VĚRA BERANOVÁ

O tom, jak vypadá naše školství, a to na různých stupních, doslova cvrlikají vrabci na střeše. Čím však víc cvrlikají, tím víc se nic neděje. Diskuse o povinné matematice v rámci maturitní zkoušky je krásným námětem na humoristické scénky. Nejde však jen o matematiku. Dalším problémem, v podstatě staronovým, se stává – konkrétně v tomto školním roce – problematika víceletých gymnázií, jak o tom zasvěceně na stránkách tohoto periodika píše Stanislava Kučerová (LUK 43/2019).

Tradičně mimo zájem odborníků i veřejnosti však zůstává celá široká oblast estetické výchovy. Bohužel musíme konstatovat, že snahy několika generací estetiků a pedagogů zavést do výuky na různých typech škol estetickou výchovu v její pravé podobě, se bohužel nerealizuje. Když dnes probíhá ve školách výuka předmětu, který někdy dokonce nese název Estetická výchova, jedná se spíše o přehled dějin výtvarného umění a dějin hudby v klasickém slova smyslu. Samozřejmě jsou i čestné výjimky, kdy se na pozadí jednotlivých umění řeší i problematika obecně estetická. Co však téměř absentuje, je zájem o celou širokou oblast mimouměleckého estetična, která enormně zajímá právě mladou generaci, a ta většinou není na pořadu dne. Nejsou to jen otázky designu, životního prostředí, ale i celkového životního stylu, ve své podstatě jisté propojení estetického s etickým.

V této souvislosti bych chtěla poukázat na jeden projekt, který chtěl tyto mezery vyplnit. Jsou programy a v nich obsaženy myšlenky, které vznikly, ale ve své době neměly možnost se realizovat. Jistě pro čtenáře nic nového. Mohli bychom jmenovat bezpočet úžasných myšlenek, programů, které se nerealizovaly ve své době, některé však přece jenom našly odezvu o mnoho let později.

Chtěla bych poukázat na jeden z takových programů týkajících se estetické výchovy, který přesto, že byl připraven, bohužel díky politickému převratu roku 1989 se neuskutečnil. Tento program samozřejmě nespadl z nebe, byl jen snahou po konkrétní realizaci myšlenek takových osobností, v rámci estetického myšlení, které estetiku chápaly vždy v kontextu s jejími konkrétními výstupy s širokým společenským významem. Tito představitelé estetického myšlení často suplovali pedagogiku, i když si uvědomovali, že estetická výchova, tak jako jiné výchovy, by měla být především v gesci pedagogiky. Vzpomeňme jen některé z nich, s vědomím možného subjektivního výběru.

Bezesporu bychom neměli opomenout jednu z nejvýznamnějších osobností našich dějin, jejíž odkaz se hluboce odrazil nejen v českém filozofickém, pedagogickém i estetickém myšlení. Byl to bezesporu Jan Amos Komenský, který si uvědomoval možnosti různých druhů umění a jejich využití v rámci výchovného záměru. V jeho České didaktice se setkáváme s takovými disciplínami, jako je optika či muzika. Kde například optika neznamená jen poučení a seznámení se smysly, ale má i svůj estetický rozměr. Zajímavé je Komenského přirovnání umělecké práce a didaktického působení. To, co je spojuje, je komplexnost pohledu. Umělec vidí svět a člověka v jeho celistvosti, stejně jako ten, který toho člověka chce vychovávat. Právě tento celistvý pohled je mu nejbližší.

V období osvícenství to byl především Gelasius Dobner. Jako představitel slovanského programu si uvědomoval úlohu jazyka v kontextu pedagogicko-výchovného působení. Tento zájem byl jistě podmíněn atmosférou počátku národního obrození. Tehdy se hledalo a prosazovalo to slovanské – české prostřednictvím nejen myšlenek, ale také celé široké oblasti umění.

V polovině 19. století již bezesporu nešlo o hájení existenciálních otázek národní existence a tak byly problémy esteticko-výchovného působení pojímány mnohem šířeji. Představitel takto široce pojímané role estetické výchovy byl Miroslav Tyrš. Jeho estetický a uměnovědný zájem byl velmi široký a vycházel z dobových potřeb, z celkové společenské situace. Právě v tom se Tyrš odlišoval od svého akademického okolí, a právě také tím se stal přitažlivým pro zástupce generace následující, jako byl například Otakar Hostinský, či ještě později Bohumil Markalous. Tyrš rozpoznával dvojí možnou cestu funkce umění ve vztahu k výchově. Cestu výchovy uměním a výchovy k umění. Zde předběhl o mnoho desetiletí například Herberta Reada, v českých poměrech pak Vlastimila Uhra nebo Jaromíra Uždila a další.

K dějinám praktické pedagogiky bezesporu patří i projekt Vyšší všeobecně vzdělávací školy Budeč, kterou založil Karel Slavoj Amerling v roce 1839. Název odkazoval na přemyslovské učiliště Budeč, kde se podle tradice učil budoucí kníže Václav.

V nové době to pak byl bezesporu Otakar Hostinský, který otázky estetické výchovy pokládal za naprostou součást jakéhokoli myšlení o problematice estetiky. Význam Hostinského estetického myšlení spočívá také v jeho přesvědčení o preferování umění jako výchovného momentu, a to zvlášť v situacích, kdy nepůsobí jiné výchovné prostředky.

Mezi ty, kdo měli možnost bezprostředně promítnout své myšlenky do společenské praxe, můžeme zařadit i J. S. Gutha-Jarkovského. Vycházel a byl velmi úzce spojen s filozofickými a estetickými názory T. G. Masaryka. Podílel se na praktické realizaci jeho esteticko-výchovných představ v oblasti nové etikety.

K těm, kdo chápali estetickou výchovu nejen jako prostředek v rámci pedagogického působení, ale také jako svébytnou disciplínu, patřil Bohumil Markalous, známý pod pseudonymem Jaromír John, jako významný spisovatel.

Problematika estetické výchovy prostupovala celým Markalousovým odborným nasměrováním. Vycházel ze svých pedagogických zkušeností, jak středoškolských, tak i vysokoškolských. Ve svých úvahách chápal estetickou výchovu v prvé řadě jako záměrné pěstování toho přirozeného, také i aktuálního. Byl autorem nového pojetí estetické výchovy, které konkretizoval i prostřednictvím názvu Eideka, jako pěstování vidivosti, a to nejen zrakové, tedy vizuální – výtvarné, ale také hudební, literární, jazykové; jedná se o eidickou kulturu. Jak blízko má tato myšlenka k postmodernímu chápání estetiky jako nauky o specifickém vnímání! Osobností, která zasáhla do teorie, ale i konkrétního uplatňování estetických principů v rámci pedagogického působení, byl malíř, teoretik i pedagog B. S. Urban, který se celoživotně zabýval problematikou estetické výchovy. V rámci jedné z nejpodstatnějších otázek podstaty estetické výchovy, co je tedy zdrojem estetického působení, je-li to jen oblast umělecká, či sféra umění rozšířená o oblast mimouměleckou, se B. S. Urban přikláněl k druhé variantě.

K osobnostem, které podstatně zasáhly do rozvoje, popularizace estetické výchovy druhé poloviny 20. století nejen v rámci domácího prostředí, ale i z hlediska zahraničního, bezesporu patří Jaromír Uždil. Problematiku estetické výchovy viděl především prostřednictvím výtvarné výchovy. Založil československou sekci INSEA (Mezinárodní společnost pro výchovu uměním). Byl předsedou Československého komitétu INSEA po tři volební období, tedy v letech 1967 až 1984.

Šíře odborného zájmu vysokoškolské pedagožky Stanislavy Kučerové mimo jiné zabírá i problematiku estetické výchovy. Vždy ji chápe v celospolečenském kontextu. Aktivně se podílela na přípravě Celospolečenského programu estetické výchovy.

Jana Skarlantová patří k těm odborníkům, pedagogům, kteří organicky propojují teoretická východiska s konkrétními příklady v rámci esteticko-výchovných záměrů. Její publikace mají charakter jak odborných studií, učebnic, tak i populárně-vědných textů.

Náš stručný přehled osobností zabývající se z různých zorných úhlů problematikou estetické výchovy, od teoretických východisek až k jejich konkrétní aplikaci, byl bezpochyby inspirací, poučením při tvoření Celostátního programu estetické výchovy obyvatelstva.

Tento program, který se začal koncipovat od poloviny 80. let, chtěl upozornit, začlenit principy estetického myšlení, jednání, do co nejširších souvislostí společenského života. Tuto myšlenku stručně a lapidárně deklarovala jedna z týmu koncipujícího tento program prof. S. Kučerová: „Jde o program, který k společnému dílu zve všechny věkové i sociální skupiny, nejde mu o krásu pro zájem úzké skupiny profesionálních estetiků, ale pro zájem a všestranný užitek všech. Jde o program, který s minimálními náklady může přinášet nejen kulturní a kulturně-výchovný, ale i ekonomický a politický efekt jakožto příspěvek k utváření aktivní životní pozice lidí.“ (Sborník K některým problémům estetické výchovy pracujících VI., Ústav pro výzkum kultury, Praha 1987)

Snad bude podnětné i pro další generace konkrétně upozornit na tento projekt a celkový zájem o řešení této problematiky. Tento projekt se především řešil na akademických pracovištích, jako byla Katedra dějin umění a estetiky na KU Bratislava a Katedra dějin umění a estetiky na UK Praha (M. Jůzl, P. Witlich, J. Pešková, V. Beranová, D. Prokop, V. Brožík, A. Fischerová, M. Zagoršeková, S. Kučerová, J. Cigánek, P. Vranovský).

Konec 80. let byl příznivý k hledání nových cest v rámci uplatňování estetické výchovy v širších společenských souvislostech. Pedagogové Katedry dějin umění a estetiky Filozofické fakulty UK si byli vědomi absence výuky tohoto předmětu na středních školách a prakticky se pokusili dokumentovat možnost této výuky, stejně jako realizace esteticko-výchovného působení prostřednictvím pilotního programu v rámci pracovního prostředí ČKD Praha.

Tímto návratem do minulosti jsem chtěla poukázat na jisté pokusy o konkrétní průnik esteticko-výchovných principů jak v rámci výuky, ale především v rámci celospolečenského vývoje. Je samozřejmé, že nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, ale stejně bychom se měli vyvarovat stále nového objevování Ameriky.