Pár měsíců před startem musel změnit navigátora. Pár dní před zahájením mu kvůli nehodě vypadla i rychlá asistence v osobě Martina Kolomého. A ač se pak snažil sebevíc, na nejlepší to nestačilo. „Výsledek jsme chtěli lepší, ale nebýt rád za dojetí by bylo rouhání,“ řekl Martin Prokop po návratu z Rallye Dakar, kde skončil na 12. místě.
Pokud byste měl tedy to 12. místo se všemi trably hodnotit, berete ho?
„Moc ne, protože mě mrzí ten průběh. Jsme rádi, že jsme v cíli, jsme zdravotně v pořádku, ale na nic jsem si během Dakaru moc nesáhl. Vždy jsme přijeli s Viktorem do cíle a říkali si: Bude to dobrý, ale dobrý to zase nebylo. Bylo znát, že je z toho Viktor špatný, viděl, že jsem se snažil, že jsem nás tam prometal, co jsem mohl, ale nestačilo to. Dvanácté místo tedy necítím jako úspěch. Vloni jsme se po šesté příčce tetelili jinak, ale asi je to tak správné – občas je také dobře si zažít nějaký neúspěch. A tohle je ještě komfortní neúspěch, protože zůstat někde v půlce Dakaru rozbitý, tak je to horší. Je to motivace na tom něco vylepšit.“
Jak moc velkou komplikací bylo, když vám tedy vypadla na poslední chvíle rychlá asistence v podobě Martina Kolomého?
„Musím říct, že jsem z toho byl hodně špatný. Bylo to, jako když najednou osiříte. Najednou jsem byl na vše sám a měli jsme úplně jinou strategii. Během závodu jsem na to nemyslel, ale spíše jsem měl v hlavě to, že člověk není nesmrtelný a že i takový kabrňák jako Martin prostě může přijít ke zranění. Byl jsem u toho, když jsme ho s doktorem vyndávali z auta a pak ho dávali do vrtulníku, takže to jsou věci, které vám v hlavě uvíznou a nejsou příjemné. Byl to trochu handicap, že jsem byl brzy za sebou u dvou nehod, kdy jsem nakládal své kamarády do vrtulníku.“
Během závodu jste měl i řadu technických potíží, přesto, ovlivnilo vás i tohle vědomí?
„Ubralo mi to na razanci. Maroko jsme jeli rychle, kdežto tady jsme nenašli, proč nám to tak nejde, ale rovněž jsem si uvědomil, že ty překážky nepřejíždím v takové razanci jako dřív. Neudržel jsem auto ve stresu, šetřil jsem ho, ale podvědomě jsem šetřil sebe. Nechtěl jsem přijít do momentu, kdy by hrozilo něco, co se stalo v Maroku. I když jsem si říkal, že to nesmím připustit, měl jsem to vnitřně zablokované. Tady jsem byl slabší, co se týče začátku Dakaru a co se týče následných rovin – to ani do dneška nechápu, jak ostatní kluci přijali to riziko. Když se vidí horizont, tak se čeká, co bude za ním a před ním je stopa rozšířená, jak se brzdí, ale tady ty stopy končily a ty auta přes to skákaly v hrozných rychlostech. Což neexistuje. To se dělá na rallye, kde máte rozpis a víte co za horizontem je, ale tady se jelo naslepo.“
Jak probíhala pak i spolupráce s náhradním navigátorem Viktorem Chytkou?
„Myslím, že Viktor si nezaslouží slovo náhradní – je to plnohodnotný navigátor. Spolupráce s ním byla skvělá. Myslím, že největší problém pro něj však byla paradoxně ta rychlost. Měl zkušenosti s pomalejšími auty a se mnou měl jen poznatky z pouště, kde rychlostní průměry jsou někde jinde. Tady jsme ale jeli po planinách, kde se svištělo a ty informace v road booku přicházely rychle. Tohle pro něj byla nová věc, kterou se musel naučit. Když jsem ale viděl, jak se trápí konkurence a jak třeba nakonec Nasser Al Attíja prohrál Dakar kvůli navigátorovi, tak Viktor v té konkurenci obstál.“
Budete na to brát i do budoucna ohled, až se budete rozhodovat o dalším ročníku? Nebo vsadíte zpět na vašeho dlouholetého, ale zraněného navigátora Jana Tománka?
„Je to stejný příběh jako s Martinem Kolomým. Ještě jsem se s ním neviděl – naposledy, když jsem ho poplácal při zavírání vrtulníku. Od té doby jsme si jen psali, ale to není stejné, jako když se sejdete. To samé se týká i s Jendou Tománkem. Dlouho jsme se neviděli a musíme si říct, v jakém bude zdravotním stavu. Věřím, že se bude chtít v jakékoliv formě na Dakar vrátit, ale jestli to bude tak že bude sedět na sedačce spolujezdce, to zatím nedokážu odpovědět.“
Čím se tedy teď po návratu odměníte?
„Já už se odměnil, šli jsme s manželkou na pivo. To nám tam prostě chybělo. Některé věci jsou v Saudské Arábii jiné, než jsme zvyklí. Skočili jsme si tedy na pivo a rád bych se ještě odměnil nějakým spánkem, ale zatím to nebylo možné, protože jsem se ještě nedokázal srovnat s tou fyzickou zátěží, která byla velká.“
Související články
