Partner webuRoger logo
Předplatit časopis Finmag

Soumrak britské levice: na koníčku do pekla

Karolína Kašparová
Karolína Kašparová
23. 1. 2020

Hájí menšiny, ale jejich problémy a život neznají. Mají plnou pusu identit, ale ve skutečnosti jim jde jen o jedinou: o tu vlastní. Identitu toho, kdo se postavil na správnou stranu. Historik David Swift popisuje sestup britské levice a viní z něj – levičáky, kteří si z politiky a postoje udělali koníčka.

Soumrak britské levice: na koníčku do pekla

David Swift je britský historik a levičák, který nenávidí současnou podobu britské levice. Levicovou kritiku politiky identit, která údajně štve jednotlivé znevýhodněné skupiny proti sobě, už známe – často se k ní uchyluje třeba slovinský filozof a internetová celebrita Slavoj Žižek. Swiftova kniha je zajímavá především kvůli dvěma aspektům – zaprvé naznačuje, že pro mnohé mladé britské levičáky je radikální politika pouze vyjádřením osobního stylu, a ne skutečnou snahou o změnu. Protože politika je pro ně spíš na úrovni koníčka než výrazu niterného přesvědčení, říká jim hobbisté (hobbyists). Zadruhé kriticky analyzuje vývoj britských levicových hnutí během dvacátého století a dochází k závěru, že mnozí příznivci těchto hnutí byli kulturně konzervativní – to by si podle něj mladí hobbisté měli uvědomit a naučit se s tím pracovat.

David Swift. A Left for Itself: Left-wing Hobbists and Performative Radicalism.

David Swift. A Left for Itself: Left-wing Hobbyists and Performative Radicalism. Vydalo nakladatelství Zero Books v říjnu 2019. 264 s., 9,38 libry (verze pro Kindle)

Chudí volí napravo

Levičáci-hobbisté podle Swifta nikdy nedosáhli a nedosáhnou skutečné změny, protože většina společnosti je nenávidí. O žádnou změnu ale ani opravdu neusilují, jde jim pouze o to, vymezit se vůči ostatním a ukázat, že oni patří na správnou stranu historie. To hobbisté projevují především tím, že na Twitteru různými nálepkami nadávají jak konzervativcům či pravičákům, tak lidem, kteří jim jsou politicky blízko, ale nejsou zcela zajedno s jejich viděním světa – třeba LGBT+ lidí, izraelsko-palestinských vztahů nebo čehokoli jiného.

„Levicový hobbismus má řekněme na chudobu, homofobii nebo mír na Blízkém východě zhruba stejný vliv jako internetové hádky fotbalových fanoušků na výkon jejich týmu, nebo jaký měli punkeři v sedmdesátých letech na zrušení monarchie nebo zavedení anarchy in the UK. Problém s touhle analogií je ten – abych byl fér k fotbalovým fanouškům a punkerům – že pro ty nikdy nebyl cíl něco doopravdy ovlivňovat. U identitární levice se naproti tomu snaha něco měnit předpokládá.“

Tuzemský koníčkář

Vztahovat Swiftovy závěry i na českou levici by nebylo zcela přesné – v Británii je většina mladé generace (a o to víc té univerzitní) levicová, v Česku je to naopak. Pokud bychom hledali ekvivalent politického hobbisty, byl by nejvýraznějším příkladem třeba před pár lety středoškolský student s plackou knížete-pankáče.

Průšvih je, že hobbisté nejsou zdaleka jenom studenti – Swift tvrdí, že pronikli do čela labouristické strany, odborových organizací i médií. To dokázali jen díky tomu, že valná většina z nich jsou relativně privilegovaní bílí lidé z dobrých univerzit a bohatších rodin. Podle Swifta se jejich aktivismus vyznačuje tím, že nebojují za sebe, ale za jiné skupiny lidí – manuálně pracující, migranty, lidi bez domova či translidi. To samo o sobě není problém, emancipační hnutí taková byla vždy – za práva amerických černochů bojovali i někteří běloši atd. Jenže dnes se podle Swifta těchto bojů, často spíš už jen hádek o slova, účastní prakticky jenom hobbisté. Skutečně znevýhodnění, o které jde, jsou politicky neaktivní a hobbisté o nich ve skutečnosti nic nevědí.

Podle Swifta trend trvá už desítky let a jeho vyústěním je to, že labouristickou stranu volí relativně bohatí bílí lidé, i když je její ekonomický program navržen tak, aby nejvíc pomáhal chudým a znevýhodněným. Ti skutečně chudí – a to i lidé z oblastí s tradicí silných odborů – dnes volí pravicové konzervativce. Swiftova kniha je v tomto ohledu skutečně prorocká. Vyšla v říjnu 2019, přičemž volby o dva měsíce později tento trend potvrdily a ještě upevnily.

Co je důležité pro voliče

Odcizení uvědomělých levicových elit od těch nejchudších je podle Swifta způsobeno tím, že hobbisté, kteří se sami identifikují s dlouhou tradicí britské levice, této tradici nerozumějí a idealizují si ji tak, aby odpovídala jejich hodnotám. To stejné pak dělají i s britskou pracující třídou, o které si myslí, že pokud by ji nemanipuloval Daily Mail, měla by stejně progresivní názory jako oni.

Vůči tomu je Swift skeptický a svou skepsi podkládá to jak historickými daty, tak současnými průzkumy – popisuje, jak britská hnutí za práva pracujících byla často kulturně konzervativní, ne vždy vstřícná k právům žen a často nepřátelská k migraci. Dnešní britská working class je podle něj do značné míry stejná, ať už se jedná o bílé či nebílé. Proti rozvolnění migračních zákonů jsou i mnozí přistěhovalci – většina těch, kteří do Británie přišli před rokem 1990. Swift ukazuje, jak nefunguje jednoduché nálepkování, které tvrdí, že proti sobě politicky i názorově stojí bohatí bílí muži a ti ostatní – ženy, nebílí lidé, chudí, přistěhovalci a tak dále.

Swift netvrdí, že by se Labour party měla vykašlat na feminismus a přijmout nenávistnou rétoriku vůči migraci, ale spíš se smířit s názory svého vlastního elektorátu a uvažovat taktičtěji. Mluvit v první řadě o tématech, která potenciální voliče spojují – jako jsou pracovní práva či zdravotnictví – a až ve druhé řadě se věnovat tématům kontroverznějším a pro většinu voličů méně důležitým, která dnes mezi hobbisty hrají hlavní roli. Zvláště u migrace, z jejíchž ekonomických důsledků profitují především bohatí, ale negativní dopady odnášejí chudí, je potřeba dávat velký pozor, aby měli lidé pocit, že je současný systém promyšlený, bezpečný a spravedlivý.

Další čtení

„Odmítám multikulturalismus ne proto, že bych se bál migrace, nenáviděl muslimy nebo chtěl omezit rozmanitost, ale naopak protože migraci nakloněn jsem, protože mi vadí rostoucí nenávist vůči muslimům a protože rozmanitost vítám,“ píše britský vědec a spisovatel Kenan Malik.

Levice proti multikulti

Nová definice patriotismu

Jedno z takových témat, které hobbisté řeší minimálně stejně často jako domácí politiku, je izraelsko-palestinský konflikt. Swift sám mluví o tom, jak Izrael porušuje mezinárodní právo, podotýká ovšem, že je smutnou realitou, že mezinárodní politika prostě pro většinu britských voličů nepředstavuje prioritu – a to včetně muslimů. Navíc s ním politicky Británie zmůže pramálo. Swift tak vlastně říká, že tematizování některých porušování lidských práv by se mělo v politice upozadit, pokud se neodehrává na půdě dané země a pokud není pro voliče důležité. Svůj chladný pragmatismus pak ospravedlňuje tím, že Británie by na izraelské politiky tlačila pouze v případě, kdyby měla labouristickou vládu – tu v žádném případě mít nebude, pokud si bude většina britských voličů myslet, že předseda labouristické strany, jak to bylo v případě Jeremyho Corbyna, obdivuje Hamás a že ho tento konflikt zajímá víc než domácí politika. Swift netvrdí, že to tak je, vzhledem k minulým volbám však oprávněně poukazuje na to, že takto veřejnost Corbyna vnímala.

Swift říká, že Corbynovým policies, především těm na „domácí“ půdě, neměl co vytknout. Problém ovšem byl, jak hobbisté, kteří podle Swifta ovládli labouristickou stranu, svou vizi prodávali. Corbyn a s ním i labouristická strana získaly v očích veřejnosti nálepku hnutí, které je protibritské. Velká část Corbynových příznivců se otevřeně vysmívá patriotismu a pravidelně mluví o tom, že Churchill byl fašista a že někdejší úspěch Británie byl založený na krvavém a vražedném vykořisťování nebílých lidí. To všechno můžou být témata pro akademickou diskuzi, říká Swift, zdůrazňovat je ale není dobrá strategie, jak před volbami nalákat znevýhodněné lidi, kteří těmto hodnotám často věří.

Swift si naopak myslí, že aby britská levice uspěla, musí patriotismus přijmout a přeformulovat jeho definici. Cituje průzkum, podle kterého se většina muslimských přistěhovalců v Británii identifikují jako Britové – to je situace, o které by si Francie nebo Německo mohly nechat zdát. Ano, je to pravděpodobně i kvůli odkazu britského impéria, ke kterému stále cítí sympatie spousta nebílých lidí ze zemí Commonwealthu, Swift ovšem opět chladně pragmaticky navrhuje, že i na základě tohoto sentimentu by bylo strategické vybudovat nové inkluzivní pojetí britského patriotismu. Stejně tak levici odrazuje i od kritiky zatím populární monarchie.

Utlačovaní jsou s námi

Odcizující a nestrategická vyjádření hobbistů lze ilustrovat na reakcích některých levičáků (mimo jiné cituje Swift i Corbyna) na teroristické útoky irských separatistů či islámských extremistů, že se vlastně není čemu divit, když má Británie koloniální minulost, a navíc pomáhala USA zhoršit situaci na Blízkém východě. Vliv Británie na situaci v této oblasti je sice důležité téma k diskuzi, použít to ale jako „vysvětlení“ pro teroristický útok na britské půdě je ze strany labouristického politika či aktivisty naprosto příšerná strategie. Akademické diskuze, které zpochybňují legitimitu Spojeného království, podle autora do politiky nepatří, minimálně do doby, kdy o nich nic neví širší veřejnost. Sám Swift říká, že v podobných případech Corbyn minimálně jednou reagoval správně – když po útoku v Londýně poukázal na to, že k přesně takovým situacím můžou vést škrty konzervativců v oblasti bezpečnosti. Takhle se podle Swifta dělá levicová politika.

Někdo by si mohl říct, že Swift staví strawmany, když popisuje hobbisty, kteří údajně věří tomu, že všichni kromě heterosexuálních bílých bohatých mužů jsou nutně diskriminováni a mají progresivní názory. Swift ale cituje široké spektrum současných levicových novinářů i labouristických politiků a ukazuje, že skutečně často tuto zjednodušenou vizi prosazují a ignorují například nenávist k ženám či homofobii v řadě náboženských organizací.

Nevedl by však Swiftův pragmatismus k toleranci netolerance? K zemi, která přehlíží veškeré problémy a nespravedlnosti, které většinovou populaci nezajímají? Swift několikrát opakuje, že si uvědomuje specifické problémy, kterým čelí jednotlivé skupiny obyvatel – od přistěhovalců z Pákistánu až po feministky – říká ovšem, že pouze na jejich základě nelze vyhrát volby. Důvěru v to, že Swift skutečně chce řešit i tyto záležitosti, posiluje skutečnost, že ve své knize skutečně extenzivně cituje a bere inspiraci od velmi rozmanitého spektra lidí, čímž dokazuje, že těmto hlasům naslouchá.

Jak jde dohromady byznys a medicína? Dočtete se v novém Finmagu

Finmag předplatnéZdroj: Finmag

MEDICÍNA A BYZNYS

Jak venkovští praktici nepřicházejí o iluze • Ženy mění medicínu • Nejstarší pražská nemocnice objektivem Alžběty Jungrové • Nejdražší léky na světě • Obézních přibývá, Česko dohání USA.

BYZNYS JE HRA

„Investice do umění se do tabulek nevtěsná,“ říká Pavlína Pudil z Kunsthalle • Nejdražší materiál roku 2023? Hrst štěrku z vesmíru za miliardu dolarů • Ekologie musí být podle Tomáš Nemravy, výrobce dřevěných domů, ekonomická.


Levičák, který nenávidí levičáky, kteří mu berou levici

Jediná výrazná slabina Swiftovy knihy spočívá v tom, jak zjednodušuje. Na jedné straně obviňuje hobbisty z černobílého vidění, ale sám u nich není ochoten rozlišit sebemenší odstíny. Správně zdůrazňuje, že ne všechny etnické menšiny podporují labouristy a že ne všechny jsou strukturálně znevýhodněné – třeba někteří přistěhovalci z Asie mají naopak vyšší míru vzdělanosti než běloši. Proč se podobným způsobem Swift nevěnuje i hobbistům? Většinu univerzitních studentů hází do kategorie arogantních privilegovaných bílých dětí, aniž by se – jako u ostatních lidí, o kterých píše – snažil vžít do jejich motivací.

Swift nakonec uznává, že i přes relativní privilegovanost není jejich ekonomická situace příliš růžová a že je k této podobě radikální politiky často žene právě fakt, že v současném systému rostoucích nerovností, nepotismu a oligarchy vlastněných médií je čím dál těžší něco změnit. Stejně však většinu knihy působí především jako člověk, který nenávidí mladé levičáky z univerzit. Jeho kniha není určená jim, a to ani okrajově – Swift s nimi při budování svého ideálního obrazu levice rozhodně nepočítá, byť sám několikrát opakuje, že si je vědom toho, že to tito lidé myslí dobře. Je otázka, zda vyloučení hobbistů z pohledu někoho, kdo chce být pragmatik, není vzhledem k jejich vlivu v médiích i politice strategická chyba.

Úvodní obrázek pořídil na předvolebním mítinku v roce 2017 Andrew E Gardner / Shutterstock.com

Daňové přiznání online

Ohodnoťte článek

-
2
+

Sdílejte

Diskutujte (5)

Vstoupit do diskuze
Karolína Kašparová

Karolína Kašparová

Studuje moderní britskou a americkou literaturu na University College London. S novinařinou začala v roce 2016 v redakci The Student Times, které pak rok vedla jako šéfredaktorka. Snaží se vystupovat ze... Více

Daňové přiznání online

Aktuální číslo časopisu

Předplatné časopisu Finmag

Věda je byznys –⁠ byznys je věda

Koupit nejnovější číslo