Drazí ředitelé k ničemu? Každý má nejblíže k sobě.

Platy, důchody a bonusy: odměňováni jsou i lidé na vrcholu, jež dostali kopačky. Ovšem mezi obyčejnými lidmi přišli o tvář. Což také něco stojí. Mnohé totiž provokuje číst, či slyšet o tom co si vydělávají ti, jež chtějí, aby oni pobírali méně. Nakolik jde o protislužby přátelům, též nazývány úplatkářství?

Diskuse o platech ředitelů a odstupných balíčcích, tzv. padácích, jsou nekonečné. Třeba ve zdravotnictví tomu bývá tak, že tam více osob pobírá plat, než tam skutečně pracuje. To údajně kvůli zlatým dohodám, o nichž bývají strany mnohdy smluvně vázány, aby nevyzradili obsah ostatním zaměstnancům, masmédiím a veřejnosti. Nasazují se náhubky, ovšem přesto sem tam něco pronikne ven.

Kromě toho celkově roste počet ředitelů. Třeba deník Dagsavisen odhalil, že v mnoha zdravotnických institucích se propouští, zatímco těmi nejvyššími funkcemi se to jen hemží, což zrovna nevytváří svornost těchto organizací. Třeba ve Folkehelseinstituttetu, Národním ústavu pro zdraví, nyní pracuje 84 ředitelů oproti 71 v r. 2015, v roce zahájení reformy za účelem odbyrokracizování a efektivizace současné norské vlády.

Poté, co došlo k rozdělení státních drah, pobírá ředitelský plat kolem stovky osob. A poté, co společnost Vy odmítla poslat jednoho ze svých osmi vedoucích pro komunikaci do studia NRK, norské veřejnoprávní televize, aby diskutovali o vysokých ředitelských platech, si moderátor zvolil provést od odvysílat rozhovor s prázdnou židlí: proč má někdo pobírat 80 % svého platu poté, co opustil ředitelskou židli? A dostane další vedoucí stejně dobrý plat i padák?

Společnost Vy poté vysvětlila svou prý arogantní absenci tím, že kvůli konkurenci nechtěl zodpovídat za vývoj platů ve veřejném sektoru. Ve státní správě je podle listu Dagsavisen bezmála pět tisíc vedoucích, jež si vydělává více než poslanec. 129 státních zaměstnanců pobírá plat vyšší než Erna Solbergová, předsedkyně vlády. Šéf norské pošty má plat asi třikrát větší než ona. Ředitel správce elektrické sítě Statkraftu získal jen na bonusech 8,6 milionu norských korun.

V některých případech, ač se jedná o porušení své pracovní povinnosti mají právo být placení ještě po dobu od jednoho roku třeba do deseti let po dohodnuté výpovědi. Kromě toho mají nárok na leccos, o němž se ostatním pracujícím muže nechat zdát: bezplatné noviny, časopisy, pevnou linku, mobilní telefon, internet doma a na cestách a několik dní až týdnů placeného volna navíc k regulérní dovolené jako kompenzaci za více práce a nepohodlnou pracovní dobu plus placené volno kvůli studiím.
Daňoví poplatníci takto tedy financují odchody třeba radních, jež jsou svými zaměstnavateli považováni za natolik neschopné (třeba překročeními rozpočtů), že dostali vyhazov, či zatím jednu z ředitelek NAVu, norského úřadu práce a sociálních věcí, jež čelí obřímu skandálu, o němž jsem psal v samostatném článku, příp. ředitelky firmy Fjellinjen, jež odpovídá za výběr mýtného v regionu Oslo a Akershus, jež mj. bez výběrového řízení zaměstnala svou bývalou kolegyni, či v případě dalších veřejných úřadů, jež pochybily a tím poškodili řadové občany. Jako např. šéf potravinářské inspekce navzdory lživé zprávě o farmě na kožešinu.
Podle norského statistického úřadu se i nadále zvětšuje propast mezi platy. V r. 1997 byl měsíční plat 10 % nejlépe placených 2,8krát vyšší než průměrný plat v nejhůře placených zaměstnáních. O dvacet let později to bylo 3,8krát více čili rozdíl ve výši 65 600 norských korun měsíčně. Kupodivu se rozdíly zvětšují nejvíce ve veřejném, tedy nikoliv v soukromém sektoru. Stát, okresy a kraje se prý jen přizpůsobují ostatnímu trhu práce.

Podle Torbjørna Røeho Isaksena, norského ministra průmyslu, musí být odměny top manažerů vysoké, aby byly konkurenceschopné a aby přitahovaly ty nejlepší lidi. Osm šéfů státních firem kótovaných na norské burze bere dohromady přes sto milionů norských korun.

Zato zástupci levice míní, že zvětšující se rozdíly odbourávají důvěru a podrývají soudržnost v norské společnosti. Třeba Arbeidernes ungdomsfylking, mládežnická odnož sociální demokracie, požaduje strop pro platy manažerů státních firem, jenž by činil desetkrát tak vysoký plat jako zaměstnanci týchž firem s nejnižším platem. Za r. 2018 bylo patnácti ředitelům státních firem navýšen plat o průměrně více deset až patnáct procent. Dag Terje Andersen, ředitel kontrolního a ústavního výboru norského parlamentu, další sociální demokrat, tvrdí prostřednictvím několika masmédií, že se platy ředitelů dramaticky vymkly kontrole. Zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu ukazuje, že ředitelské platy v státních firmách šly podstatně více nahoru než byl obecný růst platu ve společnosti. Podle Andersena je vývoj jasným signálem o tom, že uskromňování se se týká pouze běžných pracovníků. Ohrožen je prý celý tzv. norský model, jak bývá hlavně z řad levice nazývána snaha většiny politických stran i odborových organizací o rovnost a relativně malé rozdíly finančně i sociálně.

Vyžadují si ředitelé natolik vysokých platů sami? Zeptáte-li se, tak vám odpoví, že o platy se starají předsednictvo firmy. Úroveň ředitelských platů v Norsku se sice navyšuje, ovšem na mnoho dalších zemí s nižší životní úrovní nemá a patrně dlouho mít nebude.

Ovšem i mezi těmi, jež mezi norskými živnostníky a podnikateli hrají prim se najde několik kritiků dlouhodobých trendů extrémních platů. Např. Olav Thon, v Norsku označován za krále hotelů a nemovitostí, se domnívá, že nikdo nestojí za tak vysoké platy, jaké někteří pobírají a že se mnozí top manažeři nechávají odpoutávat milionovými platy, jež jsou samy o sobě kapitálem, o nějž se musí starat a spravovat a mají-li toho moc, tak to bude odvádět pozornost od každodenních úkolů a přínosů pro dotyčné firmy. V Thonově vlastním koncernu špičky vydělávají maximálně okolo dvou milionů norských korun.

Analýza zprostředkovaná deníkem Aftenposten dává Thonovi za pravdu: jak vysoký plak bere šéf málo znamená pro to, natolik společnost na burze uspěje, či neuspěje. Podle pojišťovny KLP, jež si studiu podrobila 25 z hlavních norských firem kótovaných na burze, není mezi tučnými platy ředitelů a solidními výkony a čistými zisky souvislost.

Nejlépe placeným šéfem státní firmy byl za r. 2018 Eldar Sætre, ředitel Equinoru. Bere 13,5 milionů, což je o 32 %, vice než o rok před tím. 30 nejlépe placených top manažerů Norska si průměrně bralo 14 milionů norských korun.

Při platu 15,6 milionů norských korun za rok není důvodu si ověřovat stav účtu, přiznává prostřednictvím serveru www.borsen.no Sigve Brekke, ředitel Telenoru. Za posledních deset let mu plat narostl o 76 %, tedy více než dvakrát průměrného růstu platů v témže období.

Ředitel Norgesgruppenu, největšího potravinářského řetěze v Norsku, si za prvních devět dní letošního roku vydělal stejně tolik jako průměrný zaměstnanec tohoto řetězce za celý rok, jenž navíc kvůli stagnujícímu platu přicházel o kupní sílu. Navíc onen řetězec zajišťuje svým odstoupivším ředitelům vedoucím dva roční platy tehdy, bude-li si společnost přát pracovní poměr rozvázat dřív, než bude řediteli 62 let. To podle serveru Nettavisenu.

Podle serveru www.frifagbevegelse.no stačí top manažerům sto největších společností Norska v průměru 21,5 pracovních dní, aby si vydělali průměrný roční plat, a to ještě není včetně důchodů. V některých případech se lze dočíst, či doslechnout o ředitelích státních firem jako např. Telenoru, jež budou pobírat třeba deset let zlatý důchod i poté, co obsadili novou pozici, či kliniky Univerzitní nemocnice v Oslu, jemuž zůstane plat v současné výši, ačkoliv přestoupil do nižší pozice téže nemocnice. V některých případech se dokonce pro odstoupivší ředitele dokonce vytvářejí nové pozice jen pro ně.

Relativně nedávno se podle Nettavisenu začaly zvedat hlasy předsedů předsednictev: žádají 25 % odměny ředitelu toho kterého koncernu. Poukazují na to, že předsedové předsednictev průměrně tráví 30 % práce za jeden rok na každou volenou funkci, přičemž množství práce může kolísat až 60 % a zároveň rostou požadavky a očekávání. Honorář předsedy předsednictva se nyní obvykle pohybuje ve výši 5 až 10 % odměny ředitele koncernu.

Je jasné, že řadový norský daňový poplatník se bude v práci snažit více, když bude vědět, že jeho/její daně a poplatky poputují přesně tam, kam mají.