Na začátku tohoto zajímavého příběhu bylo vůbec první pozvání fotografa do Baťovy továrny. Zaměstnanci nechali zhotovit krásné reprezentativní album v honosné kožené vazbě, které svému šéfovi Tomáši Baťovi dali k 25. výročí založení podniku. Dnes jej pečlivě střeží zlínský okresní archiv.
Jenže tímto příběh nekončí, ale v podstatě začíná. Až donedávna totiž nikdo netušil, že existuje ještě jedno album, úplně obyčejné, které si nechal udělat některý ze zaměstnanců. Před časem jej objevil zlínský filmař a sběratel Jiří Madzia.
„Snad mohu prozradit, že fotoalbum z roku 1919 se našlo loni tady v regionu,“ naznačil Madzia. „Je překvapující, v jak výborném stavu se dochovalo,“ doplnil s tím, že více detailů o nálezu nechce prozradit.
Album obsahuje 69 snímků, některé z nich se nacházejí i ve velkém šéfově albu, jiné jsou jen v tomto zaměstnaneckém. Zájemci si jej mohou prohlédnout na zlínském zámku do 1. března. Všechny fotky jsou unikátním pohledem do jednotlivých továrních provozů a zachycují také personál továrny. Lidé jsou na drtivé většině fotografií.
„Každá z nich má svou hodnotu, protože ukazuje něco, co jsme dosud neviděli. Na každé jsou lidé, různé skupiny zaměstnanců. Vidíme, že ti, kteří pracovali na vyšších pozicích, mají košile, kravaty, vestičky, klobouky, hodinky. U Baťů se na ustrojení zkrátka dbalo,“ upozornil Madzia.
„U dělníků si zase můžeme všimnout jejich upracovaných tváří a rukou, které jsou dokladem, kolik energie do své práce vkládali. Některé fotky jsou neostré, nebyl čas se zastavit, ani když přišel fotograf, stále se pracovalo,“ doplnil.
Je pozoruhodné, že za čtvrt století, co podnik existoval, jej nikdo s fotoaparátem neprošel. Podařilo se to až Josefu Macháčkovi, jenž v roce 1919 přišel do Zlína a získal zde fotografickou koncesi.
Tajemstvím zřejmě zůstane, kdo jej do továrny pozval. Pracoval sice pro Baťu, zaměstnancem však nebyl. Dokumentoval i pozdější rozvoj továrny.
„Můžeme z toho usuzovat, že u Baťů se začali zaměřovat na dokumentární fotografii, protože známe několik dalších snímků továrny a probíhajících novostaveb,“ rozvažoval Madzia.
V roce 1924 však Macháček ze Zlína náhle odchází. Ruší živnost, prodává byt. Důvod rychlého stěhování není znám. Nabízí se vysvětlení, že zřejmě došlo mezi ním a Tomášem Baťou k nějaké roztržce.
„Dá se to předpokládat. Nebyl by ani první, ani poslední, kdo by takto ze Zlína odešel. Jistým vodítkem může být i to, že na místo fotografa a filmaře vzápětí nastupuje František Evják, který pro Baťu systematicky od roku 1924 pracuje,“ naznačil sběratel.
V roce 1919 se hrálo o budoucnost firmy
Podle něj jsou fotografie o to cennější, že vznikly právě v roce 1919, kdy se hrálo o budoucnost firmy.
Tento rok považuje za jeden ze stěžejních momentů v historii podniku. Skončila válka, rozpadlo se Rakousko-Uhersko, vznikly nové státy, továrna musela hledat novou výrobní specializaci.
Odešlo tisíc zaměstnanců, což byla zhruba čtvrtina. Hrozily stávky a sociální nepokoje. A to jsou jen zlomky problémů, s nimiž se Baťa musel vypořádat.
„Byla to hektická doba, všechna tato úskalí se podařilo Baťovi překonat. Už za tři roky drtí drahotu, zlevňuje výrobky, vyprazdňuje sklady, získává hotovost a daří se mu nastartovat firmu k dalšímu růstu. Proto to, co vidíme na fotografiích z roku 1919, už za pár let není pravda. Vše vypadá díky racionalizaci, automatizaci a modernizaci jinak. Lidé už nesedí vedle sebe u jednotlivých strojů, ale spolupracují u výrobních pásů,“ vysvětlil sběratel.
Důležité je, že Macháčkovy fotky se dochovaly ve výborném stavu. Poskytují představu o tom, co jednotlivé práce obnášely, jaké pomůcky se ve výrobě používaly. Například jedna fotka ukazuje práci cvikařů.
„Vidíme chlapce kolem 15 let, kteří ji vykonávali, byla to nižší dělnická pozice. Pokud byli šikovní, brzy mohli postoupit dále. Na snímku jsou ještě takzvané reky – vozíčky, které sloužily k popojíždění po dílně před zavedením pásové výroby,“ uvedl filmař a sběratel.
Jiný snímek ukazuje, jak to chodilo ve strojírenské dílně, která bývala vnitropodnikovým servisem a představovala klíčový prvek ve výrobním procesu. K vidění je rovněž stará kotelna nebo koželužna.
„V kotelně je patrná dřina nejobyčejnějšího personálu, bez nějž by se továrna neobešla. Snímek je pozoruhodný tím, že kotelna zanikla o sedm let později a byla nahrazena nově postavenou elektrárnou, která pokryla potřeby továrny i velké části Zlína. Na místě kotelny vyrostly brzy tři tovární budovy. Opět je to doklad toho, jak se vše rychle měnilo,“ poznamenal Madzia.
Zaměstnanci vyjádřili šéfovi svoji loajalitu
Fotografie dokumentují, jak vypadaly některé původní baťovské výrobní budovy.
„Byly to velké haly s dřevěnými stropy a jednoduchými laťkovými dveřmi. Taková byla třeba koželužna. Musela tam být zima, zápach z kůží, přesto ti lidé podávali stoprocentní výkon.“
Velkou hodnotu má rovněž portrét Tomáše Bati či snímek, jenž je celkovým pohledem na továrnu té doby. V pozadí jsou jen holé kopce, ještě nestojí ani školy, internáty, obchodní dům, tržnice, hotel.
Zajímavostí je také fotka zachycující hasičskou jednotku, kterou firma disponovala. Práce mívali hasiči dost, docházelo k požárům i úrazům.
Kromě krásného alba učinili zaměstnanci k 25. výročí podniku pro svého šéfa ještě jednu věc – veřejné prohlášení, jímž mu deklarovali svoji loajalitu. Baťa si toho velmi vážil a nenechal to bez odpovědi.
„O měsíc později, v říjnu 1919, ve svém firemním tisku je poprvé oslovuje jako spolupracovníky, nikoliv zaměstnance. Hned v úvodu dává najevo, že neslaví čtvrt století od založení firmy, místo toho pracuje, protože jsou potřeba lidé v práci, a ne při oslavách, a díky tomu se jim všem bude dařit,“ uvedl filmař a sběratel.
Album, které se k němu dostalo, může mít i praktické využití. „Například v připravovaných filmových projektech mohou fotky posloužit k rekonstrukci baťovské dílny,“ naznačil Jiří Madzia.
Sběratelská činnost se podle něj nemá omezovat jen na získávání artefaktů, ale také na jejich popisování, publikaci a přípravu na budoucí studijní, uměnovědné anebo muzeální využití.
„Historie nepatří do archivů a trezorů, ale mezi lidi, jen tak bude živá a mít smysl,“ dodal Madzia.
