„Válka byla strašná. Ale i o tom, co se nám dělo po válce, je hanba mluvit,“ říká šestaosmdesátiletá žena, která celý život prožila v třebíčské židovské čtvrti.
„Posaďte se. Mám teď malý byt, ale v něm mám velký stůl. U Židů to bývalo tak, že vždycky tam, kde měli velkou místnost, byl uprostřed velký stůl se židlemi. Sedá se u velkého stolu a od něj se neodchází. Tak to bývalo a i já to tak mám zařízené,“ říká na uvítanou.
Jaké jsou vaše vzpomínky na rané dětství?
My jsme se měli moc dobře. Už tenkrát jsme jezdili k moři, tatínek Arnošt Beneš dělal skladníka u Grünbergerů. To byli Židi a na horní straně náměstí měli semenářství, kam sedláci vozili zrno. Chodila jsem tam za ním na návštěvy, vypadalo to tam jak ve mlýně. Tatínek měl malou kameru, hodně filmoval, máme hodiny filmů od roku 1933 až do roku 1942. Pak museli Židé kamery odevzdat. Máme nafilmovanou celou židovskou čtvrť, židovskou svatbu… tatínek asi koupil kameru, když jsem se narodila, jsem nafilmovaná už jako mimino.
Osud židovské ženy
|
Jak vaše dětství pokračovalo?
Do šesti let to bylo zlaté, to jsem šla do první třídy. Hned naproti našemu domu přes ulici byla židovská škola, dnes je tam charita. Jen jsem vychodila první třídu a tím to skončilo, protože jsem musela začít nosit židovskou hvězdu. Má sestra Hanka, která je o čtyři roky mladší, ji ještě nosit nemusela. Mohla za války chodit třeba na nákupy, já nesměla nikam. Já si tu hvězdu schovávám dodnes. Válka byla strašná. Dvanáctkrát za války bylo u nás doma na prohlídce gestapo. Nevím, co hledali. Jak jejich černé auto vjelo do ulice, měli jsme velký strach.
Jaké jsou vaše první vzpomínky na diskriminaci Židů?
Mé babičce bylo tehdy tolik, co je mně teď: 86 let, dědečkovi bylo devadesát. A šli do Terezína. U gymnázia bylo seřadiště. Jako dnes to vidím, jak šli ulicí s kabelou. Mohli mít deset kilogramů věcí. V tom baráku, kde jsem bydlela, žili nějací Polnauerovi, ti měli šestiměsíční Evičku. Nevěděli, co s ní, tak ji dali do prádelního koše a nesli ji k transportu v koši. To bylo škaredé, ten průvod. Vycházeli ze židovské čtvrti, šli přes most a náměstí ke gymnáziu. Druhý den byl přistaven vlak a oni odjížděli do Terezína.
Koho z těch lidí, co tehdy odjížděli, jste pak ještě viděla?
Vrátilo se jich do Třebíče ze sto dvaceti jen deset. Například část rodiny Friedových. Měli velké štěstí. V Třebíči vlastnili železářství. Pavel Fried zemřel loni. Bydlel už ale v Brně. Oni se po válce neměli kam vrátit, protože národní výbor byty po Židech zlikvidoval: nastěhoval tam lidi nebo si je ti noví obyvatelé koupili. Třebíč prodala ty byty, než se ti Židé vrátili! Co kdyby se vrátili všichni? Kam by je město nastěhovalo? Po válce stát schválně vracení židovských majetků protahoval tak dlouho, až přišel rok 1948 a už jim to rovnou sebral.
Jaké bylo za války vaše další dětství?
Do druhé třídy už jsem nesměla nastoupit. Dostala jsem žlutou hvězdu a nesměla nikam. Na náměstí, na plovárnu… Mohla jsem jenom na kopec nad židovskou čtvrť, do Podklášteří. Naštěstí jsem se v létě mohla koupat v řece, slunila jsem se na terase. A celé dny jsem trávila na židovském hřbitově. Tam jsem si hrála. Měla jsem tam za náhrobky schované i panenky.
Jak dopadl holokaust na vaši rodinu?
Maminka nebyla Židovka. Byla Němka žijící v Brně, a protože si vzala Žida v brněnské synagoze, tak se jí rodina zřekla. A naopak otcovi rodiče nechtěli, aby si vzal nežidovku, tak ona konvertovala. Začala válka a oni byli všichni čtyři vedeni pod židovskou obcí v Třebíči. Tatínek něco asi tušil, tak je odhlásil v roce 1939 z Třebíče a přihlásil je na židovskou obec v Praze. Ale tam už maminku prokázal jejím rodným listem jako římskou katoličku. Tím tatínek rodinu zachránil. V třebíčském soupisu obyvatel maminka figurovala jako římská katolička. Kdyby se to prozradilo, tak by Němec konvertita šel do transportu jako první.
Jaký byl osud tatínka?
On šel jako příslušník smíšeného manželství v roce 1942 stavět železniční most ve Světlé nad Sázavou. Domů mohli jednou za měsíc. Jednou na Vánoce maminka dostala informaci, že je ve Světlé gestapo všechny zatklo. Ale oni tam tehdy pozatýkali nejen Židy, ale všechny. Dodnes nevíme, co se tam dělo. Bydleli tam v dřevěných barácích. Mohli tam možná schovávat partyzány nebo poslouchat londýnský rozhlas, za to se zavíralo. Nevíme. Odvezli je do Osvětimi, kde tatínek v březnu 1943 zemřel. Pak už si nás nikdo nevšímal, i když já jsem žlutou hvězdu musela nosit dál.
Jak jste strávila zbytek války?
Maminka dům pronajímala studentům, z toho jsme žili. Židé neměli nárok na potravinové lístky, jenom na mouku. Já vím, co je hlad. Bolí mě, jak si děti dnes neváží dostatku, chleba ke svačině zahodí do koše a pak si na náměstí koupí kebab nebo hranolky. My neměli čím topit. Jakou jsme měli doma zimu! K holiči jsme nesměli, tak jsem měla dlouhé vlasy. Když jsme se vykoupali, do rána jsem měla copy zmrzlé. Pomáhal nám soused pekař, dával nám občas mouku. Jednou na Vánoce maminka donesla chleba. Nakrojila ho a povídá: ježíšmarjá, ani se na to nedívejte! My jsme se samozřejmě všichni na ten chleba dívali. Představte si: on nám do chleba zapekl uzené maso. Jenže jak to maminka rozkrojila, tak myslela, že v tom chlebu rozkrojila potkana, těch bylo v Židech moc.
Trápily vás za války nemoci?
My za války nesměli ani k doktorovi! Všechno nám musela ošetřovat maminka. Já nevím, co by se dělo, kdybychom třeba dostaly záškrt, jak se tehdy stávalo. Asi bychom umřely. Jednou mně otekla pusa, bolely mě zuby. Co s tím? V Třebíči byl tehdy ruský doktor Zahrebelnyj. Měl ordinaci na náměstí v domě, kde měli sídlo i třebíčští nacisté, něco jako místní gestapo. Pan doktor mamince řekl - dejte dceři kabelku přes tu žlutou hvězdu, aby nebyla vidět, a jdeme. Ten mi to ošetřil. I moje tehdejší kamarádky se mnou v té době přestaly mluvit. Jejich rodiče měli strach, že když se budou stýkat s Židovkou, tak ztratí práci. Jen kamarádka Zdena mi zůstala věrná celou dobu. Nikdy mě neopustila, přátelíme se dodnes. Měla jen bratra a maminku vdovu, byli chudí, neměli už o co dalšího přijít.
Tušili jste tehdy, jestli se blíží konec války?
Nevěděli jsme nic. Pamatuju se jen, že na konci války přijeli do židovské čtvrti Rusové na vozech tažených koňmi. U Přední synagogy měli kuchyni, vařili v kotli maso, asi zabili koně. To vonělo! To víte, že nás tam maminka hned poslala s hrnkem, tak jsme se najedly. Odpárala jsem hvězdu, najednou jsem mohla všude chodit, mohla jsem jít zase na náměstí! Ovšem brzy přišla rána, protože jsem musela nastoupit do školy a já nic neuměla. (smích)
A co další členové rodiny?
Po válce se z tatínkovy rodiny skoro nikdo nevrátil. Tatínek měl ještě dva bratry a sestru. Od sestry syn se jmenoval Julo. Bydleli v Brně. Vystudoval v roce 1939 a utekl do Anglie, ten jediný se zachránil. Když se po válce vrátil, tak už tady nikoho nenašel, protože maminka se po válce vdala na Slovensko. Mou tehdy osmiletou sestru Hanku si vzala s sebou. A já zůstala tady u mého poručníka Jana Smrže. Pro mě to byl strýček. Tak bratranec po válce řekl, že si Hanku vezme do Anglie. Dodnes žije v Anglii, neumí slovo česky. A tím mě zase dál osud vytrestal! Protože přišli k moci komunisti a zase nastal problém, protože já jsem měla sestru v Anglii! Navíc se jmenovala Hana Benešová, jako manželka Edvarda Beneše. Takže nastalo neustálé kádrování. Přitom oni věděli, že si se sestrou ani nepíšeme: já neumím slovo anglicky, ona neumí slovo česky.
Jak jste po druhé světové válce v Třebíči žila?
Když maminka odešla na Slovensko, já nemohla sama zůstat v domě, bylo mi dvanáct let. Tak si mě vzali k sobě poručníci Smržovi. Byli to moc hodní lidé, měla jsem se tam dobře. Ale vychovávali mě přísně. Maminka mezitím náš barák pronajala. Pak jsem se vdala, narodil se mi jeden syn, potom druhý a pořád jsme bydleli u Smržů. V jedné místnosti. Protože ten barák nám komunisti nechtěli vydat - bydlel tam tehdy velký soudruh, ředitel Západomoravské elektrárny v Třebíči a navrch velký komunista. Psala jsem kvůli tomu dopisy třem prezidentům! Gottwaldovi, Zápotockému, Novotnému. Aby mi umožnili bydlet ve vlastním baráku. Až teprve Novotný nechal v Třebíči na úřadě příkaz, že do roka a do dne musím bydlet. Takže v roce 1952 jsem se vdávala, a až v roce 1964, kdy už synové chodili do školy, jsem se dostala do vlastního domu.
Jak dnes prožíváte židovství?
Tradice ctím. Na svátky - třeba na chanuku, na Nový rok v říjnu - jezdíme do židovské obce v Brně, tam jsme vedeni jako členové. Dvakrát jsem byla v Izraeli. Syn tam jezdí častěji. Podle tradice se Židem člověk stává po matce, ale děti mého syna už jsou takzvaní tatínkovci, čili jsou to Židé po tatínkovi, protože podle halachy (židovského práva - pozn. aut.) jenom matka ví, kdo je otcem jejích dětí. Synové mého syna jsou členy obce, protože babička ještě je Židovka. Chodil k nám ale i Mikuláš, o Vánocích Ježíšek… Zapálil se chanukový svícen a šlo se ke stromečku. (smích)
Jakým jazykem se u vás doma mluvilo?
Jenom česky. Hebrejsky vůbec neumím. Syn se loni rok učil hebrejsky, ale šlo mu to těžko. Hebrejský nápis přečte, ale přeložit ho moc neumí, jen se slovníkem.
Kdy se židovský rod Benešů poprvé v Třebíči objevil?
První zmínku jsme našli k roku 1600, kdy se podnikatelka Rebeka Benesch přistěhovala na Stařečku. Odkud, to nevíme. Židovské matriky Němci zlikvidovali. Můj dědeček byl sklenář, pod domem měl dílnu. Babička byla švadlena. Já jsem se po škole šla učit k Ledererovým na švadlenu. To byla židovská rodina, která měla štěstí, válku přežila celá jejich rodina. No sotva jsem se v roce 1951 vyučila, tak komunisti Ledererovým vzali dílnu, protože to byli živnostníci. Pak jsem šla dělat švadlenu do komunálního podniku služeb.
Jak se vám líbí dnes třebíčská židovská čtvrť?
Současný starosta už je pátý v pořadí, ke kterému si chodím stěžovat: proč je v této židovské čtvrti města UNESCO tolik aut? Nikdo s tím nehne. Proč u židovského hřbitova není toaleta pro turisty, kterých tam přijíždí autobusy? Důsledky nemusím popisovat. Když to jako město neumíme vyřešit, ať se hřbitov zamkne, turisté tam chodit nebudou a šmytec.
