Ve volbách do obecních samospráv v roce 2018 jsme si na Slovensku zvolili víc než 45 romských starostů a přes 500 poslanců obecních zastupitelstev. V tomto směru jde jistě o evropský unikát, problémem však nadále zůstává, neboť tento pozitivní trend ještě tak docela nedorazil do nejvyšších poschodí národní politiky. Romové by, stejně tak jako ostatní menšiny, měli nepochybně mít své zastoupení i ve vysoké politice. Dodnes mi však tento narativ vyznívá spíše jako výčitky nebo politický požadavek, méně pak už jako osobní výzva.
Navzdory tomu je v posledních letech na Slovensku znát zvýšený zájem ze strany vzdělaných Romů i o místa ve vysoké politice. Do březnových voleb v roce 2016 kandidovalo poprvé v historii Slovenska nejvíc Romů (10 kandidátů) na kandidátkách etablovaných majoritních politických stran. Počet romských kandidátů bude v nadcházejících únorových volbách o něco nižší. Stále jsou však i tací, kteří by opět rádi kandidovali i za strany, které kopírují 90. léta a jsou definované na etnickém principu. Dlouhodobý problém takových stran je kromě jiného i špatná finanční situace. Některé z nich proto ani tyto volby nechtěly riskovat a ostatně ani tentokrát nesložily předvolební kauci v hodnotě 17 tisíc Eur, která by sejim po volbách – pokud by dosáhly alespoň 2 % preferenčních hlasů – následně vrátila.
Domnívám se, že následující parlamentní volby na Slovensku by už nemusely být jen o tom, zda jsme či nejsme schopní a vlastně i ochotní zvolit si do parlamentu romské zástupce. Na tuto otázku ostatně dokázali Slováci odpovědět už v roce 2012, kdy si poprvé po rozdělení Československa do parlamentu zvolili poslance romské národnosti – Petra Polláka za stranu OĽaNO. Ve volbách 2016 Pollák už neuspěl, ale nahradil ho v parlamentu další poslanec romské národnosti – Štefan Vavrek ze strany Most-Híd. Pollák si musel tři roky oddychnout na to, aby ho v roce 2019 poslali jeho voliči v eurovolbách až do Evropského parlamentu.
Jednou z hlavních otázek těchto voleb proto je, co má vlastně vstup Romů do vysoké politiky přinést. Co od toho všeho vlastně očekáváme? Politická angažovanost některých kandidátů zatím prozradila, že Romy často chceme vidět jako pozitivní politické vzory. Jenže, opravdu to stačí? Vezmeme-li v úvahu čistě etnický kontext tohto narativu, můžeme dojít k přesvědčení, že zastoupení Romů ve vysoké politice dokáže přinést pro chudé děti a mládež v osadách a na okrajích pozitivní vzory. Fajn, to je ten lepší případ.
Jiné je, když pro většinovou společnost takové „vzory“ utvrzují spíše stereotyp o lenivosti Romů a současně posilují její přesvědčení o tom, že když na sobě Romové „zapracují“, mají přeci stejné šance (tak jako ostatní) dostat se až na pomyslný vrchol. Jakákoliv debata o tom, že někteří jednotlivci „na vrcholu“ jsou na něm dnes i navzdory předsudkům, rasismu a mnohým jiným úskalím a bariérám, kterým jako Romové musí každý den čelit, tu potom ztrácí smysl. Uvědomuji si, že je těžké uniknout stygmatizaci jakýchsi „veřejnoprospěšných vzorů“ a pozitivnívh předsudků, ale myslím si, že se s tím dá v politickém prostoru cíleně pracovat.
Rád bych částečně parafrázoval koncept „šedé zóny“ české socioložky a disidentky Jiřiny Šiklové, která jím ohraničila prostor pro většinu běžných lidí v komunistickém Československu, kteří v důsledku normalizace ztratili zájem o tehdejší gerontokratickou politiku: sleduji, že Romové na Slovensku symbolicky vystoupili z pomyslné „šedé zóny“ až v poslední dekádě, kdy se jejich nechuť a nezájem o politiku – jako něco cizího, nezajímavého a často namířeného proti nim – začaly měnit v aktivní přístup. Nejprve na lokální úrovni a dnes postupně i na té národní. Stejně tak může platit, že podobně jako pro většinu lidí v „šedé zóně“ v komunistickém Československu byli referenční skupinou disidenti, pro nás by to mohli být v současnosti nastupující političtí rebelové, kteří odmítli být oběťmi tématu.
Ano, vystoupili jsme se z „šedé zóny“. Více se politicky angažujeme a více nad politikou přemýšlíme. Jenže to nestačí. Slovensko dnes stojí tři měsíce před zlomovými parlamentními volbami a do politických stran naštěstí přicházejí i noví romští kandidáti. Na rozdíl od předcházejících let sleduji posun v tom, že mnozí z nich jsou už vyzrálé osobnosti a mají spoustu praktických zkušeností a jasnou představu, čeho chtějí dosáhnout. V následujících letech se tedy dozvíme, zda bude mít každá moderní politická strana na své kandidátce nadále jen „svého Roma“, nebo naopak zda romští politici z nejvyšších politických míst začnou sebevědomě tvořit a navrhovat účinná řešení i pro lidi žijící na okraji společnosti.
Článek vyšel v prosincovém vydání časopisu Romano voďi. Možnost objednávání předplatného na rok 2020 se otevře během následujících měsíců, sledujte web a Facebook Romano voďi.
