Na jaře 2017 jste vyvolal velké pozdvižení úvodní přednáškou na senátní konferenci s názvem Role České televize v naší společnosti, v níž jste prezentoval narůstající deficit v hospodaření veřejnoprávní televize a upozornil, že v posledních deseti letech nedosáhlo hospodaření České televize nikdy vyrovnané úrovně, v letech 2007-2011 bylo přebytkové, naopak od roku 2012 se dostává do deficitu. S jakými reakcemi jste se tehdy nejčastěji střetával?
Zaznamenal jsem všechny reakce, odmítavé, souhlasné, ale naprostá většina by se dala označit slovem překvapení nebo údiv.
Víte, výroční zprávy ČT byly formulovány tak, aby vytvářely dojem, že hospodaření ČT je skutečně vyrovnané a úspěšné. Záměrně hovořím pouze a jenom o hospodaření, nehodnotím teď vůbec původní dramatickou tvorbu, zpravodajství, publicistiku či sportovní pořady, nýbrž pouze a jenom hospodaření České televize.
Na jaře roku 2017 jsem asi jako první na veřejném fóru upozornil, že hospodaření ČT je od roku 2012 každým rokem deficitní, že to výroční zprávy předkládané Radou ČT poslancům zakrývají a že to je u veřejnoprávního média velký problém. Tehdy byly známé výsledky hospodaření do roku 2016. V letech 2017 a 2018 trend deficitů pokračoval.
Bohužel, měl jsem spíše pocit, že pravda o hospodaření ČT nikoho nezajímá.
Ale čas oponou trhnul a najednou se v poslední době i několika členům Rady ČT rozbřesklo a upozorňují, že veřejnoprávní televize už roky nehospodaří vyrovnaně, ale se skrytým deficitem. Fígl je v tom, že se ztráta dotuje z fondu televizních poplatků, který byl vytvořen za předchozího vedení ČT, tak, aby hospodářský výsledek byl vždy nula. Čím to, že někteří radní začínají mluvit vašimi slovy, chodí si k vám pro rady?
To procitnutí přišlo, dle mého názoru, velmi pozdě. Finanční situace České televize je dnes velmi vážná a v horizontu dvou až tří let nadále ekonomicky neudržitelná, pokud se něco zásadně nezmění.
Problém však nastal již v roce 2012. Při příchodu do funkce na podzim roku 2011 měl současný management na účtech 3,8 miliardy korun. Na konci roku 2018 už to bylo pouze 1,8 miliardy a na konci roku 2020 by už na účtech ČT mělo zůstat, podle dosud neschváleného návrhu rozpočtu na rok 2020, pouze 1,2 miliardy! To znamená, že po devíti letech „vyrovnaného hospodaření“ má ČT na účtech o 2,6 mld. Kč méně než při nástupu Petra Dvořáka do funkce generálního ředitele. Jistě uznáte, že vyrovnané, tj. dlouhodobě udržitelné hospodaření takto rozhodně nevypadá.
Zarážející až trestuhodné je to, že členové Rady ČT svou nečinností nechali věci zajít až tak daleko. Rada ČT má ze zákona kompetenci schvalovat rozpočet České televize, výroční zprávy o hospodaření nebo dlouhodobý plán rozvoje ČT, tzn. měla dostatek nástrojů, jak vlak řítící se z kopce dolů včas zabrzdit.
Generální ředitel ČT Petr Dvořák se už před časem k tématu odčerpávání rezerv z fondu televizních poplatků vyjádřil ve smyslu, že přesouvání prostředků z tohoto fondu nemá s hospodařením televize nic společného, nic to prý nevypovídá o její finanční kondici a podle něho jde o pouze o „účetní kategorii“. Co byste k tomu řekl?
Tuto naprosto zavádějící interpretaci jsem rovněž zaznamenal. Každým rokem se objevuje ve výroční zprávě o hospodaření. Úplně to popírá logiku podvojného účetnictví. Už tehdy na konferenci v Senátu na jaře 2017 jsem promítl křivku, která dokládá téměř dokonalou korelaci vývoje zůstatků tzv. fondu televizních poplatků a vývoje zůstatků finančních prostředků na účtech ČT.
Stručně shrnuto, v období 2012-2018 poklesl zůstatek fondu televizních poplatků o 1,74 miliardy korun a zůstatek finančních prostředků o 1,72 miliardy. To není náhoda, takto fungují principy podvojného účetnictví. To jsou fakta. Takže se ukazuje, že snaha bagatelizovat význam fondu televizních poplatků je pouhou snahou odvést pozornost od deficitního hospodaření a vytvářet mlhu nad propastí. A to mi ve skutečnosti vadí nejvíce.
Dovedu si zcela reálně představit, že krátkodobě, třeba rok dva, může být hospodaření jakékoli účetní jednotky ztrátové, ale tento deficit musí být zcela transparentně přiznán a ve výročních zprávách odůvodněn. Toto však ve výročních zprávách České televize za roky 2012 až 2018 zjevně chybí.
Psali jsme:
Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl kandidovat do Rady ČT? Cítíte, že je poptávka po vaší odbornosti a že i poslanci začínají mít skutečný zájem, aby se rozkrylo, jak to s hospodařením České televize doopravdy je?
Ano, je to přesně tak. Peníze v České televizi rychle ubývají, její vedení o tom mlží. Pokud se situace nezačne promptně řešit, může se Česká televize dostat do podobné kritické situace, v jaké byla slovenská veřejnoprávní televize před deseti lety. A to si, myslím, nikdo nepřejeme. Nelze to svádět jen na to, že se výše televizního poplatku od roku 2008 nezvýšila.
V roce 2017 jsem na rodící se problém veřejně upozornil. Dnes už o mých slovech nikdo soudný nepochybuje. Rada ČT v uplynulých letech neplnila svojí kontrolní funkci nad hospodařením České televize a účet za to poneseme všichni, kteří platíme televizní poplatky. Proto nabízím svoje zkušenosti a znalosti, abych pomohl obnovit důvěru veřejnosti v Radu ČT.
Do procesu volby členů Rady ČT a Rady ČRo se zapojil i spolek Milion chvilek, který se stal součástí pracovní skupiny nevládních organizací a snažil se získat kandidáty, kteří by měli být protiváhou těm, co „mohou představovat velké ohrožení pro nezávislost veřejnoprávních médií“... Očekáváte, že poslanci budou brát při výběru radních zřetel na kandidáty doporučené spolkem Milion chvilek, aby zbytečně nejitřili emoce a vyhnuli se tak možným protestním akcím?
Považuji v demokratické společnosti za naprosto legitimní, když se k významným veřejným tématům vyjadřují různé zájmové či nevládní organizace. Koneckonců je to i princip navrhování kandidátů do Rady ČT a Rady ČRo, který stanovuje příslušný zákon. Těmto subjektům zákon stanovuje možnost navrhnout kandidáty do mediálních rad. Proto si myslím, že je zcela korektní, když obdobné organizace navrhnou a podporují svého kandidáta.
Věřím, že nakonec budou vybráni ti kandidáti, kteří mají pro výkon kompetencí Rady ČT či Rady ČRo nejlepší předpoklady, že nebudou zvoleni žádní trafikanti ani loutky, se kterými se snadno manipuluje, nýbrž osobnosti s potřebným vzděláním, zkušenostmi a charakterem.
V této souvislosti chci připomenout, že jednou z hlavních kompetencí Rady ČT je podle zákona kontrolovat hospodaření České televize, naopak dle dikce zákona Rada ČT ani její členové nesmějí přímo zasahovat do tvorby a vysílání televizních pořadů. Z toho je zřejmé, jaké profese by měly být v Radě zastoupeny především.
V České televizi už jste působil jako ředitel programových okruhů. Při čem byste mohl tuto svou profesní zkušenost jako radní využít?
Určitě se využít dají. Znalost prostředí, lidí, procesů uvnitř organizace, to je vždy výhoda. Můžete se zapojit ihned do práce, nikoli se rok dva učit, jak to funguje.
Ve světě se mluví o nutnosti změnit financování veřejnoprávních médií. Týká se to i britské veřejnoprávní BBC, k níž Česká televize svého času vzhlížela. Premiér Boris Johnson dokonce zvažuje zrušení televizního poplatku, který by měl být dobrovolný. U nás se často objevuje návrh, že by televizi bylo možné platit ze státního rozpočtu a koncesionářský poplatek by byl zrušen, protože se jedná jen o další daň. Myslíte si, že by změnou financování mohla veřejnoprávní média přijít o svou nezávislost, jak občas zaznívá?
Média veřejné služby, mají nezpochybnitelné a nezastupitelné místo v demokratické společnosti. Očekáváme od nich nezávislost, korektnost a vytváření prostoru pro názorovou pluralitu. K tomu je nutná i finanční nezávislost. Proto formu financování veřejného média z tzv. koncesionářských poplatků považuji jako jednu z možných cest. Nikoli jedinou. Důležité je, aby případná změna způsobu financování nezvýšila závislost ČT či ČRo na vůli zrovna vládnoucí politické síly, která je jednou u moci a příště v opozici. Dnes si myslím, že díky koncesionářským poplatkům je ekonomická nezávislost médií dána.
Česká televize má nyní šest programů a téměř tři tisíce zaměstnanců, podobně jako BBC. U BBC přitom britští politici tvrdí, že je zbytečně velká a potřebuje zmenšit a snížit výdaje. Nemělo by to platit i pro ČT? A má vůbec šest kanálů s třítisícovou veřejnoprávní armádou zaměstnanců smysl, když máme širokou nabídku soukromých televizí?
Tato otázka je zcela namístě. Čím více kanálů televize má, tím více pořadů potřebuje odvysílat. Pořady do vysílání může vysílatel buď vyrobit, nebo koupit. Výroba vlastních pořadů, to je přesně to, co od veřejnoprávní televize očekáváme. Nikoli nakupování pořadů vyrobených obvykle v zahraničí.
Problém je v tom, že výroba vlastních pořadů je dražší než kupování pořadů vyrobených jinde. Navíc, distribuční náklady jsou velmi vysoké, takže televize, která má více kanálů, musí více platit za distribuci signálu, více platit za nákup cizích pořadů, jinak by větší vysílací plochu nepokryla, pokud by stále dokola nechtěla opakovat pořady z vlastního archivu, a tudíž jí méně peněz zbývá na původní tvorbu.
U komerčních televizí vidíme trend rozšiřovat počet kanálů, hrát na nich především nakupované pořady a z větší vysílací plochy vytěžit více reklamních výnosů. A přesně toho by se měla veřejnoprávní televize vyvarovat, to je model, který jí nepřísluší.
Má pravdu generální ředitel ČT Petr Dvořák, když odmítá zveřejnit platy moderátorů s odůvodněním, že česká společnost není ještě na tuto situaci připravena?
Odpověď na tuto jasnou otázku není jednoduchá. Obecně jsem zastáncem zdravé ochrany soukromí každého jedince. Považuji to za prvek demokracie, součást osobní svobody. Jsme všichni přesyceni různými povinnostmi, které nám ukládá stát, dokládáme o sobě spoustu informací, které by si mohl stát opatřit sám v různých registrech. Navíc se domnívám, že sami o sobě poskytujeme spoustu nežádoucích informací nevědomky, už jenom například tím, že si v chytrém telefonu zapneme navigaci. Jsem ze svého přesvědčení člověk, který ochranu soukromí považuje za jednu z priorit.
Co se týká platů a mezd, každý ví, jak citlivá věc to je a jak může poškodit vztahy uvnitř firmy. Závist je, bohužel, „nemoc dosud u nás nevymýcená“ a ještě pár generací bude trvat, než se to změní. Proto říkám, chraňme tyto údaje. Avšak i zde existují výjimky. Každý dnes považuje za samozřejmost, že jsou zveřejňovány platy prezidenta, premiéra, ministrů a jejich náměstků, poslanců a senátorů, starostů a zastupitelů, ředitele a členů Rady ČT nebo ČRo, a tak dále. Každý, kdo řídí organizaci hospodařící s veřejnými prostředky, musí unést tuto skutečnost, jinak se nemůže o takovou pozici ucházet. A to je v pořádku.
Tato úvaha má pokračování: Má se povinnost zveřejnit svoji mzdu vztahovat i na řadové zaměstnance veřejnoprávního média? Na řadové určitě nikoli, nicméně je, podle mého názoru, k úvaze, zda moderátoři, kteří z titulu „svého“ pořadu mají významnou možnost spoluutvářet politické názory veřejnosti v politických debatách, by neměli být připraveni unést zveřejnění svého platu stejně jako politici, kteří s nimi ve studiu diskutují, třeba o výši platů a odměn ústavních činitelů.
Ve světě jsou k tomu různé přístupy, neexistuje jednoznačná odpověď. Ale myslím, si, že se někdy zbytečně dělá z věcí tabu. Pokud by toto přední političtí moderátoři učinili a svoje příjmy od veřejnoprávního media veřejně sdělili, jedno tabu by splasklo a vzduch by se pročistil.
Předseda Rady ČT Jan Bednář konstatoval, že Česká televize dosáhla v minulém roce téměř třicetiprocentní (29,99) sledovanosti a vyvozuje z toho, že definitivně předhonila svého hlavního konkurenta, televizi Nova, která si dlouho držela v tomto směru svůj primát. Dal byste mu za pravdu, že v záplavě kritiky České televize a ve vlně negativních zpráv zcela zapadá ta skutečnost, že Česká televize prožívá velmi úspěšné období, když má tak vysokou sledovanost, de facto popularitu v naší společnosti?
Ačkoli považuji sledovanost televizí za důležitý ukazatel zájmu diváků, rozhodně je tento ukazatel důležitější pro komerční televize z důvodů příjmů z reklamy, než pro veřejnoprávní médium financované z televizních poplatků. Kvalita veřejné služby rozhodně není přímo úměrná růstu sledovanosti. Tuto dobrou zprávu o sledovanosti ČT si tedy dovolím dosadit do širšího kontextu.
V roce 2011 dosáhly tehdy čtyři vysílací okruhy ČT podílu na sledovanosti (share 15+) celkových 27,64 procenta. Česká televize v tom roce odvedla do svých „rezerv pro budoucnost ČT“ přebytek hospodaření ve výši 397 milionů korun. Ve srovnání s tím dosáhla Česká televize na pěti kanálech v roce 2019 podíl na sledovanosti ve výši 29,99 procenta, přičemž na pokrytí deficitu svého hospodaření v roce 2019 vyčerpala z těchto „rezerv“ 362 milionů korun, tedy podle předběžných údajů České televize uvedených v návrhu Rozpočtu ČT na rok 2020. Máme tu tedy rozdíl ve sledovanosti +2,35 procentního bodu, ale v hospodaření rozdíl –759 milionů korun.
Tak nevím, zda toto porovnání výsledků roku 2011 a 2019 diváka a poplatníka televizních poplatků spíše potěší, nebo rozladí. Já bych to zhodnotil rčením: za hodně peněz málo muziky...
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
