Beno Trávníček: Kdo by měl učit děti pokoře k přírodě?

Dítě v lese.

Licence | Některá práva vyhrazena

Foto | Philippe Put / Flickr

Když začneme lát na náš školský systém – na jeho neschopnost vychovávat dostatečně pokorné lidi, vmetou nám takoví či makoví obránci pedagogů zpravidla do očí, že nejdůležitější ze všeho je přece výchova každého člověka v jeho rodině, nikoli ve škole. To rodiče se musí snažit dobře vychovat své potomky. Tak to bylo vždycky.

Autoři takových soudů ale zapomínají, že u většiny lidí v Česku je rodina často už jen formálním uskupením uhoněných a uspěchaných tvorů, kteří povětšině mají kýbl starostí s tím, aby vůbec nějak rozumně přežili a své děti uživili (viz třeba cca každý desátý občan ČR v exekuci).

Pokud hromadně ctíme tento náš šílený životaběh (což je empiricky potvrzeno), nezbývá nám než výchovu ke zdravé pokoře k přírodě, přírodním principům a přírodním zákonům svěřit ve své zásadní části právě škole. Tedy donutit školy, aby takto své žáky vychovaly a dostatečně si také zkontrolovaly, jak se jim to povedlo a zda jsou z pohledu znalostí v oblasti ochrany a záchrany životního prostředí jejich žáci dostatečně kompetentní postoupit do nějaké následné školy. Jde totiž minimálně o stejně významnou kompetenci jako je třeba věku odpovídající znalost mateřského jazyka nebo počtů. (My, co nás v raném dětství vychovávala babička s dědou místo školky víme, že nás neučili číst, počítat ani cizí jazyk, ale znát rostlinky, zvířátka, houby, jak funguje zahrádka, krásy krajiny atp.).

Řeč je tedy samozřejmě už o školách mateřských, ale hlavně základních, protože přece "Ohýbaj ma mamko...!" S patnáctiletým skoro hotovým člověkem toho fakt už moc nenaděláte. Mateřské a základní školy by tak rozhodnutím ministerstva školství i vlastní snahou měly muset na tzv. ekologickou výchovu (v některých zemích "výchova klimatická") klást stejný důraz jako na mateřskou řeč nebo počty a to jak kvalitou, tak rozsahem výuky.

Člověk, který nebude umět přiměřeně dobře číst, psát a počítat způsobí sobě i svému okolí během svého života nepochybně hodně nepříjemností a nejspíš i škod. Stejné je to ale i s člověkem, který nebude přiměřeně dobře umět ochraňovat naše společné životní prostředí a klima a klidně vám třeba řekne: "Proč bychom si nemohli doma s naším velkým autem jezdit kdykoli kamkoli a klidně zbytečně – když jsme si na něj i na naftu vydělali? Co je komu do toho? Co si to vůbec dovoluje se do nás plést?"

Samozřejmě, pokud si vytyčíme takovýto cíl, je nezbytné vychovat řadu kvalitních pedagogů, kteří nejen že budou umět dobře učit (bez toho daná osoba nikdy nemůže být PEDAGOGEM), ale současně svojí vlastní mírou pokory budou svým žákům vzorem tak výrazným, že snaha žáků o napodobování jejich osobních přístupů se stane běžnou a možná i nejrelevantnější součástí výuky.

Logický koncept by tu tedy byl – ale kdo mocný v naší zemi je schopen praštit do stolu tak energicky, aby se stal realitou? Nebo jsou všichni mocní jenom huťapové, kteří neumí plácat skoro o ničem jiném než o platech učitelů? Tak by možná aktuální kvalitu řešení téhle problematiky ocejchoval Karel Havlíček Borovský... mimochodem napřesrok v říjnu budeme slavit 200 let od jeho narození.