„Saúdská Arábie je má oblíbená destinace, takže mě potěšilo, že sem zamířila Rallye Dakar. Jen mi nevyšel plán jet s novým autem, nachystaný rám jsem nechal Martinu Prokopovi a jel s autem dva roky starým, navíc jsem ho měl koncem roku v Saúdské Arábii a nebyl schopný ho připravit na závod, jak si žádalo,“ vypráví 53letý závodník.
Jak hodnotíte šestnácté místo z Rallye Dakar?
Kdybych byl nespokojený, tak bych se rouhal a offroadového pánbíčka bych hodně naštval. Kromě dvou poruch poloosy, které jsme řešili přímo na trati a stály nás čas, jsme neměli technickou závadu a stále jsme jeli. Maratonské závodění je o udržení co nejvíc konstantního výkonu, jet to svoje, neudělat žádnou zásadní chybu a dívat se, jestli ti druzí budou mít větší nebo menší problémy. Šestnáctým místem jsme vyrovnali výsledek z naší poslední účasti v roce 2016. Poslední dva Dakary mám s odmlkou čtyř let, takže ho beru jako svou olympiádu a o to víc se na něj těším.
Za pauzou jsou ekonomické nároky, které se s přesunem snížily?
Ne, náklady na přípravu techniky, startovné i účast jsou podobné jako v Jižní Americe. Pro mě dostává smysl účast na závodech, když se můžu starat i o další auto, tím se mi náklady poníží. K tomu mi pomohl můj klient Andrej Čerednikov, který se mnou startoval i v roce 2016 a pak i v Africe. Na tyhle velké závody mi nedává smysl jet sám, nemám tolik zajištěné sponzorské peníze, takže potřebuju mít partnera, kterému mohu nabídnout své služby, a tím si náklady snížit.
Jak se vám líbily terény, kterými závod projížděl?
Člověk musí brát v úvahu, že je to pouštní krajina. To je pro nás, Středoevropany zvyklé na zelenou ve všech variantách, zvláštní. Zeleň chybí, ale jsou tam jiné krásné scenerie a skalnatá údolí. Takže když před vámi zrovna nejede čtyři sta kilometrů auto a nepráší a můžete se podívat před sebe, tak je pěkné, jak se krajina mění, není to jen placka, ale i kaňony. Ale jinak jde o pouštní stát, ve kterém není žádná zásadní řeka, to hovoří za vše.
Závodníci zmiňovali minimální divácký zájem proti Jižní Americe. Vnímal jste to?
Je to stejné, jako když se jedou závody Formule 1 v Abú Zabí, nebo udělají fotbalový zápas v Kataru, kam když nepřijedou cizinci, tak na tribunách není téměř nikdo. Rallye je specifický sport, který přiláká jen určité lidi, a další věc, kterou je potřeba vzít v úvahu, že je tu Dakar nový a ještě ho nestihli pořádně zpropagovat. Když jsme na startu v Džiddě jezdili po servisech a sháněli náhradní díly, nevěděli o tom, že se Dakar jede v Saúdské Arábii zdaleka všichni. Myslím, že i prostřednictvím Dakaru chtějí prezentovat své království, získat ve světě nějakou image a ukázat všem, ať se přijedou podívat. S normálními lidmi to má málo společného.
Pocítil jste pověstnou arabskou pohostinnost?
Ta je obrovská. Pro někoho nemají muslimské státy úplně nejlepší pověst, ale lidé jsou tam absolutně vstřícní a neustále mají zájem se s vámi bavit. Jakmile mají nějaké jídlo, automaticky vás pozvou, nabídnou čaj i kávu. Při jednom přejezdu byla první benzinka až po tři sta kilometrech. Nevelká, ošuntělá a u ní malý koloniál. Měl jsem tradici po každé erzetě dát si jejich kefír a nějakou čokoládu, k tomu navigátorovi pití a zmrzlinu. Zabalili mi to do sáčku a ptám se, co to bude stát. „To nemusíš platit. Tady ten, to za tebe zaplatil,“ ukázal prodavač na chlapíka vedle mě. Když jsem se na něj otočil, usmíval se a řekl: „Vítej v Saúdské Arábii.“ Tak to tam funguje. Rozdali by se a jako cizinec se tam cítím dobře. Možná se tak snaží rozvíjet turismus, aby z něj měli další příjmy, ale ti lidé si zaslouží úctu.
Zažil jste původní Rallye Dakar v Africe, přestěhování do Jižní Ameriky a nyní i přesun na Blízký východ. V čem jsou jiné?
Ať je to Afrika, Amerika, nebo Blízký východ, trať je všude náročná. Pro mě je to maratonský závod, ve kterém se zkrátka mění podmínky. Ultrarychlé pasáže byly i v Mauritánii, stejně jako v Jižní Americe. Když mám denně ujet čtyři sta kilometrů, už je mi téměř jedno, jaká trať je. Za každou zatáčkou je rovinka a hotovo. Také organizace je díky pořádajícímu A.S.O. všude podobná.
Jiný byl kontakt s prostředím.
Tím se vymykala první účast v Jižní Americe v roce 2009, to pro mě bylo z pohledu prostředí nejvíc, co jsem zatím zažil. Obrovsky na mě zapůsobilo nadšení lidí, tak velké a silné, už na startu jich byly mraky. Když jsme se dostali na první přejezd, bylo před námi čtyři sta kilometrů, z toho tři sta po dálnici a kolem ní byl nepřetržitý špalír lidí, kteří mávali. To bylo až nepochopitelné. Nadšení v Argentině bylo jak při rallye. V tom byl kontrast mezi Afrikou, kde vám pomalu foťák ukradli, a Jižní Amerikou, kde se s vámi lidé naopak chtěli fotit. V Africe vás pořád někdo obtěžoval, chtěli nějaké dárky, v Jižní Americe se chtěli s vámi fotit, sáhnout si na vás a to byla zajímavá zkušenost.
I krajina musela být pestřejší.
Z Afriky jsme byli zvyklí, že projíždění Marokem, Atlasem a Mauritánií bylo plus minus stejné. V Jižní Americe to bylo tak, že jsme jeli Argentinou, vyšplhali do And do čtyř tisíc pěti set metrů a jeli jsme dolů. Krajina se měnila jak v nějakém cestopise, jako bychom jeli cestu kolem světa. Pocitově to na mě zapůsobilo úplně nejvíc. Ten zážitek ve mně zůstane do konce života, tam jsem se cítil prostředím nejvíc nabitý. Ale byl jsem tam pak ještě několikrát, a jakmile si na to člověk zvykne, už to nebylo čím přebít. Napoprvé to byla euforie.
Organizátoři se letos pustili do boje s podvody při navigaci, kdy závodníci za tisíce eur využívají tzv. mapmany, kteří s pomocí satelitních snímků najdou ideální trasu. Jaké bylo dostávat roadbooky až těsně před startem?
Nebylo to na všech etapách, možná jen na polovině. Dostat roadbook před startem je nejblíže tomu, co potřebujeme. Získat výhodu tím, že si za peníze zaplatím specialisty, kteří mi do něj udělají poznámky, není v pořádku. Stejně s tím ale nemůžeme nic dělat, ve všech sportech se snaží lidé získat výhodu, když mají peníze. Pro nás jsou tedy roadbooky až před etapou bližší. Kdyby dostal teoreticky roadbook Mathieu Baumel už den předem, tak by se asi na té etapě neztratil. (Násir Al-Attíja s navigátorem Mathieu Baumelem nabrali v 10. etapě ztrátu 17 minut, která je nakonec stála vítězství – pozn. red.)
Zažil jste u soupeřů chování, které naznačovalo takový podfuk?
Nesetkával jsem se s tím, pohyboval jsem se v části pole, kde se to neděje. Má to prvních pár špičkových závodníků, já jsem se do druhé desítky dostal snad jen třikrát, takže jsem startoval vzadu a tam už je to víceméně jen o přežití. Když jedu v prachu, tak je mi víceméně jedno, kde jsem, chci jen dojet a neudělat chybu. Jednou jsem měl startovat až jako 63., tak jsem organizátory žádal o žolíka, ať mi dají lepší startovní pozici, protože to se normálně děje. Odkázali mě do patřičných míst, že na to nemám nárok, protože nejsem prioritní, nebyl jsem do patnáctky v etapě ani v absolutním pořadí. Když jsem poukázal na jiné případy, které tohle nesplňovaly, tak mi řekli, že jestli se mi něco nelíbí, ať podám protest a stejně ho prohraju. Málokdy o něco prosím, jednou jsem to udělal a vysvětlili mi, že stejně nemám nárok.
V sedmé etapě zemřel motocyklista Paulo Goncalves, co to s vámi udělalo?
Je to nepříjemné. Každý musí vědět, že ho to může potkat, i u Dakaru jde o život a myslet si, že zrovna mě se to netýká, je hloupost. Po dobu, co jezdím tyto závody, ho registruji, ale osobně jsme se neznali. Ale co druzí vykládali, tak to byl správný kluk. Každého je škoda, bohužel je to věc, která se stává. Zažil jsem, když na Dakaru zemřel Fabrizio Meoni (italský motocyklista zemřel po pádu v roce 2005 ve věku 47 let – pozn. red.), což bylo také nepříjemné. Je to i hodně podobný příměr, ten člověk už měl nějaké roky a počítal s tím, že víceméně přestane závodit a byl to jeden z jeho posledních Dakarů. Dožít se klidného stáří je složitá záležitost.
A vy? Plánujete další účast na Dakaru zase až za čtyři roky?
Nechci věštit ze skleněné koule. Ale Saúdskou Arábii mám hodně rád a zrovna mi přišel kalendář místních závodů. Chtěl bych se tam prezentovat jako společnost a najít tam partnera ke spolupráci. Mám vizi, že bych se v tomto kraji chtěl etablovat. Budu rád za každé dobré ráno, za každý závod, který budu moct objet. Dakar je ale pro mě tak vzdálený, že na to ani nechci myslet.
Znovu objedete dvacet závodů, abyste se stal mistrem Česka, Polska a Maďarska?
Už letos jsem zopakoval to, co se nám podařilo před rokem. Je to sice hektické, ale podařilo se to díky tomu, že mám kolem sebe správné a ochotné lidi. Navigátor Marek Sýkora mi maximálně pomáhá, vandruje se mnou po světě a má to hodně podobně nastavené jako já, závodění ho baví. Máme výborné zázemí mechaniků a díky tomu to byla sezona z říše snů. Dobré výsledky se nám podařily hlavně v Evropě, ve světě to nebylo tak jednoznačné, ale zase to byly krásné závody a daly nám hodně zkušeností, které jsme mohli zúročit na Dakaru.
