem si tady odvedl, teď už je to na druhých,“ řekl 78letý Chrastný, když žezlo předával svému nástupci Jiřímu Šťastnému. Stalo se tak na palubovce před zápasem, publikum dlouho tleskalo vestoje. „Milé. Trošku mě to dojalo.“
Proč končíte?
Avizoval jsem to už tři roky. Došlo by k tomu i dřív, ale dělaly se změny stanov, tak se to protáhlo. Klub se stabilizoval, management se obměnil a funguje dobře. A já už jsem starý, třeba by moje názory a myšlenky bránily mladým v rozletu a v tom, jak oddíl vést dál.
Jak dlouho jste mu šéfoval?
Myslím, že 28 let. Čas utíká. Beru to s pokorou ke klubu. Těší mě, že jsem v Děčíně mohl působit, jsem rád za diváky, hráče, sponzory, město, za všechny kolem. Klub od svého posledního vstupu do ligy nikdy nespadl, pořád jsme se pohybovali ve vyšších příčkách. Jde to ve vlnách, teď máme určité potíže, musíme to vyřešit pro příští rok.
Co se stalo, že jste se vyhoupl do role muže číslo 1 v děčínském basketbale?
Léta mu šéfoval Ulf Czastka, já dělal zástupce. Potom byly tajné volby, k překvapení on hlasy nedostal, já ano, tak jsem naskočil do rozjetého vlaku. Ale pomáhal jsem ho vytvářet už od roku 1965. Šlo tedy o kontinuální přechod.
Cítil jste najednou výrazně větší zodpovědnost?
V té době to bylo ještě amatérské, na profesionalismus se přecházelo postupně. A kolem byli velice zkušení a chytří lidi. Základ byl, že jsem dělal v energetice a že můj pan ředitel Šťastný z SČE (Severočeská energetika) tomu fandil. A dal nám podporu. Jak jsou peníze, je všechno.
Už jste to naznačil - jak vypadal klub v roce 1992, když jste se stal jeho prezidentem?
Začínal se profesionalizovat, měl plno obětavých, šikovných pracovníků, kteří už tu bohužel nejsou. Byl připravený hrát ligu. Měli jsme halu, všechno. Bylo to dobré, nastartovalo se to. Štěstí, že jsme v první sezoně nespadli. Sestoupit, už by tu liga nebyla. Potom přišel trenér Skokan a už to jelo. V útrobách haly máme 27 fotek ligových sestav, od postupu v roce 1993 jsme nesestoupili. Málokterý klub to dosáhl, kde je Nový Jičín a další renomované oddíly? Krásná léta!
Miroslav Chrastný (vlevo) a Lukáš Houser během zápasu s Ústím.
Na co jste nejvíc pyšný?
Na dvě věci. Na přestavbu haly, která se nám podařila v neuvěřitelně krátké době za málo peněz, což by teď už nikdo nezvládl. Stála 56 milionů, většinu platilo město, klub do toho dal tři miliony. To byl majstrštyk. Druhá věc jsou čtyři stříbra, to je bez diskusí. I bronz v éře trenéra Skokana, tenkrát tady byl vynikající mančaft z českých hráčů s Lubošem Bartoněm. Pyšný jsem i za to, jací tu byli spolupracovníci a kolektiv, jsme rodinný klub. Smutek mám trošku z toho, jak nejsou v dnešní době čeští hráči, to je tragédie. Snad se mládež podaří vychovat, my na tom pracujeme, máme moře dětí. Mistrovství světa bylo velký impulz. Další věc, která se mi nelíbí, že strašně málo peněz jde do sportu. Zasloužil by si stejné peníze jako kultura. Já po halách jezdím a vidím, jak jsou v dezolátním stavu. Sport a kultura patří k sobě. A základ je mládež. Přišlo za mnou plno vystudovaných lidí, a říkali - zaplaťpánbůh za basket, zachránil mě, abych neskončil s nějakou špatnou partou, na drogách, díky němu dostudoval. Sport vytváří i ducha.
V roce 2002 se v Děčíně objevil první Američan Rah-shun Roberts. Vedly se okolo toho v klubu velké diskuse?
Ne. Původně byl trend, že cizince nechceme. Jeden se naskytl a od té doby to bez nich nejde. Dva tři roky jsme to teď zkusili, ale čeští hráči nejsou. A když ano, odejdou do ciziny jako mladí a pak z většiny nic není. Za mě bývala vojna, chodili jsme hrát basket do vojenských klubů. Dneska to už není. Rok nebo dva na vojně jste dělal jen basket, vyhrál jste se a pak mohl naskočit za muže. Byla možná desítka vojenských klubů rozprostřených do všech soutěží po celé republice. Po sametové revoluci se rušilo všechno, co bylo za komunistů, odnesla to i střediska mládeže. Všude na nich jeli, my to s úspěchem zrušili, teď se k tomu vracíme.
Jak vzpomínáte na čtyři stříbra?
Neuvěřitelné zážitky. O tom jsem snil a mrzí mě, že tady nejsou Slávek Bednář, Ulf Czastka a další, kteří nás opustili. Viděli by, kam až jsme to dotáhli.
Je to zázrak pro skromný Děčín?
Spíš mimořádný úspěch. A odpracovaný. Trenérem Pavlem Budínským, který si tady svoji práci za ta léta odvedl, hráči v čele s kapitánem Kubou Houškou, realizačním týmem a lidmi kolem. Společný úspěch všech. Kdyby to byl zázrak, povedlo by se stříbro jednou, ne čtyřikrát.
Momentka z finále ligy basketbalisté Děčín - Nymburk zachycuje tribuny děčínského zimního stadionu.
Mrazilo vás, když jste hráli finále na zimním stadionu? Poprvé přišlo 4 850 diváků, to je rekord.
Bylo to bombastické. Úžasné. Potom už návštěvnost finále klesala, všechno se okouká.
Od kdy jste v Děčíně hrál?
Já začal až na průmyslovce, v 15 letech. Předtím jsem zkoušel fotbal, hokej. Basket se hrál v Děčíně, ale v Podmoklech, odkud jsem já, vůbec ne. Na druhé straně města jsme o tom ani nevěděli. Až kluci, co přišli na průmyslovku, nás zlákali. Kromě vojny v Dejvicích jsem pořád věrný děčínskému basketu, díky rodině jsem s ním mohl prožít celý život.
V jaké kondici klub předáváte?
V dobré bez průšvihů. Ekonomicky jsme čistí, nedlužíme. Z prověrek různých úřadů jsme vyšli bez závad. Samozřejmě jsme skromný klub, v éře SČE jsme měli víc peněz pro áčko než teď. Bývali jsme v lepší půlce finanční tabulky, nyní jsme v té hodně spodní a téměř všechny kluby okolo nás jsou na tom lépe. Ten basketbalový guláš vaříme z toho, co máme, což se nám zatím daří. Výrazně jsem se podílel na sestavování kádru a vím, jak to chodí - hlavní slovo mají peníze, druhý je trenér, třetí ten zbytek, tedy generální manažer Lukáš Houser, sportovní manažer Jakub Důra a já.
Co přinese nástupce Jiří Šťastný?
Děčínskému klubu pomáhá už léta a je zárukou, že Válečníci budou fungovat dál dobře. Možná ještě líp než dosud. Má velké zkušenosti s řízením firem, pro něj bude brnkačka vést klub.
A nebudete mít jako čestný prezident tendenci stále do dění v klubu mluvit?
I jako čestný předseda si podle stanov můžu vybrat, zda budu mít ve výboru svůj hlas. Já ho ale nechtěl, hlasu jsem se vzdal. Některé věci se možná změní, protože už jsem měl provozní slepotu. Když budou chtít radu, odpovím jim, sejdu se s nimi, poradím. Ale jinak to skončilo, už do toho mluvit nebudu.
