Mozartovy narozeniny 2020 aneb večírek „u Mozartů doma“

Onu „domácí“, až intimní atmosféru soukromého salónního koncertu v rodinném kruhu měla navodit zejména dramaturgie včera. Zvolen byl písňový a komorní mozartovský repertoár, z něhož navíc některé skladby autor komponoval pravděpodobně přímo pro své nejbližší. Prezentaci Mozarta coby důvěrně známé osoby měly podpořit také narážky na Formanova Amadea v anotaci a průvodní fotografie koncertu zachycující polonahého muže v džínách, rozcuchané paruce a se stopami bujarých oslav v obličeji, povalujícího se ležérně na stolku v Mozartově salónku Stavovského divadla.

Snad se organizátoři báli, že samotný komorní a písňový mozartovský program by do divadla nepřilákal dostatek obecenstva, a tak raději vsadili na vizuální provokativnost a sexismus (využití nahého těla k získání pozornosti pro obsahově nesouvisející produkt) spolu s apelem na „amadeovský mýtus“ živený hollywoodskou verzí života skladatele. Lehce prořídlé hlediště Stavovského divadla dávalo obavám o návštěvnost částečně za pravdu, nicméně zmíněná, spíše bulvární propagační taktika přilákala také množství diváků tleskajících kdekoli v pauzách, smrkajících zvláště během pianissim i nepokrytě prospavších pomalé věty s bradou na hrudi. Naštěstí jsem v parteru kolem sebe zaslechla i útržky hovorů svědčících o tom, že mnozí – a mnozí čeští! – návštěvníci si přišli především vyslechnout samotnou Mozartovu hudbu.

Z průvodních informací nebylo patrné, zda půjde čistě o koncertní večer, nebo zda diváky nečeká scénické kostýmní provedení s divadelní akcí mezi jednotlivými skladbami či během nich, aby si důkladněji dovedli představit, že jsou „u Mozartů doma“. Ukázalo se (z mého pohledu naštěstí), že první varianta je ta správná – a že veškerá ona bulvárem prodchnutá provokativnost končí na stránkách tištěného programu. Byli jsme svědky uměřeného a spíše konzervativního koncertního večera.

V první části převládal písňový repertoár kontrastního charakteru, kde se představili čtyři sólisté opery Národního divadla – sopranistka Marie Fajtová, mezzosopranistka Michaela Zajmi, tenorista Jaroslav Březina a barytonista Jiří Brückler. Úvodní tercet Die Bandel, KV 441 pro soprán, tenor a baryton s doprovodem smyčcového kvinteta by, pravda, jako virtuózní hudební žert trochu toho scénického ztvárnění snesl, byť třeba jen v náznaku. Nicméně účinkující se očima vpíjeli do svých partů v notách a veškerá humorná interakce se tak odehrávala v rovině zpívaného dialogu ve vídeňském dialektu, což působilo trochu strnule a chladně.

Podobně neenergicky, ba až zádumčivě, pak pojal Jaroslav Březina svůj sólový přednes písní Der Frühling, KV 597 a An Chloe, KV 524. Zvláště ve druhé písni bylo těžko uvěřit, že jde o výsostně milostný text, z něhož má sálat vášeň. Rušivě navíc působilo, že klavírista Zdeněk Klauda, který doprovázel všechny sólové písně, musel hrát na nástroj, který nebyl ve vyšších polohách perfektně naladěn. Umístěním koncertního prostoru nad orchestřiště co nejblíže k divákům i tyto zdánlivé drobnosti o to více vynikly.

Michaela Zajmi v písních Als Luise die Briefe ihres ungetreuen Liebhabers berbrannte, KV 520 a Die Alte, KV 517 vnesla do koncertu expresivnost a živelnost. Disponuje temnějším mezzosopránem s vibratem o poměrně velkém intervalovém rozsahu. Nebála se energických nonverbálních gest, ve druhé písni ani záměrně karikujících prvků a ostře nazálních vokálů. Škoda jen, že její němčina má „český“ přízvuk.

Kontrastně působila Marie Fajtová, která po celou dobu přednesu písně Sei du mein Trost, KV 391 stála téměř bez hnutí vpředu na forbíně a skladbu zazpívala převážně v jemnější dynamice. Její hlas s jemným vibratem přitom zněl v nejtišších pianissimech dyšně, ale paradoxně tak pro mě ještě lépe vynikla niterná atmosféra písně.

Na vyšší alikvótní tóny bohatý baryton Jiřího Brücklera pak v závěru sólové písňové části zvukově „rozsvítil“ forbínu a z interpreta opět čišela energičnost, přestože píseň Abendempfindung an Laura, KV 523 je spíše smutným povzdechem nad pomíjivostí života. Vokální část koncertu pak uzavřela skladba Mi lagnerò tacendo, KV 487, nokturno pro soprán, mezzosoprán, baryton, dva klarinety a basetový roh na hojně zhudebňovaný text Pietra Metastasia. Zde se výrazně projevil rozdíl mezi hlasovými typy obou pěvkyň, zvláště co se týče rychlosti a intervalového rozsahu vibrata. Rovněž byl patrný nesoulad mezi vokálním triem a instrumentalisty, kteří zpěváky na několika místech museli „dohánět“. Nicméně zdálo se, že předešlá sólová vystoupení způsobila určité emoční uvolnění a že si účinkující v závěrečné vokální skladbě dovolili expresivnější projev.

Dramaturgie poté ještě před přestávkou zařadila Divertimento D dur pro hoboj, dva lesní rohy a smyčce, KV 251, tzv. „Nannerl Septett“, neboť Mozart skladbu zkomponoval pravděpodobně jako dárek pro svou sestru. Výhodné bylo opět umístnění hráčů až na samý okraj forbíny, neboť zvláště divák sedící v parteru si mohl dosyta vychutnat hudební dialog mezi hobojem (Eva Houdková) a prvními houslemi (Alexej Rosík). Jak u této skladby, tak u tzv. „Gran Partity“, Serenády B dur pro dechové nástroje a kontrabas, KV 361, která byla samostatně provedena po přestávce, bylo požitkem slyšet dokonale nastudované party instrumentalistů a sledovat je při naprosto soustředěné hře. Početné nástrojové obsazení druhé zmíněné skladby už vyžaduje dirigentské vedení, jehož se Jaroslav Kyzlink ujal se zjevným entuziasmem. A po třetí větě se mu navíc podařilo i dosud nemožné – pomocí drženého dirigentského gesta zabránit nepoučeným divákům v neustálém tleskání mezi větami.

Rozdělení včera na vokální část připomínající střípky kaleidoskopu a monolitickou instrumentální část působilo lehce nevyváženě, přestože bylo praktické – provedení Serenády B dur trvá samo o sobě zhruba čtyřicet minut a zabere tedy celou polovinu koncertu. Navíc pěvečtí sólisté se na konci první části před přestávkou poděkovali publiku, dostali květiny a mohli odejít, jakkoli to působilo trochu neslavnostně vzhledem k „narozeninové oslavě“. Přesto ten, kdo tyto trochu rozpačité momenty a zpočátku strnulou atmosféru přešel ve prospěch kvalitního, byť nikterak strhujícího hudebního zážitku, si zvláště ve druhé polovině večera díky dobře sehraným instrumentalistům přišel na své.

Mozartovy narozeniny 2020 aneb U Mozartů jako doma
Stavovské divadlo 27. ledna, 19:00, Národní divadlo

Marie Fajtová, soprán
Michaela Zajmi, mezzosoprán
Jaroslav Březina, tenor
Jiří Brückler, baryton
Zdeněk Klauda, klavír
Sólisté a členové Orchestru Národního divadla

Program:
Das Bandel, KV 441
Der Frühling, KV 597
An Chloe, KV 524
Als Luise die Briefe, KV 520
Die Alte, KV 517
Sei du mein Trost, KV 391
Abendempfindung an Laura, KV 523
Mi lagnero tacendo, KV 437
„Nannerl Septet“, Divertimento D dur, KV 251
„Gran Partita“, Serenáda č. 10 B dur, KV 361/370a (vyběr)