Božena Němcová: Smutná kráska hledala celý život naplnění

Božena Němcová, jejíž jméno psal kdysi každý z nás do školních sešitů hned vedle slova Babička. Její velké zádumčivé oči, které však nenechaly nikoho chladným, spatřily světlo světa ve Vídni 4. února 1820. Toho dne se rozběhl tvůrčí příběh se smutným koncem. Jako kdyby Božena Němcová potvrzovala, že velký talent musí být vykoupen neštěstím. Zemřela v jednačtyřiceti letech. V chudobě a bez lásky, po níž celý život toužila.

Při vyslovení jména české spisovatelky většina z nás pokývá uznale hlavou na znamení, že ji zná. Dokonce se možná rozpomeneme na pocity, které v nás četba Babičky vyvolala. Možná si vybavíme i některou spisovatelčinu pohádku, jež se z dnešní perspektivy ochranitelského přístupu k dětem může zdát krutá. Na jejím konci je ale vždy poučení.

Je to podobné jako s Tomášem Garrigue Masarykem (†87). Každý zná jeho jméno, ale málokterý otevřel jeho spisy. Proniknout hlouběji a porozumět totiž vyžaduje čas. Proto se chytáme útržků, senzací nebo nenáročného zobecňování.

Troufám si říct, že je ke škodě nás všech, že se literatura nevyučuje v kontextu dobových reálií. Místo výčtu děl autora by bylo hezké porozumět i jeho osobnosti a době, v níž své dílo tvořil. Možná by nám všem dnes byla Božena Němcová bližší.

Dětství spisovatelky, která spolu s Karlem Havlíčkem Borovským, Josefem Kajetánem Tylem nebo Karlem Jaromírem Erbenem patřila k nejvýraznějším osobnostem české literatury ve 40. a 50. letech předminulého století, nezačalo šťastně. Vyrůstala v chudých poměrech v rodině služky a panského kočího. Její původ je dodnes zahalen rouškou tajemství, které jako by se odráželo v její tváři. Stále se objevují názory, že mohla být nemanželskou dcerou vévodkyně Kateřiny Zaháňské. Kněžny, která vystupuje v nejslavnějším autorčině díle.

Na ratibořickém panství vévodkyně Zaháňské pracoval otec malé Barunky (jméno Božena přijala spisovatelka až v dospělosti) jako štolba, matka docházela do zámecké prádelny. Když se za rodinou přistěhovala babička Marie Magdaléna Novotná, které bylo pětapadesát let, dívka zažívala šťastné roky. Byla to právě babička, jež dívku ovlivnila a na niž Božena v dospělosti s láskou vzpomínala.

Mladé dívky, zvlášť z chudých rodin, v době, kdy Barunka dospívala, mohly o vzdělání jen snít. Čekal je brzký sňatek. Barunka vyhověla přání rodičů a v sedmnácti letech se provdala za Josefa Němce, který byl téměř dvakrát tak starý jako ona. Byla mu celý život vděčná, že si ji vzal i bez věna. Od vévodkyně Zaháňské prý jako svatební dar dostala dva páry stříbrných náušnic.

Viděno materiální optikou, Němec byl dobrá partie. Pracoval jako komisař finanční stráže a byl přesvědčeným vlastencem. Díky svým projevům češství byl úřady sledován a často služebně překládán. Proto se rodina, do níž se narodily čtyři děti, mnohokrát stěhovala. Manželství, alespoň podle dobových svědectví a Boženiných dopisů přátelům i rodině, nebylo od počátku šťastné.

Například v jednom dopise své sestře Adéle spisovatelka napsala: „Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Jak krásným, jak nádherným představovala jsem si žití po boku milovaného muže, leč ten život mně určen nebyl. Zbyla mi jediná vášeň – láska k mým dětem, a pro tu jsem trpěla výsměchy, všechny sprostoty, pro tu obětovala jsem i otroctví.“

Otroctvím pravděpodobně svůj svazek nenazývala jen před sestrou nebo před přáteli, ale také před dětmi. V jednom dopise své matce oponuje dcera Dora: „Vždyť ty sis vlastně celý život mohla dělat, cos chtěla! Dobrá, dřív jste se s tátou harcovali z místa na místo. Pak se ti to už ale začalo zajídat. A jak táta odešel do Uher, zůstalas sama v Praze. S těmi svými přáteli. A táta tě nechal! I když na to lidi koukali moc divně. Žena má přeci jít za svým mužem, ne?“ Slovo přátel bylo v korespondenci podtrženo.

Mezi řádky je z dopisů Boženy Němcové, které vyšly i knižně, cítit nevyřčené. Toužila po své osobní svobodě. V kontextu své doby byla feministkou. V časech, kdy se nikdo nepozastavoval nad tím, že by život ženy mohl mít i jiný rozměr než jen manželství a mateřství, vysedávala za stolem s archem papíru a sepisovala příběhy. Diskutovala o politice. Byla vlastenkou. Zajímala se o společenské a politické dění. Scházela se s mnoha přáteli. Hledala ještě jiné cesty života, než ty předepsané.

A právě přátelé hráli v životě Boženy Němcové významnou úlohu. Udržovala kontakt s Karlem Havlíčkem Borovským. Po jeho internaci v Brixenu šířila jeho satirické postřehy, jakkoli to bylo nebezpečné. V Praze patřila spisovatelka do úzkého kruhu českých vlastenců. Vlastenectví a s ním spojené pronásledování způsobovala rodině nemalé potíže. Němcová byla v tomto ohledu nesmírně statečná. Své názory se nebála říkat nahlas a těžce se vyrovnávala s opatrným vlastenectvím měšťáků, kteří, když šlo do tuhého, dokázali rychle změnit názor. Aby ran osudu nebylo málo, v roce 1853 zemřel na tuberkulózu prvorozený syn Hynek, což spisovatelku těžce zasáhlo.

V každém životě, jakkoli je těžký, jsou i světlé chvilky. Božena Němcová je jistě prožívala u psaní, s nímž utíkala do krásnějších světů a příběhů. Příjemné okamžiky zažívala i mezi přáteli, spisovateli, vlastenci, intelektuály. Byla okouzlující, chytrá, nápaditá. Když vstoupila do společnosti, zraky se stáčely k ní. „Nevím, v čem spočívalo hlavní kouzlo, zdali ve skvělých barvách neb ve výrazu tváře. Nevím, ale jisto jest, že byla okouzlující, úchvatná,“ vzpomínala později spisovatelka Karolína Světlá.

Jestli měla milence? Ano, měla. Útěchu hledala například v náruči básníka Václava Bolemíra Nebeského. Seznámili se na vlasteneckém bále na Žofíně a sblížili se na výletě do Šáreckého údolí. Nešlo jen o fyzickou přitažlivost. Zamilovali se. Intenzivní vztah trval krátce. Ukončil ho mladý básník, který v soužití s vdanou matkou čtyř dětí neviděl perspektivu.

Božena Němcová nadále toužila a svoji touhu vyznala manželovi v dopise. „Tělo moje jste měli, činy moje, moji upřímnost, ale touhy moje šly do dáli, kam, tomu jsem sama nerozuměla. Toužila jsem, chtěla jsem to prázdné místo v srdci něčím vyplnit a nevěděla čím. Měla jsem ctitele nejednoho, – jeden měl ducha, který mne zaujal, onen tělo, ten srdce, onen rozum, ale konečně jsem přece v nich neviděla, po čem jsem toužila: Muže, před nímž bych se ráda kořila.“

Touhu po naplnění vypisovala. Snila. Promítala do svých příběhů svoje zidealizované představy. Přitom trpěla. Nepřísluší nám hodnotit, zda měla jako matka čtyř dětí zatnout zuby a vydržet v nešťastném vztahu, nebo od manžela odejít. Každý se se svým životem a touhami vypořádáváme po svém. Tak jak nejlépe v daný okamžik umíme.

Božena Němcová nebyla světice, za kterou by ji někteří rádi měli. Nebyla kamennou tváří sochy, jak ji později zobrazovali umělci, ani strnulým výrazem portrétu, jak ho známe nyní, bylo to skutečné ženské srdce, jež si přálo a toužilo.

Hledejme skutečnou Boženu Němcovou mezi řádky jejích knih. Anebo společně s nimi zapomeňme na její těžký osud a sněme o krásnější době, v níž rozčesává bílé vlasy své laskavé babičce a dívá se na stříbřitý splav očima dívky, v jejímž světě přichází muž, láska a naplnění.

Typologie českých babiček: Jakou máte v rodině vy?