Pár střípků z jihu Texasu ze San Antonia

S British Airways do Londýna

Krátká cesta s British Airways nestojí za větší zmínku, kromě toho, že v letadle byla skutečně příšerná zima, přestože klimatizace se nijak extra nečinila. Kromě nulového občerstvení, které je už v evropských letadlech smutnou skutečností (byli jsme po celou dobu i bez vody), tak zřejmě ekonomické strategie velí šetřit i na topivu. Vhodným oděvem do letadla této společnosti se evidentně stává přinejmenším svetr a lehký plášť, ke zvážení pak kulich. Takto oblečených cestujících (bez kulicha) jsem na konci letu viděl hodně.

S American Airlines do Dallasu

Let bezproblémový, trasa zajímavá – napřed jsme vystoupali k jižnímu Grónsku a pak se otočili na jih a přes Kanadu a skoro celou centrální část USA se potopili až k Dallasu. Jeden si říká, proč to berou takovou oklikou, ale zdání klame, stačí se podívat na glóbus.

Při cestě jsem zaregistroval zajímavý dopad současného příklonu k elektronickému check-in. Po mnoho let jsem při cestování letadlem nikdy neseděl vedle ženy (kromě té vlastní, která bohužel jinak nedala), zatímco při cestě do San Antonia byly vedle mne ženské při všech třech vzletech (z druhé strany ulička nebo okénko). Vypadá to, že když se jdete čeknout „na poslední chvíli“ na letišti a chcete uličku, paní za přepážkou zkrátka už moc možností nemá. Takže rada pro ty, co mají rádi dámskou společnost a pro sňatkové podvodníky zní – check-in co nejpozději. Pak se vám stane, že vás v Londýně posadí vedle kouzelné mladičké blonďaté dívenky, u které si říkáte „takovou bych chtěl, kdyby mi bylo o třicet pět míň“ a po celou cestu se divíte, že i v Anglii nebo v Americe lze najít něco takového, než se vás pět minut před přistáním v Dallasu zeptá česky, zda také náhodou neletíte z Prahy a jestli si musí vyzvednout v Dallasu zavazadlo, když pokračuje do Mexika. Hodně štěstí v Mexiku!

Jak zkušenější cestující dobře vědí, součástí každého startu letadla je bezpečnostní školení, kde se dozvíte různé věci, kterým nerozumíte nebo nevěříte, včetně toho, co máte dělat předtím, než se utopíte po pádu letadla do moře. Školení vypadá dostatečně kompletní a komplexní, ale ouha – zapomněli mi říci, co dělat, když se přesně v okamžiku vzletu nade mnou otevře zavazadlová skříňka, ve které mám uložen křehce vyhlížející nový notebook a začnou z ní kolem hlavy vypadávat příruční zavazadla. Mám si rozepnout pásy a skříňku zavřít nebo vyčkat v bezpečné přikurtované poloze na další ataky shůry? Zvolil jsem druhou variantu a asi to bylo správně, protože i posádka se zvedla až za pár minut po vzletu a skříňku konečně zavřela. British Airways ale u mne klesly skoro na úroveň Aeroflotu, kde před pár lety při jednom vzletu nechali rovnou otevřené všechny skříňky.

Apropó posádka… S tím, že je v rámci antidiskriminačních opatření v evropských a amerických letadlech (pozor, neplatí pro letadla arabská, ruská a čínská!) konec s krásnými letuškami, jsem se už dokázal smířit. Ale pokud by maskulinní část vaší posádky, oblečená do civilu nevalné kvality bez náznaku uniformy (asi vedeno snahou nedráždit teroristy, kteří letadlem právě cestují), klidně mohla hrát postarší uchlastané české chlapíky u televize, když z ní ještě speciálně vyjmu šikmookého midgeta pod 140 centimetrů, a ženská část je zastoupena dvěma mamkami z české domácnosti, které by čas od času mohly těm uchlastaným chlapíkům přinést k televizi další pivo, a dvěma americkými padesátkami s obrovským pozadím, z nichž jedna vás během cesty spoustukrát rezolutně nabere svou p.delí z uličky do ramene a narazí na sedadlo před vámi, říkáte si, jako už tolikrát, že to s tou pozitivní anti genderovou diskriminací není v pořádku a že strategii „volím místo u uličky kvůli čůrání“ možná budete muset na stará kolena zase přehodnotit, abyste lety ve zdraví přežili.

Dílčím plusem letadla amerického oproti letadlu britskému byla poměrně normální teplota uvnitř po celou dobu letu, plusem bohužel okamžitě devalvovaným naplno puštěnou klimatizací bez jakékoli možnosti ovlivnění (individuální větráčky nefungovaly), takže mne ve vzdušném víru po třech hodinách příšerně rozbolela hlava. Do amerického letadla tak sice nemusíte mít plášť, ale choulostivějším bych nakonec doporučil toho kulicha.

Na ranních letech do Ameriky se mi vždycky líbilo, že díky časovému posunu probíhají celé přes poledne, všude je spousta světla a cesta ubíhá lépe než v noci, kdy vás při čtení bolí oči a spát stejně nedokážete. V posledních letech ale z nějakých pro mne záhadných důvodů většina cestujících i přes poledne zatahuje okénka a v letadle se rozhostí šero, kdy ani číst nemůžete, zvláště když váš ovladač rozsvítí lampičku patřící cestujícímu tři sedadla od vás. Zkusíte poslední možnost, jak se nějak zabavit a konečně najdete věc, kterou můžete pochválit – protože letíte v sobotu odpoledne evropského času, můžete v přímém přenosu postupně sledovat přímo v letadle tři zápasy anglické Premier League (kromě dvaceti minut, kdy se právě nacházíte nad jihem Grónska a zjistíte, že globální pokrytí zeměkoule satelitním příjmem ještě má své díry).

Letiště v Dallasu

Průchod entry portem v Americe je vždy trochu stresující. Za dvě hodiny vám letí další letadlo a do té doby musíte projít několika podružnými kontrolami a absolvovat hlavní kroky, kterými jsou: pohovor s imigračním (nemusí vás pustit do země, i když máte vízum), vyzvednutí zavazadla (nemusí dorazit), průchod přes celníky (mohou vám vybrabčit zavazadlo), re-check zavazadla (nemusejí vám ho naložit) a nástup do letadla (nemusíte stíhat). Adrenalin vám ještě zvedne, když se před přistáním dozvíte, že to tentokrát bude trochu jinak a lépe, protože nebudete muset v letadle vyplňovat formulář, který dobře znáte a na který jste si nachystali vše potřebné, včetně informace o hotelu, kde budete bydlet, a před pohovorem s imigračním si formulář vyplníte a sami vytisknete až na letišti na automatu, který jste v životě neviděli a do kterého budete mimo jiné muset narvat pas k oskenování.

První věc, která vás v reakci na novou skutečnost napadne už proto, že se vám párkrát přihodila, je to, že skenování pasu selže. Když s vámi komunikuje úředník za pultem, spoléháte se, že to nakonec nějak zvládne, zmáčkne nějaký čudlík, zkusí to znovu nebo se na to dokonce prostě vykašle (poněkud optimistická varianta). Blbá mašina vám ale moc nepomůže. Jak se ale ukázalo, vlastní skenování pasu bylo v Dallasu to nejlehčí. Po třech pokusech, kdy na mne mašina bez jakékoli odezvy dále zírala svým jediným zeleným okem, mi konečně došlo, že požadavek „oskenujte svůj pas“, který se u nás doma překládá jako „strč do mne pas otevřený na stránce s fotkou“, v americké angličtině znamená „strč do mne pas otevřený na stránce s vízem“. První překážka padla.

Po pár koketních dotazech na téma, zda s sebou do letadla beru zbraň nebo hořlavinu a zda mám nějakou pořádnou infekční nemoc, mašina usoudila, že náš vztah je již dostatečně důvěrný a osmělila se požádat mě o fotku. Narovnal jsem se do kamery a začal hledat čudlík, na který jsem zvyklý z foťáku, ale ukázalo se, že moje nová holka překvapivě není na své přední straně žádnými čudlíky vybavená. Po chvíli vyčkávání mě napadlo, že třeba nemá ráda obrýlené a bingo – jakmile jsem sňal z obličeje brýle, udělala mi to (fotku) úplně sama… a na revanš požádala o přiložení prstů a řekla si, jak to chce (bez palců) a že mě nepustí, dokud nebude pořádně cítit všechny čtyři. Trvalo to dalších více než pět minut, než jsem ji uspokojil, protože tři prsty vzala bez problémů, ale malíček jsem pořád nemohl dostat na správné místo, a když už tam konečně byl, přestala pro změnu cítit některý z ostatních. Nakonec ale potěšeně zavrněla, vzala mne na milost a vytiskla mi potvrzení pro imigračního.

S imigračním jsem problém neměl nikdy a kupodivu ani teď, kdy jsem to tak trochu očekával. Před rokem a půl jsem pracovně navštívil Írán a vtipálek na americké ambasádě v Praze pikantně umístil mé nové US vízum na list z druhé strany zabraný vízem íránským. Poněkud duchem nepřítomný imigrační si ale převzal papírek od mé nové známé a pas vůbec neotevřel. Zavazadlo čekalo pár desítek metrů opodál na pásu a dalších pár metrů vedle byla přepážka, kde jsem ho zanechal osudu pro zbytek cesty. A měl jsem hodinu na to, abych si dal pivo, tedy to, co se jmenuje Bud Light. Letiště v Dallasu je pěkně rozlehlé, ale všech pět terminálů spojuje „Sky Walk“ (Nebeská procházka) – železnice vytažená naproti slunci nahoru nad všechny letištní budovy, která vás doveze kousek od vašeho gate.

Přistání v San Antoniu

Let do San Antonia je po transoceánské cestě krátké nezajímavé intermezzo přes vyprahlou rovnou placku Texasu do značné blízkosti mexických hranic. Modré texaské nebe bez mráčku ale slibovalo teplíčko a naočkovalo do mne pěknou nálož euforie v očekávání věcí příštích. Všechna úskalí cesty byla za námi a zbývalo pouze vyzvednout zavazadlo, které snad muselo dorazit, když předtím doletělo až do Dallasu.

Na letišti nás překvapivě vítala vyrovnaná sestava čtyř policejních aut s mnohobarevnými blikačkami a osmi dalších blikajících pouze žlutě. Kolem se motali klasičtí američtí policajti, pár vojáků a opodál postávala skupina civilistů různého věku a pohlaví, s výrazným podílem mexické krve, kteří se pomalu šourali k našemu letadlu, jako kdyby jím chtěli pokračovat dál na jih. A trochu blíže k letadlu stálo ještě jedno další tmavé auto, zezadu otevřená nízká dodávka. Při pohledu na ní mi už došlo, o co půjde.

Pár minut se zdánlivě nic nedělo, ale nálada venku se pomalu měnila. Tváře civilistů se otočily k zadní části letadla a dostaly napjatý výraz. Vojáci přibyli a zaujali pozice v pravidelném čtvercovém útvaru. Nejstarší ze tří žen na ploše začala potlačovaně vzlykat, mladší zbledla a podlomily se jí nohy, a poslední se rozplakala. Uvnitř letadla to zašumělo a pár cestujících na naší straně vytáhlo foťáky. Všechny tři ženy na ploše se jako na povel zhroutily, dvě byly včas zachyceny ochotnýma rukama a třetí, podpíraná dvěma muži byla dovlečená nebo spíše donesená dozadu k letadlu, kam ve stále pravidelném tvaru dopochodovalo osm vojáků. Rozeběhl se pásový dopravník a ze spodku letadla pomalu vyjela rakev celá zabalená v americké vlajce. Nejstarší žena byla v bezvládném stavu dopravena až těsně k rakvi, kde po několika minutách zřejmě nakonec dostála povinnosti identifikovat mrtvého syna.  Zazněla trubka, vojáci vzdali čest a v prodlužujících se stínech stále ostrého texaského slunce donesli vyrovnaným pochodem po vyprahlé betonové ploše rakev k autu a pomalu ji zasunuli dovnitř. Ženy, které byly celou dobu v nepříčetném stavu v náručí příbuzných se stále odmítaly vzpamatovat. Kapitán letadla nám uvnitř poděkoval za pietu a trpělivost a začali jsme vystupovat.

Říkejte si, co chcete, ale ve světle tohoto zážitku začínáte přehodnocovat i v šedesáti letech své životní postoje. A ještě více nenávidíte tlachaly z internetových diskusí, cynicky zpochybňující cokoli. Tváří v tvář čisté demonstrace bolesti a neštěstí zůstávají všechny ty rádoby politické kecy něčím hodně daleko u obzoru. A naivní, pro tlachaly nablblý ultra patriotický účelový ceremoniál, je silným prožitkem a má svůj hlubší smysl.

Taxikář

Jelikož se nacházíte jen kousek od mexických hranic, můžete se v bohaté míře těšit na dvě věci - na teplo a na Mexičany; to první potkáte hned, jak vyjdete z letištní budovy a to druhé také (legálního starousedlíka od ilegálního přistěhovalce odlišíte ale jen stěží). Získat taxíka z letiště není tak úplně jednoduché, protože prvních asi patnáct štaflů je obsazeno taxíky sdílenými, které berou jenom více lidí najednou. Když už jsem se začal smiřovat s tím, že pojedu s několika dalšími k hotelu oklikou bůhvíkudy, objevil se konečně normální taxík, ze kterého vyběhl ukecaný Mexičan, narval můj kufr do svého kufru a vyrazil. Když zjistil, že jsem z Čech a nikdy jsem v San Antoniu nebyl, udělal mi desetiminutovou přednášku o místních pamětihodnostech, které jsem na druhý den skutečně navštívil (byla neděle a o den dříve jsem letěl, protože letenka byla o více než 10 000 levnější) a za odměnu si vyprosil nejmenší českou bankovku jako dárek do své sbírky bankovek z různých zemí světa, kde mu prý česká a slovenská stále scházejí (neměl jsem to srdce mu říci, že Slováci už pěkných pár let platí Eury).

Hotel a Riverwalk

Hotel Hyatt Regency je sympatický hotel vyšší kategorie přímo v centru, kde se slevou v pravý okamžik zaplatíte za dvoulůžkový pokoj něco přes 200 dolarů za noc. Je to hodně, ale pokud byste v San Antoniu měli strávit jeden dva dny, stojí to za to, protože všechny hlavní památky máte doslova u nosu.

Specialitou San Antonia je River Walk (Procházka kolem řeky) na kterou se vychází přímo ze suterénu hotelu. Jde o pěkný chodník vinoucí se kolem vodního kanálu a obsypaný zelení, který v několika obloucích o délce kolem čtyř kilometrů obepíná celé centrum a ve své delší verzi má až patnáct mil. Po kanálu, který v „suterénu“ křižuje všechny hlavní ulice San Antonia, jezdí jedna výletní loď za druhou, s ukecaným Mexičanem na přídi a padesáti cestujícími narvanými na několika lavičkách za ním. Chodník je lemován restauracemi s dobrým a levným mexickým jídlem, jen to pivo je slabší. Připadáte si jako kdyby Benátky nebo i Bruggy odstrojili od středověkého koloritu a přestěhovali i s vámi do Mexika.

Alamo

Hlavní památka San Antonia není vizuálně příliš atraktivní, ale jinak je skutečným historickým symbolem. To hlavní se točí kolem roku 1836, období, kdy americké státy a Mexiko byly na pokraji rozumné mírové dohody ohledně autonomie Texasu, který v té době patřil k Mexiku, a dokonce takovou dohodu na krátkou dobu uvedly v činnost. V Mexiku ale došlo k převratu a nový mexický prezident Antonio López de Santa Anna neměl pro bratříčkování s Američany pochopení.  Dále cituji Wikipedii.

Na konci února roku 1836 byla bývalá misie Alamo obsazena posádkou cca 100 mužů, kteří se po třináct dní bránili několikatisícové přesile mexických jednotek vedených prezidentem Antoniem Lópezem de Santa Anna. Všichni obránci Alama při jeho obraně padli. Pro Američany se Alamo stalo symbolem heroického odporu. Mexický velitel navrhl Texasanům možnost vzdát se bez boje, což byl bezesporu ze strany Santa Anny zajímavý strategický manévr. Velitel amerických sil William Travis si vzal čas na promyšlení, načež udělal na náměstí pevnosti čáru. Všechny muže postavil na jednu stranu s tím, že kdo chce bránit a doufat v pomoc texaské armády Sama Houstona, ať překročí na druhou stranu. Podle jedné z verzí čáru přešli všichni kromě jistého Francouze, který zažil Napoleonovu invazi do Ruska. Dotyčný voják odmítl bránit pevnost a v noci unikl z Alama. Travis poslal těsně před bitvou kurýra k Houstonovi, který ovšem v dané chvíli nemohl nijak pomoci. I přes Houstonův nesouhlas se vydala menší skupinka 320 amerických vojáků na pochod, během kterého byla přepadena a zcela zničena.

Santa Anna zahájil hlavní útok 6. března 1836 kolem půl šesté ráno. Nejprve se Američanům dařilo odrážet Mexičany, zvrat nastal ve chvíli, kdy padl velitel William Travis a další vysocí představitelé – Jim Bowie a Davy Crockett. Po hodině bitvy byla obrana Alama zlomena. V bitvě padlo 182–257 Američanů a 400 až 600 Mexičanů. O pár dní později se generál Houston vydal proti Lópezovi, na kterého narazil 21. dubna 1836 u San Jacinta. Ačkoli měl López převahu, bitva trvala pouhých 18 minut a na jejím konci na zemi leželo 360 zabitých Mexičanů, 208 zraněných a 730 zajatých. Americké ztráty činily pouhých devět mrtvých.

Z historických souvislostí vyplývá, že, jak už to tak v minulosti bývalo, masakr v Alamu byl z vojenského hlediska zcela zbytečný, protože stačilo počkat pár dnů. V dnešní éře mobilů by se celá historie vyvíjela asi hodně jinak. Na druhé straně je možné se ptát, kde bychom dnes byli, kdybychom neměli takové historické symboly umíněné statečnosti, jakým je právě Alamo. V kostelíku uvnitř pevnosti jsou na náhrobcích uvedena jména všech padlých vojáků a s překvapením zjistíte, že mezi padlými najdete nejen zástupce všech tehdejších amerických států, ale i Iry, Skoty a Welšany.

Katedrála

Dalším monumentem centra San Antonia je katedrála. V neděli jsem se k ní podíval při krátké odbočce z Riverwalk ve chvíli, kdy tam začínala mše, a zůstal až do konce. Místní katolíci měli svátek, protože mši sloužil biskup, který se krátce předtím vrátil z Říma od papeže.

Jako dítě jsem byl pokřtěn a biřmován, jako dospělý ale navštěvuji bohoslužbu zřídka, obvykle při nějaké speciální příležitosti (svatba synovce, křest prasynovce, štědrovečerní půlnoční). Mše v San Antoniu byla ale silným spirituálním zážitkem umocněným exotičností prostředí, výzdobou katedrály a osobností místního biskupa, jehož kázání bylo skutečně povznášející a hlavní myšlenky přenositelné na lidstvo jako takové. Liturgie v San Antoniu byla až na drobnosti totožná s tím, jak probíhá mše v třeba v Kralupech nad Vltavou, včetně třeba znamení pokoje, kdy si podáte ruku se všemi v dosahu kolem dokola, bez ohledu na to, zda jste je předtím někdy viděli a zda je někdy ještě uvidíte.

Superbowl

S pracovní cestou jsem se shodou okolností trefil zrovna do jedné z největších amerických nedělí, kdy se hraje roční finále ligy amerického fotbalu, Superbowl. Je to obrovský cirkus, při kterém se dále zviditelní i celá řada vystupujících, kteří nemají s americkým fotbalem moc co dělat, který přímo sleduje půlka Ameriky a při kterém se na reklamách vydělají desetimiliony dolarů.

Americký fotbal má na první pohled hodně společného s ragby, ale mezi oběma sporty existují i zásadní rozdíly. Tím největším je, že „míč“ lze přihrávat i dopředu, takže zde namísto rozvinutých ragbyových rojů, postupujících dopředu po metrech zleva doprava a naopak, vidíte časté dlouhé prudké přesné kolmé hody ubírajících na cestě ke kýženému touchdownu dvacet a více metrů najednou. Mozkem týmu je quarterback, hráč, na jehož ochranu, pokud právě vlastní míč, je vyplýtvána aspoň třetina týmu, a který dlouhými přesnými hody diriguje průběh hry. Špičkový americký fotbal je skloubením fyzické dokonalosti sprinterů a jemné hry složitých předem natrénovaných signálů a kontraakcí.              

Každopádně jde o zajímavý sport, který si naprosto nezaslouží povrchní odsuzující komentáře od neznalých Čecháčků, jež mu nerozumějí a odněkud si pamatují tezi, živenou bohatě za předlistopadového režimu, že jde o brutální masakr. Na první pohled to tak ale opravdu vypadá, protože střety po přihrávkách kolmo dopředu na dávno rozběhnutého sprintera jsou ještě tvrdší než u ragby, kde se hráč skládaný protivníkem skoro vždy teprve rozbíhá.

Po návratu z pětihodinové vycházky jsem s potěšením zjistil, že jsem superbowl ještě neprošvihl a naladil přenos na obrovské televizi s uhlopříčkou 1,5 metru. A ve čtvrté minutě finálového zápasu u televize usnul. S tím se místním chlubit nebudu.

Na tomto místě své vyprávění utnu, protože další dny už probíhaly ve zcela jiném pracovním duchu. Možná se k nim vrátím ještě v nějakém pokračování článků o konferencích.