Foto Petr Zewlakk Vrabec
„Nevím, proč bych měla něco platit cizímu člověku, raději se hecnu, vezmu si hypotéku a budu splácet stejné peníze sama sobě.“ Už ani nedokážu spočítat, kolikrát za život jsem tohle klišé slyšela. Kamarádi, příbuzní, náhodní diskutující na veřejných debatách ho pronášejí až s překvapivou samozřejmostí. Hypotéka, ale také „hypina“ nebo „hypoška“, se staly součástí našich životů – nástrojem, jak si v životě zajistit alespoň nějakou iluzi bezpečí, i cestou, jak potvrdit svůj sociální status. Zakládat rodinu, a nežít ve „vlastním“? To přece nepůsobí zrovna dvakrát dospěle.
Disciplinace za časů klimatické krize
„Mě ta práce sice nebaví, ale nějak začít musím. Hypotéka se prostě sama nesplatí,“ povzdechla si před časem známá, když odešla ze smysluplné, ale hůř placené práce do náruče korporátu. Podle statistik je dnes hypotékou zatíženo kolem dvaceti procent obyvatel Česka. Sociolog a specialista na bydlení Tomáš Hoření Samec ve svém eseji Moc soukromého vlastnictví uvádí, že se vztah Čechů a Češek k hypotékám během uplynulých let dost proměnil. „Ještě na začátku nultých let 21. století měly hypotéky dvouciferné úrokové sazby a byly stále tak trochu exotickým zbožím. Od té doby ale trh s nimi rostl tak rychle, že současný objem hypotečních úvěrů přesahuje roční výdaje státního rozpočtu,“ píše Hoření Samec. Dodává, že normalitu hypoték posilovala hlavně média a ekonomové, ale že navzdory obecnému diskursu je dominantní pocit spojený se zadlužením kvůli koupi nemovitosti ambivalentní.
Krize může udeřit kdykoliv a bez stabilizované a především sociálně prostupné politiky bydlení se její následky budou řešit mnohem obtížněji.
Všichni ti, kteří své průměrné 3+kk za městem splácejí, se u nás počítají do řad vlastníků. A to navzdory tomu, že tíha dluhu, mnohdy vytyčeného na čtyřicet let dopředu, znamená kromě psychologické disciplinace i velkou míru ohrožení, které se zpravidla projeví během krizí, nejčastěji těch ekonomických. Je otázkou, kolik lidí zvládne hypotéky platit, až půjde ekonomika dolů, a také, co se s jejich majetkem stane. Kromě toho dluh samotný ovlivňuje jak vaše každodenní strategie, tak dlouhodobé vyhlídky. Najednou tak trochu počítáte s tím, že tam, kde žijete, budete žít i za třicet let. Že vaše pracovní tempo bude stejné ve třiceti i před šedesátkou nebo že nepřijde žádná závažnější katastrofa – vnější ani vnitřní. S přicházející klimatickou krizí ale takové plány nepůsobí úplně věrohodně.
Privatizuj a žij
Poměr lidí v nájmech je u nás zhruba 20 procent oproti 80 procentům lidí v osobním nebo družstevním bydlení. Toto číslo je sice vysoko nad evropským průměrem, ale v kontextu postkomunistických zemí představuje relativní standard. Je obecně známá věc, že východní Evropa má oproti té západní odlišný vztah k vlastnictví nemovitostí. Porevoluční vývoj se zde totiž nesl v duchu privatizace. Možnost vlastnit se raketovou rychlostí vyšplhala na vrchol společenských hodnot a zarámovala tím základní principy rodícího se kapitalismu. S tím, jak rychle se z mnohých stali vlastníci, se ovšem znovu objevily nerovnosti tříd. Ve stínu hektického rozprodeje obecních majetků nebo pionýrského nadšení z restitucí totiž zůstali všichni ti, kteří nic neměli a nic si koupit nemohli. Dnes, po třech dekádách, většina obcí najednou vidí, jak krátkozraké jejich politiky na poli bydlení byly. I tak se ale ještě najdou místa, kde privatizace a rozprodej majetků pokračuje.
Chybějí obecní byty i pozemky a schopnost čelit možná největší bytové krizi od roku 1989 se tak umenšuje. Veřejný sektor nechává i nadále veškerou výstavbu na sektoru soukromém a ani se nepokouší klást mu nějaké podmínky a žádat po něm vedle komerčního bydlení i to dostupné. Těžko říct, jestli by to ve stávajícím nepoměru vůbec bylo možné. Společně s připravovanými zákony z pera ministerstva práce a sociálních věcí, které mají brutálně zpřísnit jedinou stávající státní politiku bydlení – vyplácení příspěvků a doplatků na bydlení – tak z hlediska bydlení stojíme na pokraji sociálního kolapsu. Většina aktérů politik bydlení to ví, odvaha a odhodlání ke změně ale nepřichází. I proto, že hájit ty ohrožené, znamená z určitého pohledu postavit se i za ty „neúspěšné“. A to se v Česku moc nenosí.
Na strop nedostupnosti bydlení mezitím začíná narážet celá nastupující generace, která zjišťuje, že ani zadlužení na desítky let dopředu v podobě hypotéky na byt nemusí znamenat jednoznačnou jistotu a bezpečí. Zatímco naši rodiče si mohli byty pořídit mnohdy za (z dnešního pohledu) směšné částky, my, jejich děti, takové možnosti zdaleka nemáme. Navzdory tomu, že průměrný Čech nebo Češka dává dnes za koupi bytu nejvíce v Evropě, však popularita osobního vlastnictví neklesá. A může za to spolu s všudypřítomnou mantrou o tom, že bydlení je hlavně investiční příležitostí, i fakt, že nájemní bydlení dnes představuje opravdu extrémně nejistou formu bydlení.
Nájemník, druh ohrožený
Smlouvy uzavírané na jeden rok, které umožňují pravidelné zvyšování nájmu, někdy o desítky procent; nulová regulace (ať už v podobě cenových pásem, nebo nejvyšší možné ceny za metr čtvereční); veškeré náklady spojené se stěhováním přenesené na nájemníka, a to i v případě, že se nestěhuje dobrovolně; opravy bytu jako záminka pro zdražování nájemného; nepoměr mezi nabídkou bytů na dlouhodobé pronájmy a těch, které se inzerují za účelem turistického ubytování; nezákonné kladení si požadavků (kuřáci, domácí zvířata, děti, studenti, atd.) už v okamžiku nabídky bytu; minimum bytů v obecním vlastnictví, nabízených k pronájmu; úplná absence sociálního bydlení – to jsou jen některé z problémů spojených právě s bydlením v nájmu.
Data Eurostatu ukázala, že za posledních třináct let u nás vzrostly nájmy o skoro osmdesát procent. Evropský průměr byl přitom pouhých 21 procent. Růst nájmů byl navíc dvakrát rychlejší než růst mezd a platů. V rozhovoru se sociologem Martinem Luxem pro Seznam zaznívá, že tuzemská ochrana nájemníků je v porovnání s jinými zeměmi Evropy slabá. I ve smlouvách uzavíraných na dobu neurčitou je klauzule o možnosti navyšování nájmu jednou za tři roky, a to rovnou o celých dvacet procent. Toto číslo je přitom mnohem vyšší než inflace a stačí, aby se majitel takové strategie držel devět let a spolehlivě tak dřív nebo později dostane nájemníka do prekérní situace.
Vzhledem k tomu, že v Česku pronajímatel tahá za delší provaz snad úplně vždy, je s podivem, že tu nikdo neprosazuje podobný přístup k nájemním smlouvám jako k těm pracovním. Stačilo by třeba rok plnit všechny podmínky a pak by se smlouva prodlužovala na více let s garancí nezvyšování nájmu o víc než o inflaci. I tak majiteli zůstávají všechny další zákonné možnosti, jak nájem vypovědět v případě, že nájemníci porušují smlouvu nebo potřebuje byt pro sebe či své děti. Přestože jsou dnes lidé v nájmech potenciálně ohroženou skupinou, stojí jejich osudy mimo veřejný, politický i mediální zájem. I to je dědictví diskursu, který je až příliš zaměřený na vlastnictví osobní a soukromé.
Diverzita je dobrá pro všechny
Říká se, že kritická hranice pro poměr soukromého a nájemního bydlení je 80 a 20 procent. To je přitom v Česku dlouhodobý stav a zdá se, že se jen tak nebude měnit. Jak uvádí Martin Lux, stát tu dlouhodobě podporuje vlastnické bydlení před tím nájemním. „V roce 2005 jsme dělali takové srovnání a výdaje státu v oblasti vlastnického bydlení byly pětkrát vyšší než v oblasti nájemního bydlení,“ uvádí sociolog. Shoduje se tak s Tomášem Samcem, který kromě těchto dvou forem bydlení poukazuje i na další možnosti bydlení a varuje před nedostatečnou diverzitou bydlení u nás.
„V České republice začínáme ochutnávat první hořké plody aktuálně nastaveného systému výrazně upřednostňujícího soukromé vlastnictví, kde chybějí další vyvažující elementy, vyvazující bydlení z logiky zisku. Protože funkční trh bydlení potřebuje nejen soukromé vlastnické a nájemní bydlení, ale také další právní způsoby: silný segment obecního bydlení a kolektivního bydlení ve formě (nových) družstev nebo kolektivů (například podobných německo-rakouskému typu Baugruppe),“ uvádí Hoření Samec. Je škoda, že zatímco na západ od nás jsou tyto přístupy běžně realizovanou a obcemi podporovanou praxí, u nás zůstávají politické reprezentace pasivní.
Je přitom jasné, v čem je síla nájemního bydlení: je to jediný typ bydlení podporující pracovní mobilitu a také umožňuje pružně reagovat na to, jak se vyvíjí vaše rodinná situace. V neposlední řadě je ale pro část společnosti nutností. Vždy tu budou lidé, kteří na hypotéky nedosáhnou nebo je nechtějí a je to tak přece dobře. Vnímat je jako „socky“ a neakcentovat i další formy bydlení, než ty vlastnické, je nejen krátkozraké, ale dokonce i nebezpečné. Krize totiž může udeřit kdykoliv a bez stabilizované a především sociálně prostupné politiky bydlení se její následky budou řešit mnohem obtížněji.
Autorka je redaktorka Alarmu.